Český bratr 5/2013.

Pamatujme na znevýhodněné, misii a sounáležitost
Tři sta tisíc ročně. Tolik bude podle oběžníku synodní rady každý sbor stát nový ordinovaný teolog v podmínkách samofinancování. Nedalo mi to, vzal jsem do ruky kalkulačku a rozběhl matematické kombinace. Jak se to dá utáhnout?
Nuže: mějme 20 salárníků patnáctititisícových nebo 30 desetitisícových. Obojí dává kýženou sumu. Ještě lepší kombinací, jak mne ujistil jeden ekonom, je 50 salárníků šestitisícových, neboť z nich se při patřičném úsilí staršovstva dá vydolovat nějaká ta pětistovka navíc. Nakonec však budeme vděčni i za sbor plný sociálně slabých, co dají jen tisícovku ročně, musí se jich ovšem najít 300. Bude-li deset chybět, jako v Sodomě, běda, plný chrám uslyší jen čtená kázání, o svátostech ani nemluvě. Pravidla měří každému sboru stejně.

Zajímavá hypotéza: sbor jednosalárníkový. K tomu je zapotřebí alespoň jeden zámožný a zapálený evangelík, který si může dovolit 1.0 kazatele přímo ze svého. Sbor by ještě musel splnit náležitosti církevních řádů, například zrekrutovat dalších pět lidí do staršovstva, ale ti už by nepřispívali ani korunou, což úkol značně usnadňuje. Sídlem sboru bude nejspíš dům mecenáše, možná se dočkáme nových exotických názvů – Farní sbor Za Vodárnou nebo Na Skalce, inu proč ne, trochu to připomíná Růžový palouček a jiné tradiční lokace.
O tom, že je myslitelný i sbor zcela bez přispěvatelů, se téměř obáváme psát. Stačí, aby vlastnil příznivě situovanou budovu; je-li v ní dostatek bytů, máme dalšího profesionálního zvěstovatele zajištěného. Pak už zbývá doufat, že nebude mluvit jen k holým stěnám a cihlám, na nichž je hmotná existence sboru postavena. Na některých místech k tomu nemáme daleko.

Autor tohoto příspěvku si je vědom, že každé vtipkování má své meze, a už vůbec nechce být podezříván ze závisti nebo zahořklosti. Je třeba říci, že situaci znám ze strany spíše výhodné, zajištěné. Přesto jsem k modelu třísettisícového paušálu, o němž se uvažuje, skeptický. Nezačnou sbory hrát jen samy na sebe? Nebudou se faráři podvědomě přizpůsobovat bohatému bratru, na němž závisí jejich místo? A nepatří náhodou celá idea, že sbor si platí svého faráře jako zaměstnance, k trochu jiné církevní tradici než má ČCE, tj. k církvím kongregačního typu, baptistům, svobodným sborům?

Sociální darwinismus
Nejzávažnější úskalí modelu „300 tisíc za faráře“  však spočívá v tom, jak deformuje církev. Ohrožuje její všeobecnost a její misijní charakter. Moje úvodní eskapáda měla ukázat, že paušál nelze považovat za spravedlivý. Jistě, zní to spravedlivě: za každého faráře stejný peníz. I housky v obchodě stojí stejně, byť je každá jinak zakroucená, a zkuste proti tomu něco namítnout u pokladny. Ale farář není jako rohlík a církev není obchodní síť.

Jednotný poplatek nerovnost neodstraňuje, ale naopak ji prohloubí: bohatý se po zaplacení stane o trochu méně bohatým, zatímco chudý se propadne do insolvence. Z mála se vždycky hůř šetří. Pravidlo paušálu také pomíjí veškeré rozdíly mezi jednotlivými sbory, jejich majetkem, příjmem jejich členů a misijní situací. Důležitá je právě jen odvedená suma. Nikoho nebude zajímat, jestli má sbor ordinovaného profesionála díky velkému činžovnímu domu, nebo díky nadprůměrným salárům ve velkoměstě, nebo zda jej naopak nemá proto, že sídlí u venkovského domova pro seniory. Jen jedno rozhoduje: jestli se zaplatilo.

