Český bratr 1/2013.

Zpráva z Bohemky: Postihla nás velká rána – zemřel strejček Josef!

Původně jsem chtěl čtenářům na začátku roku 2013 předložit malé ohlédnutí za rokem 2012. Mnoho příjemných chvil jsem zažil mezi krajany. Spolu se zelovskými jsme navštívili Bohemku a Veselynivku, peregumarečtí se s námi radovali při oslavách stého výročí Veselynivky. Andreas Hess s Hansem Schmidtem a Gerhardem Frey-Reininghausem na vlastní kůži poznali pohostinnost krajanů na Ukrajině. Velikonoce v Srbsku i zahájení konfirmačního cvičení v Peregu Mare, či čtrnáctidenní pobyt učitelky Lenky v Zelově mne naplňují stále nadějí, že práce celocírkevního kazatele je smysluplná a oboustranně užitečná. Škoda jen – ale to je pouze můj povzdech – že vedení církve se domnívá, že na to všechno stačí jen poloviční pracovní úvazek. Tak na návrh synodní rady rozhodl v loňském roce synod ČCE. V žádném případě zahraniční sbory toto rozhodnutí z mé strany nepocítí.

Chci se ovšem vrátit k úvodu článku. Při návštěvách sborů na Ukrajině – zvláště v Bohemce – patřilo k samozřejmosti navštívit laického kazatele Josefa Jančíka. Při každém loučení, při každé opětovné návštěvě mi radostně tlouklo srdce, když jsem bratra Josefa znovu viděl. Vzpřímeného, usměvavého. Myšlenku, že jednou již k setkání nedojde, jsem si nepřipouštěl. Těšil jsem se na pravidelný adventní pobyt, těšil jsem se, až se s bratrem Josefem obejmeme se slovy díků, že se zase vidíme. Žel tomu již tak nebylo. Jen několik hodin po jeho úmrtí jsem obdržel zprávu. „Postihla nás velká rána – zemřel strejček Josef!“Nebylo možné, abychom se zúčastnili pohřebního rozloučení. Při pohřbu byly čteny dopisy synodního seniora a synodní kurátorky, také moje poselství bylo přečteno s oznámením, že na první adventní neděli si v Bohemce připomeneme s mojí účastí osobnost bratra Josefa a poděkujeme Pánu Bohu za všechna obdarování, která jsme skrze něho mohli přijímat.

Tak se i stalo. První adventní neděle s účastí kolem stolu Páně byla důstojnou vzpomínkou na bratra Josefa. Vždyť ještě před čtrnácti dny byl ve shromáždění, zpíval zvučným hlasem, se všemi se radostně loučil a po příchodu do „chaty“ sedl na židli a vydechl. Do Bohemky jsem přivezl několik dopisů těch, kteří na bratra Josefa vzpomenuli a vyjádřili to i písemně. Dovolím si několik myšlenek citovat. Václav Hurt, farář v Litomyšli napsal: „…jsem vděčný, že jsem Bohemku a Veselynivku mohl poznat… Hospodin dal bratru Jančíkovi dožít se požehnaného věku. V dětství zažil hladomor, v mládí pak jako voják Československé armády těžké boje 2. světové války. Pán Bůh jej tím vším provedl. Pro Bohemku byl bratr Jančík velikým darem. Jeho věrnost, pravdivost a moudrost byla velkým požehnáním pro celou obec. Je mi smutno, že bratra Josefa už v jeho chatě na konci Bohemky nepotkám. Ale o to více se těším na setkání s ním u našeho Pána.“

Mahulena Čejková mne požádala, abych předal bohemským několik jejích slov: „…věděla jsem při mé poslední návštěvě (červen 2009) že se již s bratrem Jančíkem v tomto světě nikdy neuvidíme. Zůstalo ale zvláštní duchovní spojení přetrvávající v posledním stisku ruky, v posledním obejmutí. Byl vznešený ve své prostotě, ve své neochvějnosti víry, přenášené z generace na generaci… řečeno slovy básníka: „Šel v Boží klid, kam veleno mu jít“…a my všichni máme naději na setkání tam, kde jedno bude stádce a jeden pastýř jen.“

