Český bratr 8/2012.

Ing. Marek Drápal, Ph.D. (1979) vystudoval biomedicínské inženýrství na elektrotechnické fakultě a nedávno dokončil postgraduál na fakultě lékařské. Žije v malé obci nedaleko Rychnova u Jablonce nad Nisou stylem ohleduplným k přírodě, má čtyři malé děti a rodinu živí dálkovou správou serverů. Je předsedou poradního odboru pro životní prostředí při Synodní radě ČCE. Založil a řídí Českou křesťanskou environmentální síť. Na domluvenou schůzku přijel navzdory deštivému počasí na kole.

Co je tématem vašeho oboru, jehož název zní tak složitě?
Zabývám se neuronálními modely prostorového slyšení, což se dá využít při návrhu strategie pro kochleární implantáty. Zní to složitě, ale jde o pomoc lidem s vadami sluchu, kteří právě prostorové slyšení nemají, a hledají se cesty, jak jim ho nahradit. Aby dokázali vnímat, z které strany k nim přichází zvuk. Je to velice zajímavá specializace, ale asi bych se tím neuživil. Živím se prací v počítačové oblasti.

Co vás přivedlo k ekologii? Byl váš zájem podmíněn tím, že jste vyrůstal v křesťanské rodině?
Můj postoj se vyvinul postupně na gymnáziu. Začal jsem přemýšlet nad tím, že není v pořádku, co se tu děje a že by se s tím mělo něco dělat. Myslím, že křesťanská výchova v tom neměla hlavní slovo, spíš moje přírodovědné zaměření. Burcovalo mě znečištěné ovzduší a další negativní věci, které jsem viděl kolem sebe. Ten křesťanský pohled přišel až následně.

Je podle vás splnitelná idea trvale udržitelného rozvoje? Podaří se lidi přesvědčit, aby žili skromněji?
Dalo by se říct, že ta idea udržitelného rozvoje je něco jako království Boží na zemi. Je to ideál, ke kterému se můžeme přiblížit. Realizace je samozřejmě složitá. Pouze pomocí ekonomických stimulů, na které jedině dnešní člověk slyší, to asi nepůjde. Nalajnovat všechno nějakými zelenými daněmi není možné. Ale prostor pro dobrovolnou skromnost tu určitě je. A křesťané jsou v tomto více doma, takže by jim to mohlo být více vlastní.

Křesťanů je drtivá menšina. Jak tyto ideály prosadit do většiny?
Jsme sůl země. Kvas.

Jak by se měl tedy člověk – jako součást Božího stvoření – správně chovat?
Úplně nejdůležitější je přemýšlet nad tím, co člověk dělá. Mít trochu přehled. Třeba když nakupuji, tak se podívat, odkud zboží je, z čeho je. Dnes už existuje spousta příruček, kde se člověk dozví, v čem jsou jaké škodliviny. Mám takovou zkušenost z ekologických mítinků, happeningů a demonstrací, kterých jsem se účastnil: lidé vás poplácají po zádech a říkají – je to bezvadný, děláte to dobře. Ale ve chvíli, kdy mají něco udělat sami, to končí. Ochranu životního prostředí považují lidé za důležitou, ale konkrétně pro to nedělají skoro nic.

Nenaráží mnohdy lidská neochota na ekonomické požadavky? Nejsou programy nápravy příliš nákladné?
To je podle mě pověra. Většina výzkumů ukazuje, že každá koruna, která se vloží do ochrany přírody a prostředí, se vrátí několikanásobně. Je pravda, že za roky, co se životní prostředí nechránilo, vznikl obrovský dluh. Jak se ukazuje na ledních medvědech, dnes je svět promořen nečistotami a chemikáliemi už i v Arktidě. Je spočítáno, že i kdyby například v Číně všechen zisk investovali do zlepšení životního prostředí, stejně se jim bude ještě dlouho zhoršovat. Ale rozumným správcovstvím se vložené investice budou vracet. Čím dřív se s tím začne, tím líp. V běžném životě rodiny není však ekonomická náročnost ekologických opatření nijak velká. Například: v každé domácnosti můžeme přestat používat savo nebo jiné prostředky na bázi chlóru, který se pak dostává do vody. Tam se totiž slučuje s organickými látkami a vytváří karcinogenní sloučeniny. Ty jsou pak v rybách a jde to dál potravním řetězcem. Kdo dohlédne trochu dál, dojde k tomu, že domácí chemii nepotřebuje.

