Český bratr 5/2013.

Posílám poslední esemesku a vypínám mobil. Sedíme v autobuse Javorník-Travná. Cesta vede pořád nahoru a pak tam kousek od konečné zastávky stojí Dům setkávání. To už je místo bez mobilního signálu. Několik zatáček od polských hranic. Tak trochu jiný svět než dole v Javorníku. A ještě víc než před pár hodinami v Praze. Ticho. Čisto.

A to zůstane, i když za pár chvil otevřeme dveře zmíněného domu, kde už je asi čtyřicet lidí a v průběhu akce bude jejich počet narůstat až ke stovce. Za hodinu se všichni scházíme v ateliéru a hrajeme seznamovací hry. Většinu účastníků tvoří mládež z Českobratrské církve evangelické, ale tentokrát tu je i několik nováčků od baptistů a jiných církví. „Travná není církev, ani není na určitou církev vázaná. Má ekumenický rozměr. Chtěl bych, aby Travná byla takovým pramenem, z kterého mohou přijíždět načerpat lidé z různých církví i nevěřící,“ objasňuje mi hlavní organizátor Jared Kenning.

A vzápětí Jared zahajuje hlavní část večera: „Dnes budeme mít krizi v církvi, zítra krizi ekonomickou, v sobotu osobní a v neděli ve vztazích.“ Všichni se smějí, protože vědí, že jde o náplň hlavních programů. Ty jsou na každé Travné nějak propojené a na letošní velikonoce zvolili organizátoři téma krize. Mezi dalšími řečníky se vystřídají ekonom, farář z Norska a psycholožka. I když na Travné vládne domácká atmosféra, programy jsou téměř profesionální. A nechybí ani prostor pro osobní ztišení.

„Mojí nejoblíbenější chvílí na Travné jsou modlitební řetězce. Normálně by člověku připadalo dlouhé modlit se půl hodiny, už by ani nevěděl, za co se modlit. Ale jak se mi tady na Travné pročišťuje hlava, je toho najednou strašně moc,“ říká Jitka Vlčinská, která si už dva roky nenechá ujít jedinou Travnou. Velikonoce, týden v červenci, podzimní prázdniny a Silvestr nemůže v jejím diáři zabrat nic jiného. A našli by se i mnozí další, kteří to tak s větší či menší pravidelností mají po mnohem více let.

V sobotu má nová generace „travňáků“ po delší době možnost zažít něco, co k Travné v předchozích desetiletích patřilo běžně. Návštěva ze zahraničí. První akce na Travné v roce 1968 vznikla přímo jako prostor pro setkání Němců a Čechů. A od té doby sem přijížděly různé skupiny z Norska, Německa, Holandska a dalších zemí až do devadesátých let. Tentokrát před Domem setkávání zaparkuje autobus s patnácti Nory a několika Američany, Švédy a Němci. „Naše skupina nemá žádné jméno. Věříme, že Bůh má pro Evropu plán a my cestujeme, abychom tento plán připravili. Vpředu v našem autobuse vždycky sedí někdo, kdo se modlí za ty země a města, kterými projíždíme. A když někde zastavíme, hudbou a tancem ukazujeme na Ježíše. Pro lidi na ulicích, ve sborech nebo tady na Travné,“ vysvětluje mi farář a zároveň vedoucí skupiny Svein Slettevold.

Zahraniční návštěva po několikaleté odmlce těší i dnes jedenaosmdesátiletého zakladatele akcí na Travné. „Jeden čas se zdálo, že už bude konec. Ale jde to dál, Pán Bůh má svoje plány, které překračují i naši nedověru a dávají všemu nový směr, i když třeba jinak,“ říká Adolf Petr, když po nedělních bohoslužbách stojíme před modlitebnou ČCE v Javorníku a všichni se chystáme ke společnému fotografování. Norové odjíždějí a my vyrážíme na výlet. Boříme se po lýtka do sněhových závějí. Na Travnou přicházíme příjemně unaveni. A všechno už se chýlí ke konci. Poslední večeře. Poslední program. Poslední rozhovory. Spát. Sbalit.

Na vlak do Javorníku jdeme pěšky. Autobus v tuhle hodinu nejede. Ale nám to po silnici jede i tak, jak je namrzlá. Myslím na to, jak stejně lehce teď můžeme sjet do každodenních starostí a přesunout Pána Boha na okraj našich dní. Vybavují se mi Jaredova slova: „Bůh si vybral Travnou jako místo, kde chce měnit životy lidí.“ Dovolíme mu, aby to nebyla změna jen pro pět dní nahoře na Travné? Krok za krokem šlapeme po namrzlé vozovce. Budeme krok za krokem šlapat s Hospodinem v každodenních povinnostech? Snad. S povzbuzením, které si z Travné odvážíme.

Dana Večerková