Český bratr 5/2013.
Chráněné bydlení v Nosislavi
Lidé, kteří ztrácejí soběstačnost, musí často opustit svůj domov a odejít do nějakého vzdáleného domova pro seniory. V Nosislavi jim svítá naděje, že zůstanou skoro doma.Letos 21.dubna zde bylo poklepáno na základní kámen Chráněného bydlení Nosislav, společného projektu nosislavského sboru a brněnského střediska Diakonie.Nedaleko místa, kde před sto lety stál evangelický sirotčinec vyroste dům, v němž by měli najít domov senioři a lidé s tělesným postižením (např. po mozkových příhodách).S nosislavským farářem Ondřejem Mackem jsme si povídali o tom, jak nápad vznikl, proč by se měl sbor věnovat diakonii a co je pro něj domov.
Kde se vzal nápad budovat v Nosislavi Diakonii?
Několik lidí v našem sboru o tom mluvilo už delší dobu před tím, než jsem do Nosislavi přišel. Asi od samého začátku jsme mysleli na naše starší sestry a bratry, naše sousedy. Vím, že nepomůžeme všem, ale kdyby se nám podařilo alespoň někdy zmírnit tu past, do které se dostávají lidé ve chvíli, kdy potřebují, aby je někdo podepřel, pomohl jim, respektive past, do které se dostávají jejich děti, které musejí volit mezi odchodem ze zaměstnání a péčí o své rodiče… tak to by bylo skvělé.
Samotná příprava trvala více než dva roky, během kterých se ve sboru potkávala skupina lidí, ve které jsme o tom mluvili, formulovali, ladili představy, zvali si různé odborníky. Od začátku se s námi scházel mladý architekt Petr Dobrovolný, který se bydlením seniorů zabýval i ve své diplomové práci. Časem jsme do ní přibrali ředitele brněnského střediska Diakonie ČCE Jana Soběslavského. A nakonec jsme vymysleli, že na pozemku za naším sborovým domem zkusíme postavit (v souladu s odbornými trendy) malý dům chráněného bydlení pro seniory a osoby se zdravotním postižením nad čtyřicet let, tj. hlavně po autonehodách, a s tím zároveň rozjet pečovatelskou službu pro ty, kdo ještě mohou být doma, což je samozřejmě nejlepší.
Co bylo dál?
Začal maraton příprav projektu, domlouvání se sousedy, shánění různých povolení a hlavně dotace, bez které to asi dnes nejde. Byť zrovna v tom jsme měli dost velké štěstí, že náš Regionální operační program Jihovýchod právě vypsal výzvu, na podporu staveb takovéhoto typu. A my jsme byli s žádostí úspěšní.letos 21. dubna byl položen základní kámen. Přislíbili nám 18 milionů, pokud nezkrachuje Evropská unie. Tři miliony korun musíme ovšem sehnat sami. Tedy brněnské středisko Diakonie ČCE, které celou stavbu zaštítilo a organizuje. Je to pro nás hodně nepředstavitelná částka. Ale snažíme se. A proto jsme i hodně vděčni za letošní svatodušní sbírku. Děkujeme!
Co na to sbor?
Ve staršovstvu jsme si řekli, že jsme docela živý sbor a že bychom se měli přestat točit jen kolem svých starostí, nesoustředit se na natírání rýn a běžný sborový provoz, ale své křesťanství ještě nějak jinak prakticky žít. Sbor měl na výběr, pozemek nechat ležet ladem, nebo jej třeba časem prodat na stavební parcelu, vydělat na tom nějaké peníze a ty postupně „projíst“, či s ním udělat něco jiného. A vybral si to chráněné bydlení.Má to v Nosislavi i tradici. Náš sborový (Husův) dům byl původně evangelickým sirotčincem, a jak někde říká Jára Cimrman, obyvatelé starobince jsou vlastně také sirotci. Mimochodem, když naříkáme nad tím, že je krize a chybí nám ochotní dárci, tak ten sirotčinec v Nosislavi fungoval za značné podpory sboru během 1. světové války a po ní.