Jste předsedou poradního odboru pro otázky životního prostředí při Synodní radě ČCE. Co tento odbor dělá pro své bližní?
Během roku pořádáme několik akcí. Jednou z nich je „Do kostela na kole“. Jejím smyslem je upozornit na škodlivost automobilové dopravy. A současně motivovat lidi, aby sedli na kolo a udělali něco pro své zdraví. Další akcí je „Autopůst“, která dává novou náplň postnímu období. Trochu se omezit. Aspoň někdy. Dále spolupracujeme s Českou křesťanskou environmentální sítí, kde nyní pracujeme na velkém mezinárodním projektu „Environmentální certifikace církevních zařízení“.

Chystáme také vydání příručky pro nedělní školy. Je to překlad švýcarských materiálů, které se věnují vztahu Bible a životního prostředí. Spojují katechezi a výchovu k ochraně přírody. Doplňkem jsou praktické úkoly pro děti – například něco zasadit, změřit výšku stromu, postavit si malou čističku odpadních vod atp. Letos jsme něco z toho zveřejnili už ke Dni Země, kdy si nedělní školy mohly napsat o balíčky s úkoly a s dětmi pak úkoly probrat, prožít a splnit třeba při sborovém nebo seniorátním dnu. Pokud vím, zkusili to v Horáckém a Libereckém seniorátě.

Co je Česká křesťanská environmentální síť?
Občanské sdružení, které spojuje všechny organizace a sdružení, jež se zabývají ochranou životního prostředí na křesťanském základě. Je to veskrze ekumenické sdružení.

A co je obsahem mezinárodního projektu „Environmentální certifikace církevních zařízení“, který jste zmínil?
Je to vlastně taková rukověť pro správce nějakého zařízení, který splněním předepsaných bodů získá certifikát, že ten sbor, farnost nebo zařízení je šetrné k životnímu prostředí. Ty body jsou voleny tak, aby správce provedly všemi nejdůležitějšími oblastmi, v nichž sbor nějak ovlivňuje své okolí. Připravujeme teď k vydání příručku, která je vypracována pro církevní prostředí, třeba pro kostely, fary a rekreační střediska. Kupříkladu jak topit, aby to neškodilo varhanám nebo freskám v kostele. Nepřímým cílem pak je, aby se lidé ve sborech o tyto věci začali zajímat. A aby si pak další věci zkusili i doma.

Kdy příručka vyjde? A jak se k ní lidé dostanou?
Měla by vyjít po prázdninách. Získali jsme na vydání grant z Německa, takže příručka bude zdarma a to nám umožní ji do určité míry plošně distribuovat. Samozřejmě i každý sbor nebo farnost, která bude chtít vstoupit do procesu certifikace, ji dostane. Propagace míří do ekumenického prostředí. Budeme dělat příručce reklamu. K dispozici je už nyní on-line na stránkách ČKES http://ckes.cz/.

Má projekt i mezinárodní rozměr?
To je právě jeho přednost i podmínka. Finanční dotace byla vázána na mezinárodní spolupráci. Nápad vznikl na půdě Evropské křesťanské environmentální sítě, Němci to koordinují, Švýcaři vypracovali příručku. Máme dánského partnera, ten zase převzal některé věci ze Švédska. Základní sadu bodů k certifikaci jsme převzali, rozšířili je a upravili pro české podmínky.

Co vidíte jako vážný problém dneška?
Automobilismus. Auto je jakási ulita, cítíme se v něm dobře, je součástí našeho soukromí. Problém není používání auta jako dopravního prostředku v nutných případech, ale jeho nadužívání. Majitel auta často sklouzává k tomu, že ho užívá nadbytečně tam, kde by vůbec nemusel. I když odmyslíme dopravní nehody a škodlivost zplodin, podle jedné švédské studie pouze hlukem zahubí automobilismus šedesát tisíc lidí ročně jen v Evropě. Ale souvislosti, příčiny a následku jsou složité a propletené, tohle není na první pohled vidět. Takže to lidé neberou.

