Archiv autora: CB

Církev žije

Kam už nemůže operátor, může stále Pán Bůh

Český bratr 5/2013.

Posílám poslední esemesku a vypínám mobil. Sedíme v autobuse Javorník-Travná. Cesta vede pořád nahoru a pak tam kousek od konečné zastávky stojí Dům setkávání. To už je místo bez mobilního signálu. Několik zatáček od polských hranic. Tak trochu jiný svět než dole v Javorníku. A ještě víc než před pár hodinami v Praze. Ticho. Čisto.

A to zůstane, i když za pár chvil otevřeme dveře zmíněného domu, kde už je asi čtyřicet lidí a v průběhu akce bude jejich počet narůstat až ke stovce. Za hodinu se všichni scházíme v ateliéru a hrajeme seznamovací hry. Většinu účastníků tvoří mládež z Českobratrské církve evangelické, ale tentokrát tu je i několik nováčků od baptistů a jiných církví. „Travná není církev, ani není na určitou církev vázaná. Má ekumenický rozměr. Chtěl bych, aby Travná byla takovým pramenem, z kterého mohou přijíždět načerpat lidé z různých církví i nevěřící,“ objasňuje mi hlavní organizátor Jared Kenning.

A vzápětí Jared zahajuje hlavní část večera: „Dnes budeme mít krizi v církvi, zítra krizi ekonomickou, v sobotu osobní a v neděli ve vztazích.“ Všichni se smějí, protože vědí, že jde o náplň hlavních programů. Ty jsou na každé Travné nějak propojené a na letošní velikonoce zvolili organizátoři téma krize. Mezi dalšími řečníky se vystřídají ekonom, farář z Norska a psycholožka. I když na Travné vládne domácká atmosféra, programy jsou téměř profesionální. A nechybí ani prostor pro osobní ztišení.

„Mojí nejoblíbenější chvílí na Travné jsou modlitební řetězce. Normálně by člověku připadalo dlouhé modlit se půl hodiny, už by ani nevěděl, za co se modlit. Ale jak se mi tady na Travné pročišťuje hlava, je toho najednou strašně moc,“ říká Jitka Vlčinská, která si už dva roky nenechá ujít jedinou Travnou. Velikonoce, týden v červenci, podzimní prázdniny a Silvestr nemůže v jejím diáři zabrat nic jiného. A našli by se i mnozí další, kteří to tak s větší či menší pravidelností mají po mnohem více let.

V sobotu má nová generace „travňáků“ po delší době možnost zažít něco, co k Travné v předchozích desetiletích patřilo běžně. Návštěva ze zahraničí. První akce na Travné v roce 1968 vznikla přímo jako prostor pro setkání Němců a Čechů. A od té doby sem přijížděly různé skupiny z Norska, Německa, Holandska a dalších zemí až do devadesátých let. Tentokrát před Domem setkávání zaparkuje autobus s patnácti Nory a několika Američany, Švédy a Němci. „Naše skupina nemá žádné jméno. Věříme, že Bůh má pro Evropu plán a my cestujeme, abychom tento plán připravili. Vpředu v našem autobuse vždycky sedí někdo, kdo se modlí za ty země a města, kterými projíždíme. A když někde zastavíme, hudbou a tancem ukazujeme na Ježíše. Pro lidi na ulicích, ve sborech nebo tady na Travné,“ vysvětluje mi farář a zároveň vedoucí skupiny Svein Slettevold.

Zahraniční návštěva po několikaleté odmlce těší i dnes jedenaosmdesátiletého zakladatele akcí na Travné. „Jeden čas se zdálo, že už bude konec. Ale jde to dál, Pán Bůh má svoje plány, které překračují i naši nedověru a dávají všemu nový směr, i když třeba jinak,“ říká Adolf Petr, když po nedělních bohoslužbách stojíme před modlitebnou ČCE v Javorníku a všichni se chystáme ke společnému fotografování. Norové odjíždějí a my vyrážíme na výlet. Boříme se po lýtka do sněhových závějí. Na Travnou přicházíme příjemně unaveni. A všechno už se chýlí ke konci. Poslední večeře. Poslední program. Poslední rozhovory. Spát. Sbalit.

Na vlak do Javorníku jdeme pěšky. Autobus v tuhle hodinu nejede. Ale nám to po silnici jede i tak, jak je namrzlá. Myslím na to, jak stejně lehce teď můžeme sjet do každodenních starostí a přesunout Pána Boha na okraj našich dní. Vybavují se mi Jaredova slova: „Bůh si vybral Travnou jako místo, kde chce měnit životy lidí.“ Dovolíme mu, aby to nebyla změna jen pro pět dní nahoře na Travné? Krok za krokem šlapeme po namrzlé vozovce. Budeme krok za krokem šlapat s Hospodinem v každodenních povinnostech? Snad. S povzbuzením, které si z Travné odvážíme.

