Český bratr 5/2013.
Ing. Pavla Friedrichová Sirůčková (1979) je starostkou Bukovky, malé obce na Pardubicku. Vystudovala Českou zemědělskou univerzitu v Praze, obor Zahradník. Jejím zájmem je příroda, zeleň a ekologie. Je vdaná a má tři malé děti. Starostuje tedy při rodičovské dovolené. To je ovšem možné jen s velkou podporou manžela i širší rodiny.
Úřední hodiny na obecním úřadě v Bukovce jsou ve středu od 16.30 do 18.30. Proč takto navečer?
V Bukovce byl vždycky takzvaný neuvolněný starosta, to znamená funkce, která se musí vykonávat po práci, ve volném čase. To zůstalo i po poslední volbě, takže já starostuju při rodičovské dovolené.
Jak dlouho tuto funkci vykonáváte a jak velká obec je Bukovka ?
Jsem ve funkci starostky třetím rokem. Bukovka má okolo čtyř set obyvatel, to se stále trošku mění s rozením a umíráním našich obyvatel. Asi osmdesát čísel má místní část Bukovka a pak je ještě místní část Habřinka, ta má asi 50 čísel popisných.
Zvolí-li občané do starostovského křesla evangeličku, myslíte, že to souvisí s protestantskou pracovitostí, důrazem na zodpovědnost a pravdu?
Nemyslím si, že by to u nás v obci takhle bylo. Viděla bych prozaičtější důvody. Bývalý starosta se nedostal při volbách do zastupitelstva, já jsem předtím byla místostarostka, tak to jaksi padlo na mě. Chtěli jsme po jedné paní ze zastupitelstva, aby funkci přijala, protože je starší a zkušenější. Ona učí na univerzitě a je vedoucí katedry. Starostování rozhodně vzít nechtěla, že by na ně neměla čas. Až teď, když vidím, kolik je to práce, chápu zpětně, že to nemohla a nechtěla vzít.
Máte zastání, když potřebujete něco zařizovat nebo držet na obci úřední hodiny?
Mám velkou podporu od manžela a od rodiny. Rodiče bydlí s námi v jednom domě a je domluvené, že v čase úředních hodin na obecním úřadě hlídá buďto manžel nebo moje maminka. Když je něco mimořádného, tak jdou děti se mnou, nebo někdo hlídá.
Respektují vás spoluobčané jako mladou ženu? Dovedu si představit, že mnozí sousedé jsou ve věku vašich rodičů a u piva ledacos vyřeší dřív, než vy se o tom dozvíte.
Místostarosta je v jejich věku, takže když starší spoluobčané potřebují něco řešit, a nechtějí jít za mnou, chodí za ním. Nevýhodou je, že ani já ani on nechodíme do hospody, abychom se dozvěděli, co tam někteří sousedé řeší, takže se mnohdy ani nedozvíme, co se jim nelíbí. Nebo až z druhé či třetí ruky. Většina obyvatel Bukovky ale chodí za mnou, když je něco potřeba.
Dodržujete striktně úřední hodiny, nebo řešíte s občany věci i třeba na návsi cestou z obchodu?
Většina lidí ví, kde bydlím, a klidně přijedou kdykoli k nám, když něco potřebují. Na vesnici to tak funguje. V úředních hodinách chodí spíše lidé vyřizovat kancelářské záležitosti, platit poplatky a podobně. Je to také čas, kdy se jednou za týden sejdeme s paní účetní, abychom si předaly doklady, a s panem místostarostou, abychom si rozdělili práci. Co kdo a kdy zařídí, co je hotové a jak dál.
Je dobré být v malé obci se všemi zadobře, nebo se občas vyplatí bouchnout pěstí do stolu?
Jsem člověk, který je nerad s druhými lidmi v konfliktu. To někdy vnímám jako problém. Nerada jsem s někým pohádaná, vnitřní napětí mi nedělá dobře. Takže moc neumím bouchnout do stolu a říct bude to podle mě a hotovo. Snažím se spíš o kompromisy.
Jak obec jako Bukovka získává peníze? Píšete žádosti o granty? Využíváte peníze z Evropské unie?
Snažíme se každý rok získat něco od kraje z Programu obnovy venkova. Z programu se dají financovat projekty na zlepšení infrastruktury a občanské vybavenosti. V posledních letech jsme vždy dostali dotaci sto tisíc, obec musí přidat dalších sto. Což nejsou nijak závratné peníze. Pořídili jsme nová okna na obecním úřadě, spravili střechu na hasičárně, vyměnilo se hygienické zařízení v kulturním domě. Z krajských peněz, které jsme dostali už několikrát za sebou, se podařilo postupně opravit velkou část vodovodu v obci. A doufám, že letos se podaří rekonstrukci celého vodovodu dokončit. Zatím jsme dostali asi pětkrát po jednom až dvou milionech. To by obec sama nikdy nezaplatila.