Často slýchám námitky lidí, kteří by rádi vzali vážně akce jako „Autopůst“, ale na vesnici nemají jinou možnost, než vytáhnout auto z garáže. Ať už chtějí jet do kostela, k doktorovi nebo pro seno či dřevo. Navíc jezdí z finančních důvodů nějakou starou škodovkou bez katalyzátoru. Co s tím?
Problém je s nadužíváním, ne s nutnou obsluhou. Rozhodně nejsem proti tomu, aby někdo, kdo je invalidní nebo bydlí v zapadlé vesnici, žil bez auta. Když nejde využít veřejnou dopravu, tak to beru. Ale často se pak jezdí za nákupy mnohem dál, než by se muselo. A to už je na pováženou. Ušetří se pár korun na rohlících a jogurtech, ale škody na životním prostředí jsou mnohem větší. Je to samozřejmě také provázané. Veřejná doprava moc nefunguje, tak se jezdí autem. Čím víc se používá auto, tím míň lidí jezdí autobusem, až se zruší další linky, protože jsou málo využívané. Ve městech je prokázáno, že většina jízd je kratších než pět kilometrů. A to je vzdálenost, která se dá urazit bez potíží na kole. Navíc pojíždění autem v městském provozu na krátké vzdálenosti škodí několikanásobně víc než klidná jízda po dálnici na dlouhé trase.

Jak se vám žije s rodinou tady na horách?
Pocházíme se ženou sice oba z Prahy, ale po svatbě jsme bydleli v Hodkovičkách, to je na jejím okraji. Pak jsme se přestěhovali sem do Rychnova, a paradoxně zatímco v Hodkovičkách měli všichni slepice, tady v Rychnově ne. No a teď žijeme v Kokoníně, což je na trase Jablonec – Rychnov, kdysi tu jezdila tramvaj a vozila lidi i suroviny do skláren. Dnes je nahrazena autobusy, ale spojení je dobré. Jsme na vesnici, máme slepice a zahradničíme. Dům jsme pořídili napůl se švagrem, ti teď čekají také čtvrté dítě. Pro děti je to ráj na zemi. S našimi čtyřmi je to už skoro na mateřskou školku.

Co byste vzkázel čtenářům Českého bratra z pohledu ekologa?
Starším lidem bych vzkázal: myslete na své vnuky, nelejte savo do záchoda, nestříkejte na zahradě mšice biolitem. Snažte se chovat šetrněji k naší Zemi, ta je tu pro vaše vnoučata.

A co byste vzkázal mládežníkům, konfirmandům?
Ať se určitě zajímají o ochranu životního prostředí, protože je to oblast, která je životně důležitá, a jsou to oni, kdo mohou ovlivnit v tomto směru rodiče i prarodiče.

Ptala se Daniela Ženatá

Český bratr 8/2012.

Mladí krajané odjížděli domů plní zážitků.

Mládežníci z Bohemky nebyli v Čechách většinou poprvé. Někteří zažili před lety dětský tábor v Bělči, jiní tu byli na návštěvě u příbuzných. Z kempu Pod jednou střechou, který pořádá celocírkevní odbor mládeže, odjížděli plni zážitků. Před dlouhou cestou domů přijal skupinu v pondělí 16. července synodní senior Joel Ruml.

Ola a Dima Sverdlovi, Ihor Žikol, Viktoria Šinkarenko a Vitali Krivoručenko se tvářili, že by na kempu mládeže vydrželi i déle než jeden týden. Naznali, že je kurz ovlivnil svou náplní, zajímavými workshopy a atmosférou. Pro dívky letos kemp nabízel taneční dílnu, pro hochy kurz sebeobrany a přežití, pro všechny možnost kurzu biblického.