Proto mluvíme o deformaci. Má-li cenu kázat 15 zámožným, ale 50 jiných zůstane bez služby slova a svátostí, protože jsou to převážně studenti, nezaměstnaní či penzisté, pak je v našich plánech něco chybného. „Jestliže věříte v Ježíše Krista, Pána slávy, nesmíte dělat rozdíly mezi lidmi,“ čteme důrazně u Jakuba. A Ježíš dává v evangeliu za vzor vdovu, která do chrámové pokladny vhodila pouhé dva groše, protože dala všechno. Z hlediska paušálu je ovšem její příspěvek na nic. Je nám sympatická, ale na faráře nárok nemá.

Bylo by tedy dobré položit si otázku, zda s paušálem zadními vrátky nevpouštíme do církve sociální darwinismus, který přeje jen určitému typu křesťanů a sborů. Evoluční výhodou v samofinancování budou nájemní prostory, dobře situovaní farníci a tradičně nábožensky založené oblasti. Kde toto nemají, dostanou se na vedlejší kolej vývoje. Tak církev ztrácí svoji univerzalitu, svoji otevřenost všem bez ohledu na sociální postavení. Řečeno biblicky, vdovy a sirotci přijdou zkrátka.

Nevím také, jak máme v nových podmínkách naplnit Kristovo misijní poslání. Poplatkový model podporuje kazatelskou činnost tam, kde již sbor existuje a kde je církev silná. To není špatné, ale co dál, co jinde? Třeba misijní sbory v sekularizovaných oblastech Čech se bez promyšlené a dlouhodobé podpory nerozvinou, na to nestačí pár výjimek a dva tři roky odpuštěných plateb jako doposud.

Jde to i jinak?
Otázkou je, jaké máme alternativy? Finance na polích nerostou a získat se musí na sborech. Ani „restituční“ miliardy od státu nic nevyřeší, maximálně nám dají více času přejít na nový systém financování. Jaký však bude, jak bude nastaven? To je třeba říci brzo.
Myslím, že budoucí systém by měl odpovídat obrazu církve. Měl by být pokud možno spravedlivý, tj. pamatovat na znevýhodněné, měl by umožňovat misii a také podporovat jednotu a sounáležitost, spíše než lokální zájmy. Natvrdo řečeno: část peněz, které sbor vybere, má církev přerozdělovat a posílat jinam. Je třeba rozbít iluzi, že sbory patří nám, kdo je spravujeme, že jsou to naše zahrádky, naše malá království, kam si „koupíme faráře“. Nepatří nám, patří nám všem bratřím a sestrám, celému společenství církve, se kterou jsme všichni na jedné lodi. Proto je třeba část peněz rozdělovat.

A tam, kde sbor vydělává na nájmech nebo jinak, ať má církev přímo podíl na zisku. Není snadné to přijmout, ale je to spravedlivé. To říkám i o sboru, kde působím a kde mají činžovní dům: v budoucnu by měli dávat alespoň pětinu výdělku jinam. Na některých místech to dělají už dnes.

Při volbě nového modelu financování jde nejen o můj sbor, ale o celou církev a její charakter. Buď se staneme spolkem úspěšných, soběstačných společenství, nebo budeme církví sborů možná méně zajištěných, ale o to více držících pospolu, napříč celou republikou. Kterému modelu dáme přednost?

Jiří Bureš, farář v Chomutově

Český bratr 5/2013.

Milíčova modlitebna je dlouhodobě nevyužívaný objekt v Rektorské ulici v Praze 10 – Malešicích. Od roku 2006 patří povšechnému sboru Českobratrské církvi evangelické, který kapli zakoupil od sboru v Praze na Jarově za 2,7 mil Kč.

