Český bratr 6/2013.

Proste, hledejte, tlučte…

„Když se však modlíš ty, vejdi do své komůrky…“ Takový je často evangelický „recept“ na modlitbu. Co si s ním však má počít náš Teofil, který v křesťanském společenství nevyrostl? Který nemá potuchy, co lidé v „komůrce“ dělají? A po pravdě řečeno, nejsme v Teofilově kůži tak trochu všichni – když nás zasáhne nějaká událost, když nás zaplaví pocity, s nimiž si neumíme poradit, když procházíme obdobím bolesti, nemoci, těžkého rozhodování, velké touhy nebo hlubokého vděku? Když jsou sbírky modliteb najednou k ničemu?

Právě pro takto hledající čtenáře napsala Britka Sue Mayfieldová knihu Objevování modlitby. Přestože jsou v ní i zcela praktické rady pro konkrétní situace, není návodem ani souborem technik, díky kterým oblomíme Pána Boha, takže nám takříkajíc půjde na ruku. (Autorka jako první říká, že „kvalita modlitby nezáleží na technice“.) Je spíš prostřeným stolem, z něhož některé pokrmy nejspíš nikdy jíst nebudeme, jiné nám půjdou k duhu – a dalším třeba přijdeme na chuť až časem.

Kniha je rozdělena do dvou částí. První z nich se v devíti kapitolách zabývá tím, co modlitba vůbec je, proč a ke komu se modlíme. Najdeme tu popis základních typů modlitby (oslavování, prosba, naslouchání, žalozpěv, pokání, přímluvy…). Autorka přitom vychází z biblických obrazů a příběhů, jako je Mojžíšovo setkání s Hospodinem v ohnivém keři, Samuelova odpověď na Hospodinovo volání či mnohé pasáže obsažené v žalmech. Každá kapitolka nabízí vlastně několik knížek v jedné. Nalézáme tu stručné, ale vzácně výstižné popisy („Bůh říká Mojžíšovi, aby si zul opánky, protože stojí na svaté půdě. I když jsme do Boží přítomnosti pozváni svobodně, musíme kráčet s bázní a úctou a s vědomím posvátné proměny“). Jsou tu výborně vybrané „myšlenky“ lidí, kteří Hospodina prosili či mu vzdávali chválu před námi („Země je napěchována nebesy, každý keř je zapálen pro Boha: ale jen ten, který vidí, vyzouvá své boty, zbytek sedí okolo a trhá ostružiny.“ E. B. Browningová). A jsou tu příklady modliteb obyčejných lidí, kteří se ocitli v situaci podobné té naší („Jsem rozzlobený, Pane./ Mé ruce jsou pošpiněné./ Mé srdce krvácí./ Podívej se mi do očí/ a řekni mi, že Bůh je láska.“) To vše může být Teofilovi posilou: nezápasí s překážkami jako první, je tu jakási podpůrná síť modlitebníků napříč generacemi i geografickými danostmi.

Druhá část nazvaná Jak se modlit? čtenáře prakticky seznamuje s jedenácti konkrétními podobami modlitby. Zdá-li se vám, že nemáte na modlitbu pro samou práci čas, dočtete se tu, jak se člověk může modlit u mytí nádobí nebo při plavání v bazénu. Jste-li spíš intelektuálně založeni, dočtete se, jak se modlit nad Biblí. („Bible je živá, mluví ke mně; má chodidla, běží za mnou; má ruce, zmocňuje se mě.“ M. Luther). Pokud trochu zapomínáte, můžete použít pět prstů, aby se vám myšlenky nerozutíkávaly. Hudebníci se mohou modlit hudbou, výtvarníci mohou nad hlínou přemýšlet o tom, že jsme všichni uhněteni Hospodinovýma rukama (Iz 64,7). Lidé stojící oběma nohama na zemi mohou při modlitbě zapojit smysly.