Něco z autentických výpovědí:
Vitalij: „Jsem z rodiny Jančíků a předávám pozdravy. Ve Strmilově se mi moc zalibilo. Bylo to dobry. Byl jsem v Čechách už jako dítě, dvakrát na táboře v Bělči.“

Ola: „Bylo nás ve Strmilově 55 mládežníků a pět vedoucích. Jsem teď na studiích, kde mluvím pořád ukrajinsky nebo rusky, domů přijíždím tak dva dny na měsíc. A teď najednou čeština. První den si říkám v hlavě všechno ukrajinsky, ale je třeba to ven dostat česky! První den mně to bylo těžko, ale pak už to bylo dobrý. Měli jsme tam Štěpána Grolla a ten mluví moc rychlo. No, nakonec jsme rozuměli už i jemu. Byli jsme na různých dílnách, něco pro duši, něco pro tělo. Já jsem chodila na biblickou dílnu, zpracovávali jsme začátek Bible. Adam a Eva. Natočili jsme k tomu i video jako stínohru a to byla bomba. Všichni to říkali. Bude to pak asi na webu mládeže, to se podívejte.“

Viktoria: „Bylo to moc hezký, disciplina super. Zkoušeli jsme floorwork, tanec na podlaze. Pak také taneční improvizace ve dvojicích, v sobotu jsme měli vystoupení. Prý to bylo překrásné.“

Dima: „Studuju a pracuju na stavbě. Neni to lehky. Jsem moc rád, že mám možnost přijet a odpočinout a pobavit se. Být s českýma lidma, dostat se do světa a kouknout se, jak tu lidi žijou. Takový kurz pro mládež je podle mě to nejlepší, co může bejt. Program na celý den. Doma se chci od podzimu věnovat trochu práci s dětmi. S Petrem Brodským se domlouváme. Počasí bylo taky dobré – ani moc slunce, ani deště nás moc nezalejvaly.“

Ihor: „Jsem z Bohemky, sloužím v armii. V Čechach jsem úplně poprvé. Ve Strmilově se mi políbilo. Bylo dobře. Učili nás, jak pomoct medicínsky, taková první pomoc. Taky samoobrana, či jak vy říkáte, sebeobrana. Nejlepší bylo „Přežití“. To nás vyložili v lese v jedenáct v noci, my potom šli a měli dojít zpátky do Strmilova. Podle cesty, podle karty (mapy). Dima s Vitalikem šli úplně na druhou stranu. Neměli totiž kompas. Tak to pěkně obešli kolem dokola. Naštěstí je nakonec našli a zabrali autem.“

Od skupiny se oddělila Jana Švačič, jejíž kořeny jsou v Bohemce a Pervomajsku. Nevrátila se hned domů do Charkova, ale přijala pozvání do rodiny Leoše Valenty a strávila ještě čtrnáct dní v Jihlavě. Doma si zařídila kurz češtiny a je pozoruhodné, jak dobře se naučila česky.

Jeli by za rok zase? „Jeli, rádi bychom jeli, ale ve staršovstvu v Bohemce se rozhodlo, že pojedou zase jiní. Mládeže je hodně a je potřeba se vystřídat, nemůžou jezdit pořád jedni a ti samí,“ dodává moudře Ola. „Jsi na facebooku? Já si tě najdu,“ byla prý nejčastější slova při loučení. Co ještě v Praze stihli? Pracovní oběd, odpolední program, trošku nakupovali před odjezdem a ráno se vydali na třicetihodinovou cestu domů. Dima to shrnul stručně: „Kemp byl sedm dní, ale teď je o čem přemýšlet a na co vzpomínat na dlouho.“

DaZ

Český bratr 7/2012.

Přes dvacet let žiji v Čechách, proto mohu těžko tvrdit, že můj pohled na úlohu žen v Keni je objektivní. Věřím však, že základní rysy fungování společnosti se tak rychle nezmění.

Několika větami bych chtěl představit sám sebe. Nejdříve pár slov o mé rodině a výchově. V církvi jsem si uvědomil, že rozhodující slovo má většinou matka, žena a ne manžel či otec. Do sboru jsme chodívali neděli co neděli pěšky s maminkou přes patnáct kilometrů. Většinou do kostela chodily ženy s dětmi a rozhodující slovo měly také ženy. V Keni obecně platí, že žena přijme víru svého manžela. Proto i maminka přijala víru mého tatínka. Pocházím z keňské střední vrstvy, většinou jsme vysokoškoláci, máme velkou farmu, v sezoně zaměstnáváme spoustu lidí, a přesto nejsme bohatí, častěji platíme v naturáliích než v hotovosti.