Slavnostně otevřena byla 18. května 1952 synodním seniorem Viktorem Hájkem. Objekt sloužil až do 70. let jako kazatelská stanice pro Malešice. Kaple byla postavena členy sboru podle návrhu architekta Bohumila Bareše a má podobné rysy jako kostel od stejného architekta v Rožnově pod Radhoštěm. Nejzajímavější je kromě věžičky průčelí s třemi oblouky. Stejný motiv realizoval Bareš na kostele v Chotiněvsi, který byl postaven pro reemigranty z Volyně. Také další Barešovy stavby jsou malešické kapli podobné (Kateřinice, Valteřice). Je překvapivé, kolik evangelických kostelů se postavilo na začátku padesátých let již v době nástupu komunistického režimu.

Stavba je jednodušší než srovnávaný památkově chráněný objekt v Rožnově, je také postavena z odlišných materiálů. Nicméně sakrální ráz průčelí je velmi hodnotný a loď kostela, připomínající toleranční evangelické „stodoly“ či jednoduchý rodinný dům, upozorňuje na evangelickou prostotu. Budova se sociálním zázemím a sálem pro cca 50 osob tak může být nenáročná na provoz a údržbu, což je základní předpoklad pro současné sakrální stavby (např. Jablůnka). Celkové měřítko objektu je velmi střízlivé a zdaleka nedosahuje problematických velkokapacitních kostelů, s kterými si církve dnes nevědí rady, zejména na vylidňujícím se venkově nebo v pohraničí. Zajímavou architekturu ocenil i architekt David Vávra, člen sboru v pražském Braníku a známý popularizátor architektury 20. století.

Izolovanost stavby se mění
Problémem stavby je značná izolovanost, a proto se dlouhodobě nedařilo najít využití objektu, ale i to se dnes v Malešicích s rozsáhlou bytovou výstavbou mění. V těsném sousedství je velký domov pro seniory a městská část Praha 10 dokončuje revitalizaci blízkého parku. Základní předpoklad vztahu evangelíků k sakrální stavbě – existence sboru, komunity věřících, která zde v současnosti není, by tak mohl být znovu naplněn. V oblasti chybí objekty občanské vybavenosti a je proto otázkou, zda by kaple nemohla sloužit jako komunitní a pastorační centrum pro potřeby lokality. O takové využití usiluje i občanské sdružení místních občanů Kaple Rektorská. Občanská sdružení často za účelem rozvoje komunitního života a nebo oprav sakrálních objektů vznikají. Vlastník však považuje záměry občanského sdružení za málo konkrétní. „I když neslouží ke cti pražským sborům, že dlouhá léta nechaly misijní příležitost ladem, nedomnívám se, že příslib jakési duchovnosti má být tím nejpevnějším pojítkem mezi církví a občanským sdružením, které sleduje přece jen jiné cíle než ryzí malešické probuzení pro následování Ježíše Krista,“ napsal synodní senior Joel Ruml. Předsedkyně sdružení Mária Uhrinová k tomu uvádí, že sdružení chce objekt ve spolupráci s církví využívat mimo jiné k pravidelným bohoslužbám a programům duchovní povahy. Své plány chtějí upřesňovat po získání přístupu k dokumentaci objektu. Synodní rada ale nároky sdružení na objekt, který není v jeho vlastnictví, považuje za neakceptovatelné. Místopředseda arch. David Matásko pak argumentuje, že sdružení nikdy nešlo o změnu vlastnictví, ale o spolupráci s vlastníkem na využití objektu, a požadavek vůči církvi vznesli kvůli veřejnému charakteru budovy.

V Malešicích není také katolický kostel, přesto, že po válce se s jeho výstavbou započalo. Základy kostela sv. Josefa nedaleko od místa, kde stojí Milíčova modlitebna, skončily pod výstavbou sídliště. Podle biskupského vikáře pro pastoraci, Michala Němečka, by katolíci měli o bohoslužebný prostor v uvedené lokalitě případný zájem a v případě oslovení ze strany evangelíků si rádi objekt prohlédnou. Kaple svojí jednoduchostí připomíná i františkánsko-kapucínské kostely. Ekumenické využívání kostelů a komunitních center na pražských sídlištích je již zavedená záležitost a v podmínkách samofinancovaní by spolupráce více církví na využití jednoho objektu mohla být ekonomicky přínosná.