A pokud se vás nic z toho netýká, přijdete snad alespoň na to, že víra, a tedy i modlitba, může být tvořivá. Modlíme se koneckonců k Bohu, který nám každou chvíli říká: „Nebojte se.“

Šárka Grauová

MAYFIELDOVÁ, Sue: Objevování modlitby. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2009.

Český bratr 6/2013.

Memoárová literatura byla vždy populární, avšak v poslední době je podle mého názoru u nás neobvykle oblíbená. Paměti a vzpomínky píší známé osobnosti, spisovatelé, politici, hvězdy zábavní sféry, ale i lidé méně známí. Myslím, že důležitým důvodem této zvýšené popularity je politický a sociální zvrat v listopadu 1989.Druhým stimulem rozvoje memoárů je pro většinu českých memoárových autorů možnost mluvit a psát zcela otevřeně bez obav z nepříjemných následků.Memoáry významných autorů a zvláště dobrých spisovatelů mají velký ohlas a mohou široké čtenářské obci být zdrojem historických poznatků (např. Moje šílené století Ivana Klímy). Naše církev – podobně jako ostatní církve – prožila v nepřátelské atmosféře komunistického období krušnou dobu, její členové – a zvláště faráři – o tom mohou podat autentické svědectví. A měli by to dělat! Do značné míry specifický osud měl farář Tomáš Bísek se svou rodinou; je proto dobře, že o něm vypráví ve své knížce Ohledávání s podtitulem Doma, ve Skotsku a zase doma.

Vyprávění je poutavé a zaujme nejen jeho přátele a známé, ale i další členy církve; lidem mimo církev dává nahlédnout do prostředí, o němž neměli v té neradostné minulosti mnohdy ani potuchy.Jen stručně popíšu život Tomáše Bíska. Když byl jako čerstvý inženýr na vojně, dozrálo v něm rozhodnutí věnovat se duchovní službě, po studiu na Komenského fakultě mohl díky pražskému jaru strávit rok na americkém teologickém učilišti. Po návratu byl zvolen farářem ve vysočinském sboru v Telecím, kde se po nějaké době dostal do hledáčku mocipánů – církevních tajemníků a STB. Jeho statečný postoj měl za následek zbavení souhlasu vykonávat farářské povolání, musel pracovat jako lesní dělník a po několikaletých útrapách přistoupil na nabídku, aby se vystěhoval. Několik let sloužil jako farář ve Skotské reformované církvi a po pádu komunismu se vrátil domů, vstoupil opět do církevní služby – až do odchodu do důchodu pracoval v pražském sboru na Spořilově a významně se podílel na vybudování sborového domu Milíče z Kroměříže na Jižním Městě.Z tohoto suchého popisu životního běhu Tomáše Bíska je zajisté patrno, že nešlo o tuctový osud. Autor jej popisuje velmi barvitě a realisticky. Nevyhýbá se ani problematickým vztahům uvnitř církve, zvláště problémům, které na něj těžce doléhaly, když v různých úrovních církevní hierarchie nenacházel jen sympatie a postrádal více odvahy u bratří a sester. Velmi zajímavě jsou popsány také těžkosti, které jeho i celou rodinu provázely ve Skotsku, i při náročné výstavbě nového sídla spořilovského sboru.Zvláštní respekt si zaslouží, že se Bískovi vždy chovali jako Češi vyhnaní do ciziny, že vždy vychovávali své čtyři děti jako Čechy a že se vrátili do vlasti, jakmile to bylo možné – a to i za cenu částečného rozdělení rodiny. Zachovali si vždy pocit sounáležitosti s vlastí a naší církví, ačkoli za pobytu ve Skotsku neviděli šanci, že by se mohli domů vrátit. Přesto se na rozdíl od mnohých jiných našich občanů i členů církve nechtěli stát emigranty.Memoáry Tomáše Bíska stojí za přečtení také jako svědectví o těžké kapitole života národa i církve a o statečnosti a pevnosti některých na jedné straně a malověrnosti, rezignaci, ba zradě jiných na straně druhé. A znovu opakuji, že jde o čtení poutavé.

Jaroslav Nadrchal