Z dopisu Daníka Hellera, který při svém pobytu v Bohemce a Veselynivce vypravil s bratrem Josefem sedm pohřbů, ve svém zamyšlení nad jeho odchodem napsal: „Děkuji Pánu Bohu za to, že jsem jej mohl potkat. …mnoho společných chvil si budu do smrti pamatovat. Josef Jančík je pro mne člověkem radostné pokory a zdravého křesťanského sebevědomí. Jeho radost bylo možné slyšet v jeho hlase, někdy byla i melodie jeho řeči výskavá, veselá. Zároveň dokázal vnímat trápení druhých lidí. Nikdy se nepovyšoval nad druhé, i když byl daleko moudřejší… Děkuji Bohu i za to, že mohl do poslední chvíle aktivně žít a zemřít bez trápení. Těším se na shledanou s bratrem Josefem v Božím království – pokud tam budu moci dojít, pokud tam budu smět vejít, on tam určitě bude – jako jeden z prvních mne přivítá a poučí mě, jak to tam chodí.“

Michal Pavlásek, který několikrát učil o prázdninách děti v Bohemce i Veselynivce napsal: „Když jsme jej společně s Katkou navštěvovali, vždycky nás odzbrojil svým medovým hlasem, zásadovostí, důvtipem i vtipem, kterým tolik sršel a rozesmál i svoji paní Růženku. Díky víře svých předků poznal smysl života, byl pevný v názorech na svět i srdečnou osobou. Takových lidí, jako byl pan Josef, člověk moc za život nepotká. Nám se to povedlo.“
Celé zamyšlení nad odchodem bratra Josefa si dovolím zakončit poselstvím Aleše a Aleny Mosteckých: „Úmrtí bratra Jančíka je pro váš sbor jistě velikou ztrátou. Máme však naději, že tuto ztrátu překonáte i díky tomu, že v posledních letech po boku Josefa Jančíka ve službě stála sestra Ludmila Sverdlová, na ní nyní péče o duchovní život plně spočine. Přejeme jí k tomu hojnost Božího požehnání a duchovní obdarování, stejně jako ochotné spolupracovníky na díle Páně. …Bohemskému sboru přejeme jednomyslnost a soudržnost, která je znamením okolnímu světu, že nás evangelium přemáhá a tvoří z nás nové společenství.“

Děkuji Pánu Bohu, že i já jsem mohl s bratrem Josefem trávit mnohou chvíli. S vděčností za jeho život, jsem v chladném a deštivém pondělním ránu u jeho hrobu v tichosti postál, pomodlil se a s povzdechem Bohu díky, Josefe, za tvůj život, vykročil do dalších dnů, které jsou nám ještě přidány. V naději a s nadějí a s prosbou o požehnání pro dny nového roku 2013 pro všechny lidi dobré vůle.

Pb+

Český bratr 12/2012.

Ve dnech 20.– 26. 9. 2012 se ve Florencii sešlo 7. valné shromáždění Společenství evangelických církví v Evropě (SECE). Největší setkání evropských protestantských církví, které se schází vždy zhruba po šesti letech, bylo zahájeno v konferenčním středisku Convitto della Calza úvodní řečí prezidenta Thomase Wipfa. Zástupci církví se sešli, aby mohli mluvit o možnosti vnášet do společnosti křesťanský hlas, který bude dnes zvát k svobodnému, odvážnému a přitom zodpovědnému pohledu na přítomnost i budoucnost, proto se mottem letošního shromáždění stalo heslo Free for the future (Svobodni pro budoucnost).

V průběhu valného shromáždění delegáti členských církví spolu s poradci a hosty diskutovali o výsledcích předcházejících věroučných rozhovorů a o tom, jakými důrazy je třeba se v budoucnu zabývat, kam bude směřovat ekumenický dialog mezi protestantskými církvemi a jak bude postupovat práce SECE. V šesti diskusních skupinách se projednávala hlavní témata a byly přijaty dokumenty o evangelickém pojetí autority písma (Písmo, vyznání, církev) a o pojetí ordinované služby (Úřad, ordinace, episkopé). Do budoucna by se tématy věroučných rozhovorů měly stát církevní společenství a také pluralita náboženství. Hovořilo se o roli protestantských církví v současné Evropě, o možnostech být církví stále se obnovující a otevřenou (dokument Ecclesia semper reformanda) a o identitě a úkolech evangelických církví mimo jiné ve světle blížícího se 500. výročí evropské reformace (2017).
Velký ohlas a pohnutí vzbudila svým příspěvkem Rosangela Jarjour, generální sekretářka Společenství evangelických církví na Blízkém východě (FMEEC), která hovořila o situaci křesťanů v Sýrii a v dalších státech tamějšího regionu.