Několikrát jsme se snažili získat i nějaké evropské peníze na hřiště, rekonstrukci chodníků, nějakou zeleň. Ale to se zatím nepovedlo. Od Ministerstva životního prostředí jsme dostali dotaci na výsadbu stromů kolem obecních cest, takže jsme loni vysadili několik desítek ovocných stromů, samé původní odrůdy. To jsem moc ráda, díky mé profesi je obecní zeleň prioritou. A bez dotace by se asi peníze na zeleň nepodařilo prosadit.
Jak se daří obci hospodařit? Vyberete dost na daních? Žijí tu nějací významní podnikatelé?
Podnikatelů tady moc není, ale v Bukovce je málo nezaměstnaných. Takže z daní z příjmů fyzických osob nějaké peníze máme. Obecní rozpočet je kolem čtyř milionů, ale v tom nejsou jen daňové příjmy, ale i poplatky za vodu i popelnice.
Podpora rodiny je pro vás jako starostku důležitá. Cítíte i podporu zdejšího evangelického sboru?
O tom jsem nepřemýšlela. Vím, že obec podporuje sbor materiálně. Každý rok jde z rozpočtu něco na opravy bukovského evangelického kostela, který je dominantou obce. Staršovstvo to vítá, údržba kostela je samozřejmě nákladná. Rozhodně není nějaká rivalita mezi obcí a sborem. Ale o nějaké otevřené podpoře nevím. Někdy se cítím spíš trochu pod dozorem, protože řada lidí ze sboru bydlí v obci a vidí, co se dělá, nebo nedělá. Lidé mě znají od nedělní školy a spíš se vysloví, když se jim něco nelíbí. Například letos jsme museli v Habřince na návsi ořezat asi dvacet lip takzvaně na hlavu, úplně naholo. To bylo nářků! Přitom se nedalo nic jiného dělat, mohlo by dojít k vylamování větví a někoho by to mohlo zranit. Odkládala jsem ořezání lip co nejdéle, ale pokud již jednou došlo k redukci přirozené koruny stromu, jednou za tři až pět let se to prostě udělat musí. Někteří evangelíci mně to vyčetli.
Co byste jako starostka v Bukovce ještě ráda prosadila?
Ráda bych zrekonstruovala dobře a citlivě zeleň jak v Bukovce, tak v Habřince. Aby se pak nemuselo přistupovat k takovým radikálním řešením jako u lip na návsi v Habřince. A pořídila k tomu pár pěkných laviček, aby mohli lidé jen tak posedět. Popovídat si, jako spoluobčané se stmelit. Zdá se mi, že se lidé odcizují. Každý si žije víc pro sebe, vesnické společenství se pěstuje čím dál méně. Možná je to idealistická vize, ale já bych byla ráda, kdyby obec žila víc pospolitě.
Co byste vzkázala čtenářům Českého bratra?
Podpořte své komunální politiky a modlete se za ně! Není to lehká práce. Dokud jsem se do toho nenamočila, neuměla jsem si vůbec představit, co taková práce starosty obnáší. Pracuji pod velkým psychickým tlakem. Jako křesťanka cítím, že nebýt zázemí v rodině a toho, že věřím, že Hospodin se mnou je na všech cestách, tak bych tu práci nemohla dělat.
Ptala se Daniela Ženatá
Jak vzdělávat křesťany ve víře? O čem kázat dospělým? Jak děti vyučovat náboženství? Před tyto otázky postavil zbožný vladař Fridrich III. mladého theologa Zachariáše Ursina. Univerzitní učenec se pustil do díla a brzy panovníkovi předložil výsledek. Křesťanská učebnice pro kostel a školu dostala podle místa vzniku jméno Heidelberský katechismus. Poprvé vyšel na jaře 1563 čili před 450 lety.
těmito svátostmi se v přítomnosti zapojujeme do díla spásy. Poslední část katechismu „O vděčnosti“ popisuje lidskou odpověď na Boží dobrotu. Řeč je o Desateru a o modlitbě Páně. Řídíme se přikázáními a modlíme se, nikoliv abychom získali Boží přízeň, nýbrž proto, že se v Boží přízni už nacházíme. Jsme zrozeni z Ducha k novému životu.