Dana Večerková


 

Církev žije

Den pro Kubu v Olomouci

Český bratr 5/2013.

Má kubánská společnost naději na změnu? S připomínkou naší komunistické minulosti a kubánské současnosti jsme se na to pokoušeli najít odpověď během happeningu Českobratrské církve evangelické pro Kubu v Olomouci.

Večer věnovaný Kubě začal v podvečer ekumenickou bohoslužbou v katedrále sv. Václava, kterou vedli římskokatolický arcibiskup Jan Graubner a synodní senior ČCE Joel Ruml za účasti široké ekumeny. Kromě kázání a společného zpěvu jsme byli během bohoslužby s Kubou spojeni i přímluvnými modlitbami, během nichž byly zapáleny svíčky.

Po bohoslužbách se vydal od katedrály do evangelického kostela průvod na podporu Damas de Blanco – Dam v bílém – pravidelně protestně pochodující skupiny matek, manželek, dcer a sester vězněných kubánských disidentů, které jsou oblečeny v bílém – symbolu čistoty. Účastníci nesli bílé balónky a deštníky a měli přišpendleny bílé stužky.

Večer pokračoval v kostele přípitkem Cuba libre (Svobodná Kuba, což je rum s colou a limetkou) a uvítacími fanfárami v podání žáků Konzervatoře Evangelické akademie Olomouc. Přítomné pozdravil představitel města a večer pokračoval promítáním fotografií a vyprávěním synodního seniora Joela Rumla a tlumočnice Anny Kárníkové o jejich listopadové cestě na Kubu. Jednotlivé programové bloky oddělovalo vystoupení muzikantů z konzervatoře. Po komponovaném programu následovala možnost prohlédnout si výstavu fotografií z Kuby a neformální rozhovory za účasti kubánské novinářky a disidentky Lamasiel Gutierrez Romerové. Několik otázek položila vzácnému hostu Šárka Schmarczová.

DaZ

 

 

Církev žije

Rozhovor s Lamasiel Gutierrez Romerovou: Cukr, mýdlo a olej. A vše tak levné!

Český bratr 5/2013.

Lamasiel Gutierrez Romerová je kubánská disidentka – novinářka, která už dva roky žije v České republice. Na Kubě byla i vězněná a před dvěma lety odešla se synem nejprve do Španělska a odtud do Čech, kde jí byl nabídnut azyl. Letos 20. března se zúčastnila Dne pro Kubu v Olomouci a své dojmy mimo jiné popsala i ve svém blogu, kterým přibližuje naše dvě země a snaží se povzbuzovat své přátele a kolegy disidenty na Kubě.

Jaké byly první dny v Praze a jak jste si na Prahu se synem zvykali?
Bylo to velmi těžké, protože jsme předtím nikdy Kubu neopustili. Šli jsme do jiného jazykového prostředí a věděla jsem, že jako novinářka tady budu práci shánět těžko.

Jaké je církevní prostředí na Kubě?
Na Kubě je mnoho církevních denominací, evangelíci, katolíci. Významné jsou i náboženské skupiny, ve kterých se mísí křesťanské a africké vlivy.

Je někdo z vašich příbuzných aktivní v nějaké církvi na Kubě?
Ano, maminka chodí do Iglesia de Dios, což je evangelická církev. Brávala mě tam jako dítě, ale později jsem byla hodně vytížená svou aktivitou v politice a do církve jsem neměla čas chodit.

Co potřebují církve na Kubě?
Nejvíc chybí například literatura. Obecně jsou to pak léky, kterých se na Kubě nedostává, a lidé, kteří nemají příbuzné v zahraničí, se k nim jinak nedostanou. Chudí, a to nejen věřící, přicházejí hledat pomoc do kostelů a církví. Církve jsou ta správná místa, odkud může být pomoc distribuována.

Zúčastnila jste se Dne pro Kubu v Olomouci, jak na vás působil?
Moc se mi den pro Kubu líbil, protože jsem viděla hodně solidarity s mou zemí. Líbila se mi symbolika průvodu, který připomněl Dámy v bílém, protože i já jsem s nimi po svém uvěznění na Kubě spolupracovala. (pozn. red. jedná se o příbuzné vězněných Kubánců, které si navzájem pomáhají a scházejí se, aby protestovaly proti kubánskému režimu). Je to silná skupina, která je na Kubě perzekuovaná a myslím, že je podobné akce mohou posílit.

Napsala jste o našem dni pro Kubu ve svém blogu Cuba Praga, mohou si Kubánci tento článek přečíst?
Internet na Kubě rozšířený není, ale jsou místa, třeba právě kostely nebo ambasády, kde se disidenti mohou na internet připojit a číst můj blog, ale většina se k takovým textům nedostane.