Zájem hledat nové perspektivy, vzájemné obohacení a povzbuzení byl patrný i v neformálních setkáních a při společných bohoslužbách a modlitbách, v nichž se odrážela rozmanitost církevních tradic i společné reformační dědictví a radost z možnosti tvořit jedno společenství. Nedělní bohoslužba se konala v kostele valdenské církve a shromáždění předsedala biskupka německé metodistické církve Rosemarie Wenner.

Valné shromáždění také zvolilo třináct členů nové rady SECE, z nichž byli vybráni tři prezidenti: Friedrich Weber, Klára Tarr Cselovzsky, Gottfried Locher. Generálním sekretářem byl potvrzen biskup Michael Bünker. Do společenství církví vstoupila Evangelická luterská církev v Ekvádoru (založená ve 40. letech 20. století evropskými emigranty), která se tak stala 106. členem a bylo podepsáno memorandum o spolupráci SECE a anglikánské církve v Británii a v Irsku.

Poprvé se v rámci valného shromáždění uskutečnil také stewardský program. Osmnáct studentů a absolventů teologie z devíti různých zemí se setkalo, aby se navzájem seznámili se svými církevními tradicemi, aby v rozhovoru s čelními představiteli získali vhled do historie i současných témat SECE, a aby spolu diskutovali a společně se modlili. V průběhu valného shromáždění stewardi pomáhali s organizací, ale také měli možnost účastnit se zasedání a získat tak cennou ekumenickou zkušenost.

Jana Hofmanová

Český bratr 11/2012.

Příznačně na den české státnosti v pátek 28. září 2012 se konalo v domku Na Sboru v Kunvaldě vzpomínkové odpoledne spojené s ekumenickou bohoslužbou při příležitosti 555. výročí založení Jednoty bratrské.

Vyrazily jsme s kamarádkou Danou na dlouhou cestu z Vysočiny už čtyři hodiny před konáním akce, ale přesto jsme přijely, až když už místostarostka městyse Kunvald Jana Trejtnarová vítala přítomné a omlouvala hlavního organizátora celé akce – senátora Petra Šilara, který prý včera česal hrušky, spadl ze stromu a zlomil si dosti komplikovaně nohu. Úvodního přivítání se zástupně a velmi zdatně zhostil starosta Kunvaldu Josef Paďour. Připomenul dobu před půltisíciletím, kdy pro naše předky byla otázka svobodného vyznání tak důležitá, že je vedla k založení Jednoty bratrské a časem i k odchodu z vlasti. Bohoslužbu vedl náměstek synodního seniora Pavel Kašpar, z Písma četla a úvodní modlitbu přednesla farářka z Letohradu Jiřina Kačenová. Bohoslužebné shromáždění modlitbou zakončil katolický farář z Neratova Josef Suchař.

Pavel Kašpar ve svém kázání připodobnil odcházení Abrama, který zaslechl Boží volání k odchodu z Cháranu, k odchodu skupiny kolem bratra Řehoře z Prahy. Tato skupina se pak pokusila vybudovat církev čistou, mimo ruch společnosti v Kunvaldu. Místostarostka Chocně a zastupitelka Pardubického kraje Věra Rybová zdůraznila ve svém pozdravu potřebu orientace na pravé životní hodnoty, které ekonomický růst a zvyšující se spotřeba nemohou nahradit.

Domek Na Sboru v Kunvaldu prošel během půlstoletí mnohými proměnami – od původního kostelíka přes bratrskou a následně katolickou školu. V roce 1929 zakoupila nemovitost od soukromého majitele Českobratrská církev evangelická a přebudovala jej na památník Jednoty bratrské. Domek však nežije pouze jako muzeum, ale slouží také jako místo ke scházení Společenství křesťanů Kunvald pod vedením Václava Dobiáše. Jeho členové se také postarali o hudební doprovod celého slavnostního odpoledne spolu se skvělými houslisty ze Základní umělecké školy ze Žamberka. Když jsem odjížděla do Kunvaldu, představovala jsem si, že se zde sejdou velké zástupy lidu, které hrdě vzpomenou našich statečných předků. Říkala jsem si, že by bylo pěkné, kdyby nás bylo 555. Skutečnost byla jiná – těch pět set se někde opozdilo a dorazilo nás jen pětapadesát. Bylo mi to líto, ale moudrý katolický farář poznamenal, že je úžasné, že přišlo tolik lidí, aniž by je někdo nutil. Kam se nám ale vytratila hrdost na naše kořeny? Copak se dnešní bohatá společnost opravdu myslí, že je nepotřebuje, že se bez nich obejde?