V roce 1994 jsem absolvoval Evangelickou teologickou fakultu, v témže roce jsem byl ordinován ke službě slova a svátosti jako anglikánský vikář a o rok později ordinován farářem anglikánské církve. Anglikánská církev patří stejně jako církev evangelická do skupiny tzv. sjednocená církev. Anglikánská církev spojuje katolickou věrouku s kalvinistickou (high church a low church). Anglikánská církev v Keni je věroučně kalvinistická stejně jako sbory ČCE, ve kterých jsem doposud působil. Jako student bohosloví jsem pravidelně chodil v Praze na bohoslužby do Libně k faráři Pavlu Smetanovi. Poznal jsem vinohradský sbor v Praze, Červený kostel v Brně, též kostel v Krabčicích a v poslední době v Nejdku.

Prvním vzorem mně byl náš kurátor. V době mého dětství byl opilec, který k nám chodil pracovat, aby živil rodinu, kdežto jeho žena sloužila jako laická kazatelka. Měla krásné biblické výklady, i když sama nebyla nijak zvlášť vzdělaná. Vzpomínám rád na její výklad o tom, že když znovuzrozený člověk selže, začne se vymlouvat na to, že satan ho pokoušel. Jak to asi bude vypadat v den soudu: budete tam tři – ty, Pán Bůh i satan. A jak to bude zahanbující, až Pán Bůh bude muset se satanem souhlasit, že satan nebyl ten, kdo tě pokoušel, ani tam nebyl. Pod vlivem své ženy se manžel naší kazatelky postupem času stal křesťanem, pak členem staršovstva a nakonec kurátorem sboru. Nebýt obětavosti a trpělivosti dalších žen ze sboru, nikdy by cestu do církve nenašel. Trpěly jeho urážky a při tom neodsoudily jeho ženu ani rodinu.

V anglikánské církvi existuje motherʼs union, což je spolek matek. Stejně jako ve škole, i zde se drží pevný řád včetně uniforem. Tento spolek křesťanských žen je v anglikánské církvi velmi důležitý prvek. Neměl bych opomenout snahu sestry Opočenské zavést jej i do českých poměrů. Ženy v Keni tvoří jak základ domácností, tak i páteř sboru. Život sboru a rodinný život se nedají dělit ani duchovně, ani finančně. Lidé na venkově, na rozdíl od lidí z města, žijí z toho, co vypěstují. Jak je známo, v zemědělství pracují hlavně ženy, kdežto muži hledají často práci ve městě. Ženy se podílejí i na výchově dětí ve sboru a velice ovlivňují i vztah mužů k víře. Skutečná povaha ženské spirituality je v africkém prostředí více vidět i kvůli velké chudobě a skutečnosti, že se tam lidé navzájem více potřebují.

Věroučně jsou však ženy velmi tolerantní a většinou přijímají víru svého muže. Existují i takové extrémy, kdy se katolička přivdá do rodiny jehovistů a bez problému přistoupí na jejich víru.

V anglikánské církvi, kde se ještě praktikuje exkomunikace za mnohoženství, jsou většinou ženy z aktivní účasti na sborovém životě vyloučeny. Přesto je to mnohdy neodradí. I když mnohoženství pomalu mizí, ve starší generaci je ještě běžné. Ke svaté večeři Páně může jen první manželka, ostatní ženy jsou z přijímání vyloučené. Stejně je vyloučen i manžel. Druhá žena může přijímat až po úmrtí první ženy, a teprve když se za svého muže řádně provdá. Důvodem vyloučení od svátosti je i život na hromádce.

Někdy si myslím, že muži nemají duchovní vlohy. Sborový základ tvoří vždy ženy. Spiritualita ženy je jiná nežli spiritualita mužů. Ke tvorbě živého sboru proto nejvíce přispívají ženy, díky ženám pak i děti a až na posledním místě muži. Psychologii toho, že o spiritualitě sboru rozhodují ženy, jsem si uvědomil až na fakultě v Praze.

Více informací o mateřských spolcích lze najít na http://www.themothersunion.org/province_kenya.aspx  nebo celosvětové na http://www.themothersunion.org/province_map.aspx.

Bob Helekia Ogola, farář v Nejdku

Český bratr 7/2012.