Chcete se na Kubu vrátit?
Moc ráda bych se na Kubu vrátila, mám tam rodinu a chybí mi, ale komunistický režim na Kubě mě deportoval a tím i zbavil občanství.

Co vám v Praze chybí nejvíc?
Na prvním místě je to rodina, ale chybí mi třeba kubánské jídlo nebo pláž.

A co vám naopak přirostlo v Čechách k srdci?
Moc se mi líbí vaše města, Praha je nádherná. Líbí se mi ulice, obchody, ve kterých je spousta věcí, které na Kubě nejsou, jako mýdlo, olej nebo cukr. A vše je laciné.
Jen malá poznámka, během našeho rozvoru Lamasiel vypila šálek čaje, do kterého si dala skoro celou cukřenku. Zarazilo mne, že zrovna cukr může být nedostatkovým zbožím ve třtinovém ráji na Kubě. Možná i nad tím bychom se měli zamyslet, až si budeme dávat Cuba libre.

Šárka Schmarczová (foto: Irena Vězdeňská)

 

 

 

Moje církev

Síla i slabost finančního vyrovnání – 2

Český bratr 5/2013.

Na všech úrovních se v naší církvi debatuje o přijetí zákona o majetkovém vyrovnání státu s církvemi a náboženskými společnostmi a hlavně o jeho dopadech na život sborů. Obrátili jsme se na několik odborníků z Českobratrské církve evangelické, kteří se zapojili do různých diskusí a jsou známí svým názorem. Každý klade důraz na jiný aspekt restitucí, každý vidí jinde nebezpečí či požehnání. Český bratr položil těmto osobnostem stejné otázky. Někdo odpověděl přesně na ně, jiný se jimi nechal inspirovat k souvislému textu. V minulém čísle jsme otiskli příspěvky prvních dvou, v tomto čísle následují názory dalších.

Položené otázky:

1. Co vidíte dobrého na církevních restitucích?
2. Co na nich vidíte špatného?
3. Jak se odluka církve od státu dotkne života sborů?
4. Co mám a mohu jako člen ČCE  – farář, kurátor, řadový člen – dělat?

Miroslav Maňák, člen strategické komise k tématu samofinancování

1. Že budou napraveny křivdy minulých let, vráceno zabavené. Je dobře, že to, co není možné vrátit, budou současní majitelé moci užívat, opravit, že tento majetek přestane chátrat. To je základ nového vztahu církví a společnosti.
2. Nic. Tedy pokud si odmyslím to, že byly zneužity v řadě politických kampaní, že vzbuzují závist.
3. Po všech stránkách zásadním způsobem. Dnes jsou z mnoha stran slyšet obavy z toho, jak to samofinancování zvládneme. Řada sborů si nedokáže představit, že přežije, některé to do budoucna vzdávají. Za poslední roky jsme si ve sborech zvykli na to, že útratu nebo aspoň její část za nás zaplatí někdo jiný, někdo nám dá „kapesné“. To brzy skončí. To je příležitost, výzva. To je skutečnost, kterou každý zná z osobního života, každý se musel postavit na vlastní nohy. Většinou se nám to povedlo.
4. Často mluvíme o „naší církvi“. Je skutečně naše? Je moje? Na tuto otázku bychom si měli každý pravdivě odpovědět. Pokud je moje odpověď „ano“, pak je také moje odpovědnost a starost, aby fungovala, aby žila, aby plnila své poslání. A aby na to měla.

Věra Lukášová, farářka

Jeden farář z Vysočiny mi vyprávěl: Kluci z jeho vesnice našli zalíbení v tom, že rozbíjeli okna na faře a v kostele. Soudruzi na stížnosti nereagovali. Pak sami našli roztlučená okna na radnici. Pozvali si pachatele k pohovoru. Kluci nechápali, proč rozbíjet jedna okna nevadí a roztloukat jiná vadí. Nikdo jim přece neřekl, že okna se nesmějí roztloukat vůbec. Ve schváleném zákonu o nápravě křivd a navrácení majetku vláda vyjadřuje, že tím, že křivdy napravuje a ukradený majetek vrací, jen realizuje usnesení Parlamentu z roku 1991. Uvedla do pořádku stav, který Ústavní soud označil za protizákonný. To je dobře.