Odjíždíme s kamarádkou Danou domů s radostí v srdci z návštěvy kouzelné části naší vlasti a setkání s milými lidmi, ale zároveň pocitem silného smutku z krajiny, kde odcházení je snad smutnou tradicí – nejen bratři z Jednoty bratrské byli nuceni odejít, ale po 285 letech museli zdejší pohraničí opustit  také tisíce sudetských Němců. V nedalekém Neratově žilo před válkou tři tisíce pět set lidí, po odsunu jich zde zůstalo čtrnáct! Dnes je obci asi šedesát trvale bydlících obyvatel a farář Josef Suchař zde odvádí ohromné množství práce; opravou místního katolického kostela vzkřísil kdysi slavné poutní místo. Kostel, ze kterého po válce zbyly jenom obvodové zdi, se po náročné rekonstrukci proměnil v prosté, majestátní a mystické místo se skleněnou střechou, jakou těžko můžeme vidět někde jinde. Neratovský kostel povstal z prachu úpornou snahou mnoha lidí. Naštěstí se nerealizovala jeho demolice, přestože jakýsi soudruh prohlásil: „Není možné, aby tato ruina hyzdila socialistickou krajinu. Je potřeba ji zbourat a kamení použít na zpevnění lesních cest.“  Naopak. Vybudováním chráněného bydlení pro osoby s lehkým mentálním postižením malá obec ožívá – někteří nacházejí práci, jiní životní naplnění.

Ale připozdívá se, musíme vyrazit domů. Kousek od Neratova nás zaujme malý katolický kostelík, jediná stavba, která zůstala po kdysi živé obci Vrchní Orlová, s velmi půvabným, i když zašlým interiérem. Stmívá se a skupina mladých lidí se zde připravuje ke koncertu – všude jsou svíčky a květinová výzdoba, jen lidé dosud žádní. Moc nás s kamarádkou mrzí, že nemůžeme zůstat, ale čeká nás dlouhá cesta nocí zpět na Vysočinu. Domů si nakonec odvážíme veliké potěšení – vědomí, že jsou mezi námi mladí lidé, kteří nechtějí jenom brát, ale umějí také dávat a předávat dál. Že jejich snaha má smysl, o tom svědčí již zpola opravená střecha kostelíka. A z těch mladých lidí, kteří se snaží oživit místo, které sice nemá příliš pro koho žít, ale spolu s okolním hřbitovem je svědkem dřívějších lidských radostí, zápasů a tužeb, z těchto mladých lidí dýchala taková radost a naděje, že se nám loučilo opravdu velmi těžko. Ale určitě se sem vrátíme. A až budete příště plánovat dovolenou, nezapomeňte na Orlické hory s Kunvaldem a Neratovem.

Eva Zadražilová

Český bratr 11/2012.

Ve dnech 20.–22. září 2012 se v hlavním městě amerického státu Maryland, v koloniálně starobylém přístavním městě Annapolis, konala konference, připomínající dvacet let partnerství mezi ČCE a Presbyterní církví USA. Naši církev zastupovalo šest účastníků z České republiky: Jiřina Kačenová a Petr Peňáz, který je předsedou American Working Group  při ekumenickém oddělení synodní rady, za kaplanskou službu Vendula Kalusová, za ústředí církve Eva Benešová, za Diakonii ČCE Tomáš Pometlo a za Evangelickou

teologickou fakultu Petr Sláma. Přijel také farář Ondřej Stehlík, který nyní působí v New Yorku. A farářka Karen Moritzová, koordinátorka společných akcí vyslaná do Prahy ústředím Presbyterní církve USA v Louisville. Pořadatelem konference nazvané //Walking Together// („Jdeme společně“) bylo toto ústředí, zastupoval ho tajemník pro Blízký východ a východní Evropu (!), Egypťan Amgad Beblawi. Hostitelem konference byl sbor v Annapolisu, jehož členové se o nás a zhruba třicet dalších amerických účastníků vzorně starali. Patří jim náš srdečný dík.