Celkem 1229 chrámů se v České republice v pátek 1. června zapojilo do Noci kostelů. Již podruhé to bylo více než v Rakousku, kde tradice přibližující duchovní památky vznikla. Nápad vzešel od jednoho kostelníka, kterého rozčilovalo, že lidé chodí lhostejně kolem kostelů, aniž by se zajímali, co se uvnitř děje. Prosadil otevření kostela v noci, kdy je člověk přístupnější zážitkům a lépe vnímá poselství architektury, soch a obrazů. Později se ujal nápad připravit v rámci sboru či farnosti nějaký program. Myšlenka otevření prostor kostelů a modliteben veřejnosti se šíří dál: loni se otevřely kostely poprvé také na Slovensku, letos se uskutečnila jako ve čtvrté zemi Evropy Kirikute ÖÖ poprvé v Estonsku.

Noc kostelů symbolizuje otevřenou náruč. Jak uvedl na tiskové konferenci v Praze pražský arcibiskup kardinál Dominik Duka, Noc kostelů je určena těm, kdo se jindy do kostela ostýchají vstoupit. „Hostem tohoto večera a noci je veřejnost. Otevřenými dveřmi vzkazujeme: pojďte, nahlédněte, máme pro vás něco připraveno,“ řekl.

Z naší církve se do programu Noci kostelů zapojilo 109 sborů, což je polovina všech! V dalších příspěvcích vám přinášíme mozaiku z některých z nich.

Betlémská kaple na pražském Žižkově

Svou Betlémskou kapli, skromně ukrytou uprostřed bloku pavlačových domů, má rovněž Žižkov. V Noci kostelů zval k návštěvě hlas zvonů ze zvonice postavené roku 1938 podle architekta Bohumíra Kozáka. Již na dvoře zaujal příchozí, zejména děti, historický šerm. Nesmělé návštěvníky zval do kaple místní farář Pavel Kalus a seznamoval zvídavé zájemce s její historií. Kaple byla postavena v roce 1913 v kubistickém slohu architektem Emilem Králíčkem. Návštěvníky zaujala vnitřní výmalba provedená při rekonstrukci dle dobových fotografií ak. malířem Pavlem Novákem a jeho studenty.
Písně z kancionálů 15.–17. století zazpíval amatérský smíšený pěvecký sbor Jeronym, jehož historie sahá až do roku 1921. Je to společenství lidí otevřené každému, kdo má chuť zpívat a svou víru dosvědčovat druhým. Sbor řídil od roku 1955 do roku 2001 prof. Jiří Kolafa. Nyní zpívá Jeronym pod vedením mladé dirigentky Viktorie Dědečkové.

S večerní atmosférou krásně souznělo vystoupení folkové skupiny Pranic z Turnova v čele s evangelickým farářem Ondřejem Halamou, kytaristou a autorem většiny písní. Vystoupení skupiny, kterou znalo jen málo příchozích, bylo příjemným překvapením.

Někteří návštěvnici přicházeli během Noci kostelů do žižkovské Betlémské kaple jen nahlédnout, jiní absolvovali celý večer. Ještě kolem desáté hodiny přicházeli sběratelé razítek, kteří za večer prošli kostelů několik. Kaple přivítala během večera kolem pěti set návštěvníků. Noc kostelů určitě přiblížila zájemcům naši církev v příjemném světle, i když to vlastně bylo za tmy.
Gabriela Fraňková Malinová (foto autorka)

Hudba na ulici ve městě perníku

V pardubickém evangelickém kostele dominovaly Noci kostelů dva hudební zážitky. Otevření kostela veřejnosti v podvečer doprovázelo nepřeslechnutelné vystoupení žesťového souboru z německého Genkingenu. Shodou okolností bylo třicetičlenné dechové amatérské těleso v tyto dny hostem pardubického sboru. S nasazením a pestrým repertoárem hráli pozounéři na chodníku před kostelem, až z okolních restaurací a obchodů vykukovaly zvědavě hlavy, projíždějící řidiči sundávali nohu z plynu a cyklisté zastavovali. Na rozdíl od české dechovky mají němečtí pozounéři v repertoáru převážně vážnou a duchovní hudbu. Po přesunu do kostela doprovodili i zpěv kostelních písní.