Je sbor jednotný? Bylo potřeba lidi přesvědčovat?
Myslím, že vcelku ano a že o to stojí. Všichni si asi nedokážou úplně představit, jak to jednou bude fungovat, co to bude znamenat. To však nedokážu úplně ani já sám. Občas se někdo ptal: Co z toho budeme mít? Obdobně se však kdysi zeptali učedníci i Ježíše: „Čeho se nám tedy za to dostane?“ (Mt 19,27) Ježíšova odpověď má dvě části: přislibuje svým učedníkům budoucnost ve svém království (a o to stojíme, ne?), a pak přiznává, že být s ním, žít Ježíšovým způsobem života, není pohodlné, mnohdy je potřeba se lecčeho vzdát, leccos obětovat a opustit, ale třeba tím také někdy člověk něco získá: nové přátele, něčí vděčnost, radost, úsměv. Nejzávažnější námitka byla, že selháváme v „obyčejné“ vnitrosborové křesťanské službě a chceme se pouštět dál. Na to se těžko odpovídá. Byť se trochu jedná o jiné pole a Diakonie nám pomůže s tím, nač sami nestačíme.
Vnímá sbor tuto stavbu jako cestu sblížení s lidmi v obci? Krok k lidem?
Diakonie byla už v časech první církve asi tím, co lidi na křesťanech lákalo, zajímalo. I my to vnímáme tak, že chceme svému okolí něco nabídnout, pokusit se trochu proměnit naši pověst. Ale nevím, zda je to tak bráno. Občanská společnost to nemá zrovna jednoduché. Čas ukáže.
Ozvaly se nějaké hlasy, které nechtějí v sousedství domov pro seniory a postižené? (Třeba proti stavbě hospicu někde lidé protestují, nechtějí kolem sebe vidět umírající.)
Takto vyhroceně to snad nikdo neřekl. Občas něco zaslechnu, z čeho pak nespím, ale nechce se mi to moc opakovat. Domov stavíme především pro lidi z Nosislavi a okolí. Rozhodujícím kriteriém pro přijetí však bude potřebnost. Štvou mě ovšem názory třeba z vedení obce, že stavbu podpoří, jen když to bude pro místní, samozřejmě je chápu, ale pro mě je rozhodující pomoci tomu, kdo to potřebuje.
Máš ty nějaké strachy?
Jsem velmi bázlivý člověk. Mám trochu strach ze stavby, z financování, že je tam hodně pro nás neznámých, a samozřejmě, že až se bude nastavovat samotné fungování služby a budou se přijímat klienti a zaměstnanci, že může vzniknout dost nedorozumění. Na druhou stranu kolem sebe vidím velkou potřebnost něco pro nejstarší generaci udělat, a pak občas zažiji takové nesamozřejmé vlití sil. Občas nás někdo podpoří (například Brno II zorganizuje šachový turnaj s výtěžkem v náš prospěch, sbory i lidé si od nás kupují diakonické víno apod.), někdo přijde jen tak s penězi, nebo jen řekne, dá najevo, že na nás myslí. Hodně to pomáhá.
Váš projekt se jmenuje Stavíme domov. Co pro tebe znamená domov?
Mockrát jsem se stěhoval a s minulostí mě pojí jen pár obrázků a knížek. Domov je pro mě Alžběta, kluci a Jaelka. Soukromí, bezpečí, možnost si do nějaké míry „dělat svůj život po svém“.
V souvislosti s odlukou církve od státu čeká církev a sbory období větší finanční nejistoty. Je dobré se teď pouštět do poměrně rozsáhlého projektu, jakým je vaše diakonické zařízení?