Také synod v roce 2001 zdůraznil důležitost působení církve na sídlištích v souvislosti s přípravou stavby kostela na Jižním Městě, který nese též Milíčovo jméno. Tento kostel se začal stavět bez kompletního investičního zajištění a stál nakonec desetkrát více než ústředí církve zaplatilo za koupi kaple a pozemku v Malešicích. Statika objektu není zřejmě poškozena i proto, že je v současnosti v pronájmu jako zahradní domek. Investice do bohoslužebného nebo koncertního využití kaple by nemusely být příliš vysoké a zřejmě by šly pokrýt i z dotací na rozdíl od přebudování objektu na bydlení. O tom podle Rumla uvažovala jedna rodina z jarovského sboru. Na tuto investici nakonec neměla dostatek prostředků ani ona, ani jarovský sbor. Proto tehdy oslovila farářka sboru Elen Plzáková synodní radu, zda by se nechtěla na této investici podílet i proto, že kromě bydlení chtěl investor část objektu využít jako víceúčelové rodinné centrum.

Záměry vlastníka
Po zakoupení objektu v roce 2006 se však nový vlastník rozhodl jít jinou cestou i poté, co selhala celá řada nápadů na využití stavby, tedy v době, kdy developerská činnost v Malešicích nebyla ještě tak rozsáhlá. Na základě rozhodnutí synodu z roku 2011 se mluví o investičním využití objektu, tedy zřejmě o demolici stavby a zhodnocení investice z personálního fondu na výstavbu objektu pro bydlení. Výnos z pronájmu by se pak vracel do fondu na platy duchovních v dlouhodobé perspektivě samofinancování církve. Jistou dobu byl ve hře i dům odpočinku ve stáří nebo studentská kolej. Podle Rumla se ale brzy ukázalo, že studenti nemají o bydlení tak daleko od fakulty zájem. Studentský kaplan Jan Štefan i Ladislav Beneš rádi vzpomínají na „seminární“ bydlení studentů v nedaleké koleji v Jirchářích a litují ztráty objektu pro fakultu. Provoz rozsáhlého objektu Jirchářů jen pro studenty by zřejmě nebyl příliš ekonomický, proto je dnes budova provozovaná jako komerční ubytování a výnos z pronájmu je odváděn do ústředí církve. „Vím, že ubytování s určitým typem duchovní formace, které je Praze nabízeno jinými církvemi, není studenty příliš vyhledáváno,“ dodává Beneš.V Malešicích chce tedy církev podle Joela Rumla investovat tam, kde se to postupně vrátí, což je spíše v objektu k bydlení, než v objektu, který nemá podle něj jasný program, personální zázemí ani provozní krytí. O prodeji budovy městské části, katolíkům nebo jinému zájemci se tedy v současnosti zřejmě neuvažuje.

S otázkou budoucnosti nevyužívaných církevních budov se budeme v podmínkách přechodu církve na samofinancování setkávat častěji. Pro církve v zahraničí (např. ve Velké Británii nebo v Holandsku) je to běžná záležitost. Většinou volí cestu prodeje budovy nebo přebudování na jiné využití. V případě architektonické hodnoty stavby se snaží zachovat alespoň vnější vzhled. I v českém evangelickém prostředí k takovým rozhodnutím dochází. Například v pohraničí došlo k prodeji nevyužívaného kostela v Bohuslavicích nad Metují. Obec jako nový vlastník pak na jeho opravu získala 90% dotaci z evropských fondů z šestimilionové investice. O uvolnění k prodeji jiného, také původně německého kostela v Trmicích, rozhodl na podzim konvent Ústeckého seniorátu. O definitivním osudu Milíčovy modlitebny v Malešicích, o které donedávna skoro nikdo nic nevěděl a ani synodálové zřejmě neměli přesné informace o lokalitě, historii či architektuře stavby (v tisku 19/10 pro 1. zasedání 33. synodu je současný stav charakterizován jen jednou větou), tak budou rozhodovat synody v následujících letech v šíři komplexnosti otázek spojených s přijetím zákona o postupném přechodů církví na samofinancování. Zatím platilo, že do doby vyřešení otázky majetkového narovnání se nebude s nemovitostí nakládat.

Jan Kirschner