Na závěr večera zakusili návštěvníci v již potemnělém kostele a za svitu svíček ještě jednu hudební lahůdku. Vystoupení dvou studentek z pardubické konzervatoře za varhanního doprovodu jejich učitelky zpěvu. Zejména v duetech naplnily kostel jejich sezpívané hlasy čistou krásou. Kdo vydržel v kostele až do konce programu, byl odměněn zpěvem těchto mladých umělkyň a vskutku povznesen až dojat.
Daniela Ženatá (foto Josef Ženatý)

Černá labuť v Radotíně

V evangelickém kostele v ulici Na Betonce, vonící místní cementářskou tradicí, se Noc kostelů konala již podruhé a znovu nabídla sedmdesát let starý bohoslužebný prostor kromě jiného jako místo pro veřejnou disputaci. S otázkou K čemu proroctví? se přišli vypořádat tři panelisté: Pavel Keřkovský z katedry teologické etiky ETF UK, známý ekonom Tomáš Sedláček a daňová poradkyně Jana Vítková z místního sboru. Spoléhání na prognózy o budoucnosti bylo podrobeno kritice na základě knihy finančníka a myslitele Nassima Nicholase Taleba Černá labuť. Pojem označující nepředvídatelné události od základu převrátil poklidný svět statistických výpočtů a radotínskému panelu sloužil jako inspirace k dalším úvahám o životě „mezi pravidly a prognózami“. V setkání ekonomie a teologie není nouze o jiskření, vždyť „proroci sami krize vyvolávali“, jak zdůraznil Pavel Keřkovský. Janu Vítkovou v této souvislosti vede myšlenka C. G. Junga, že „důležité je to, co působí“. Lidskou potřebu mít všechno spočítané populárně koriguje Tomáš Sedláček v médiích již dlouho, ale v kostele zvlášť vyzněla jeho odpověď na otázku moderátora Jana Mamuly po dluzích. Podpořil by „léto milosti“ a vyzdvihl zde biblický vztah mezi dluhem a hříchem. Vzali jsme vážně, že se modlíme „odpusť nám naše dluhy, jako i my odpouštíme našim dlužníkům“? A obráceně: „Vezměme si noviny a místo dnes frekventovaného slova dluh si dosaďme hřích a máme z nich evangelium.“
jam (foto Pavel Blaženín)

Divadlo v Husovickém srubu

Jako již tradičně nám opět poněkud mařilo plány počasí, které bylo dosti vrtkavé. Sem tam sprchlo, ale naštěstí nenastal trvalý déšť jako loni. Zahajovací zvěstování proběhlo ve srubu, farář mluvil o tom, že můžeme žít jako děti světla (Ef 5,8–10). Výstavu obrazů Radky Zábojové jsme museli zrušit, autorka se obávala, že by obrázky na farním dvorku mohly zmoknout. Ale to už se grilovalo a čepovalo, přicházeli příchozí a užívali pohostinství naší zahrádky.

Na představení divadla DNO Svět podle Fagi se srub zcela zaplnil a Jiří Jelínek s Martinem Evženem Kyšperským si užívali zasloužené ovace. Obrovský úspěch mělo také druhé představení tohoto divadla, které pod názvem „Hospodin“ svérázným způsobem interpretovalo biblické příběhy. Dalšími body programu bylo zpívání písniček ze zpěvníku Svítá, přednáška Michala Hadlače o minulosti sboru a promítání filmů, které byly o našem sboru natočeny Českou televizí. Ač jsme oproti jiným kostelům zastrčeni v nenápadné ulici na periferii, příchozí přicházeli až do půlnoci.
Štěpán Hájek (foto Jitka Hájková)

Noc kostelů se v Olomouci vydařila

O letošní Noci kostelů přišlo do všech 185 objektů otevřených na území olomoucké arcidiecéze 66 700 návštěvníků.
Pěkné bylo už společné slavnostní zahájení, které se uskutečnilo v Husově sboru Církve československé husitské. Zástupy lidí pak proudily celým městem, které zájemcům nabídlo celkem dvacet otevřených kostelů, kaplí a modliteben.

Noci kostelů se také letos zúčastnil i olomoucký sbor Českobratrské církve evangelické. „Připravovali jsme se už několik měsíců předem, ostatně, vzhledem k třetímu ročníku akce už jsme věděli, co nás čeká,“ řekla pastorační pracovnice  Noemi Batlová.