Kdo je církev?
Překvapuje mne, že společnost reaguje tak negativně a zaujatě. (Svůj podíl na tom mají i média.) Nevyslovuje svým odporem ve skutečnosti s jednáním komunistů souhlas, neschvaluje ho tím? Ovšem, nepřekvapuje mne, že v otázkách církve, náboženství, víry, je společnost tak nevědomá a nevzdělaná. (Už jsem odpovídala i na dotaz, zda protestanti jsou také křesťané). Celospolečenská kritika staví církve do pozice zlodějů a tunelářů. Ten, komu bylo ukřivděno, se sám stává pachatelem křivd. Okradený je označen za zloděje a pachatel mu dává lekce z morálky. Ale kdo je pro kritickou veřejnost církev? Tučný prelát, který natahuje ruku po měšci peněz – soudě podle zveřejněného plakátu. Ano, kdo je to církev, to je ta otázka… Už kostnický koncil ji řešil. Církev jsme přece my všichni: farnosti, obce, sbory. Těm zákon vrací nebo nahrazuje, co jim bylo ukradeno.A na tom pomyslném pranýři stojíme tedy jako obvinění zloději a tuneláři my, kdo v církvi žijeme.

Co je špatně
Pokládám za chybu, že církve nevstupovaly do obecné debaty přesvědčivými argumenty, že nevysvětlovaly a nevyvracely omyly a záměrné nepravdy. Měly přece právo připomenout proticírkevní a protináboženskou politiku komunistického režimu a její oběti. Měly na příklad vyložit, že seznamy vydávaného majetku existují a každý případ bude rozhodovat soud. Měly vyložit, že peníze, které dostávají církve vzniklé po roce 1989, nevyplácí stát, že se jich v jejich prospěch zříká katolická církev. Měly zveřejnit, jaké platy stát duchovním vyplácí. Bylo na místě připomenout, že celá naše kultura má židovsko-křesťanské kořeny, (všichni „světíme den odpočinku“), že církev zde vždycky byla pro ty na okraji, že v klášterech zachovala vzdělanost, v katedrálách skvosty umění a na univerzitách učenost. Peníze pro ni nebyly a nejsou „až na prvním místě“. Neměly se tedy bránit, otevírat veřejné diskuse…

Cestou je pokání
Ani moje církev na situaci nereagovala včas, nedala nám do rukou argumenty, kterými bychom se vůči lživým obviněním mohli účinně bránit. (Bratr Mazur to odčinil. Díky.) Ale ani my sami jsme se o tuto problematiku nezajímali dostatečně. Peníze, majetek, hospodaření se světskými statky je nám povětšinou oblastí málo duchovní, stojíme nad ní. Nemluvíme jazykem, kterému by naši spoluobčané rozuměli. Nedokázali jsme vyjádřit, že církev nejsou ti dokonalí spravedliví, že církev jsou chybující hříšníci, kteří slyší volání ku pokání. Že za dva tisíce let se z ní vždycky ozývaly hlasy, které zlo pojmenovaly, a že tu vždycky byli ti, kdo uslyšeli, vinu vyznali a v pokání napravovali. Proto tu církev, která se ve své historii dopouštěla všech možných zločinů, vůbec ještě je. Mluvím o „oblaku svědků“, z jejichž života mluvil hlasitě Bůh.

Dobré nápady a solidarita
Odluka církve od státu bude jistě bolet. Podle výpočtů těch, kdo věci rozumějí, nám budou chybět peníze na sborový provoz, a především na platy farářů. Přesto to vidím jako pozitivum. Budeme se muset zamyslet nad tím, co pro nás naše církev a náš sbor znamenají, jaké místo zaujímají v našem žebříčku hodnot, co je pro nás „to první“. Především si budeme muset sednout a spočítat, jak ve sboru a v celé církvi hospodaříme, podívat se na to ekonomickýma očima. Bez dobrých nápadů to nepůjde. Zřejmě budeme muset zvýšit i vlastní obětavost, někde v osobním rozpočtu škrtat, omezovat nároky. A budeme se muset rozhlédnout po chudých sborech, protože „ty budeme vždycky mít s sebou“. Solidarita je a bude v kurzu. Ale „pobýt v trápení je k dobrému“. Když to dokážeme, možná nás pak společnost uvidí v jiném světle a najde pro práci církve a její poslání pozitivní hodnocení. Proto si myslím, že by církve měly teď a nadále pravidelně informovat o tom, jak s navráceným majetkem nakládají, jaká rozhodnutí v tomto směru učinily a činí, měly by transparentní zprávy o svém hospodaření zveřejňovat pravidelně.

Co mohu udělat já?
Nechci být remcající většinou, která má potěšení v tom, že na všecko nadává. Nechci být „za zloděje a tuneláře“. Profesor Radoslav Kvapil vyvolal v život iniciativu „Slovo církvím“. Jejím cílem je očistit obraz církve a získat důvěru společnosti, kterou jsme v zavádějících diskusích kolem restitucí ztratili. Budu s ním spolupracovat. Pokud byste se i vy chtěli zapojit, ozvěte se na adresy: ids1@seznam.cz, a vera.luky@tiscali.cz.

připravila DaZ