Ne že by vzájemné kontakty začaly teprve před dvaceti lety. Tehdy se ale konala první brigáda, zorganizovaná z americké strany paní Betty McGinnisová, která je hybatelkou společných akcí podnes. Dvě desítky Američanů tehdy spolu spolu se skupinou mládeže od nás pracovaly ve středisku Diakonie v Kloboukách u Brna, o několik let později také v Bělči, v Brně a na Hvozdnici. Z celocírkevně pojaté akce se díky nápaditosti a vytrvalosti konkrétních jednotlivců stala dvojstranná spolupráce (nejprve stavební, později při výuce angličtiny, společných brigádách a táborech) mezi sborem v Annapolisu a sborem v Letohradu. Partnerství těchto dvou sborů je fakticky páteří mnoha dalších kontaktů.

Čilé a pravidelné jsou kontakty mezi ETF UK a Columbia Theological Seminary poblíž Atlanty. Kromě zhruba desítky lidí od nás, kteří v Atlantě studovali, přijíždí v rámci jejich výběrového kurzu //Alternative Contexts// každoročně na dva týdny do ČR a Maďarska skupina amerických studentů a vyučujících. Kromě setkání na fakultě pak navštěvují sbory i historicky zajímavá místa. Samotné cestě předchází příprava (především četbou), po návratu píší účastníci zprávy a diskutují o svých dojmech. Jak v Annapolisu zmínil profesor George Stroup, v Praze se takto za posledních patnáct let vystřídala více než stovka studentů. Dnes působí jako faráři a farářky ve sborech a pro mnohé z nich znamenala teologická exkurze do Čech vrcholný okamžik jejich studia.

V říjnu roku 2008 byl podniknut pokus iniciovat partnerství mezi dalšími českými a americkými sbory. Do Prahy přijeli zástupci osmi presbyterních sborů. Po úvodním semináři v Praze a návštěvě ve sborech vzniklo dalších osm mezisborových partnerství. Toto partnerství někde spíše kvete, jinde spíše uvadá. Jak napomoci tomu prvému a jaké jsou příčiny toho druhého, to bylo tématem letošního setkání v Annapolisu.
Obtíže jsou nasnadě: dělí nás Atlantik, jen na východní pobřeží USA je to  minimálně deset hodin letu. Partnerství s mnohem bližšími sbory v Německu či Nizozemí leckdy také uvadají, často s odchodem hlavních tahounů na jedné nebo druhé straně. Cizí jazyk vždy vyřadí velkou část sboru. Ekonomická krize podlamuje možnosti sborů finančně podpořit cesty účastníkům návštěv. Zásadnější otazník, který visí nad podobnými družebními podniky, se samozřejmě týká toho, co si vlastně po hlasitých objetích a uvítacích frázích říci, proč se vůbec setkávat, když často vázne rozhovor i uvnitř jednotlivých sborů.
Přesto si myslím, že přátelství s americkými presbyteriány může našim sborům přinést inspiraci a povzbuzení. Jsou to Američané, přičinliví a optimističtí. Věci si rádi definují jako project (čti proudžekt), a poté, co tak učiní, nepoleví, dokud jej nerealizují. Nepřijedou jenom na výlet, spíše náš sbor rozpohybují otázkou, co společného zde podnikneme. Při rozhovorech padly také návrhy na společnou českoamerickou pomoc v některé třetí oblasti světa.

A jsou to presbyteriáni, podobní nám svým střízlivým myšlením. Na ekumenickém spektru představují ve své zemi podobně jako my zanedbatelnou menšinu, úzkou výseč mezi evangelikály a katolíky. Jsou mnohem zbožnější než průměrný českobratrský evangelík (měřeno například samozřejmostí, s jakou se společně pomodlí před jídlem, nebo typem písní), protože americká společnost jako celek je zbožnější. Ale neuhýbavě promýšlejí svou roli ve společnosti. Navzdory republikánské minulosti patří dnes většinou k příznivcům demokratů.

V některých otázkách celospolečenské diskuse stojí na liberální levici: ať už postojem k zahraniční politice USA (ústy svého vedení kritizují stát Izrael na obsazených územích i americké vojenské angažmá na Blízkém východě) nebo k aktuálním celospolečenským otázkám (například vztah k homosexualitě). Spíše než Evropa leží dnes Američanům na srdci Latinská Amerika nebo Blízký východ. Evropa je pro ně ale kontinentem klasiky (teologické, umělecké) i jakési záhadné nerozhodnosti a podivínství, pro něž ale mají – alespoň američtí presbyteriáni –  ve svém kolektivním vědomí stále slabost. Právě s americkými presbyteriány si český bratr uvědomí, že ve společenských i církevních krizích plaveme společně.

Petr Sláma