Těžko odpovědět. Základní kámen k chráněnému bydlení jsme vyňali ze zdi zbylé z toleranční modlitebny, která se začala stavět v dubnu 1783. Tehdejší stavebníci na tom byli rozhodně hůř a museli se osvědčit podstatněji víc. Bez dotací a s většími riziky.Už jen to, co máme za sebou, stálo spoustu peněz, sil a času hodně lidí, přeskakování nejrůznějších překážek, které ubírají na náladě. Myslím, že se to dá jakžtakž zvládat, jen když máš nastaveno hodně hluboko, že to může mít smysl, že to je dobré.Byl jsem na začátku u projektu Bienále pro Diakonii, které organizoval dejvický sbor, a z jehož výtěžku podporoval své partnerské středisko ve Stodůlkách. A měl jsem dojem, že jsem byl svědkem hezkého oživení života sboru i jeho diakonické služby. Podařilo se, že lidé dělali něco společně, více se vzájemně poznali a zároveň viděli smysl toho, co dělají. Začali jinak vnímat „své středisko“. Doufám, že se u nás odehraje alespoň trochu podobné probuzení.V tuto chvíli to vypadá, že bychom mohli alespoň z části najít odborně vzdělané zaměstnance z řad členů sboru, hodně našich sester a bratří na dílo myslí a snaží se ho i finančně podporovat, konáme na jeho podporu různé akce (vánoční jarmark, vydávání biblických meditací, víno pro Diakonii atd.). A možná v Nosislavi nebude moci být časem farář na celý úvazek, a tak by třeba mohl být částečně zaměstnán v Chráněném bydlení, či by se v něm zároveň mohl konat díl sborových setkání (biblické hodiny, starší generace atd.). Péče o seniory bude čím dál tím potřebnější, třeba se časem ukáže, že by tento model malých diakonických zařízení napojených na místní sbor, mohl být nosný i pro jiné sbory.
Farář a diakonie, jde to k sobě, souvisí to spolu? Jak to stíháš?
Nestíhám. Mám velkou podporu doma. Staršovstvo a synodní rada povolaly na čtvrtinový úvazek jako pastorační pracovnici Ivu Květonovou, ta mi také dost odlehčuje. Snažíme se, aby sborový život běžel stejně, jako před „diakonií“. Jít navštívit někoho, kdo je doma sám a chvíli s ním být (diakonie), je pro mě jedna z nejsmysluplnějších částí mého povolání. Zároveň se ve mně pořád pere, že bych chtěl ještě trochu víc.
Máš sám zkušenost s takovým domovem nebo s lidmi, kteří z důvodu stáří, nemoci nebo postižení potřebují péči? Je taková zkušenost mladému člověku užitečná? Byl jsem blízko stárnutí dědečka, protože jeho dcera, moje maminka, už nežila, hledali jsme spolu různé způsoby, jak mu pomoci, jak by mu bylo dobře, jak „to“ zvládnout. Kdo to zažil, rozumí. Léta jsem jezdil na rodinné rekreace s handicapovanými do Bělče, hodně mě to formovalo a myslím, že to mělo i vliv na to, že jsem v církvi vůbec zůstal. Také jsem absolvoval pár praktik v diakonii v Německu.Myslím si, že „diakonie“ by měla být součástí katecheze v naší církvi. Do budoucna bychom chtěli vytvořit ve sborovém domě zázemí pro dobrovolníky nebo skupiny konfirmandů a pomoci tak prostředkovat tu zkušenost, co to je diakonie. Ale samozřejmě asi největší vliv na mě teď mělo to, že většina lidí, se kterou jsem jako farář v pravidelném kontaktu, jsou starší lidé a já si s nimi povídám o jejich obtížích a obavách. Proto jsem do toho šel.
Někde jsem četla, že společnost se kultivuje péčí. Souhlasíš?
Moc nevím, jak je to myšleno. Že společnost nemá odepisovat ty, co (už) jí nejsou, podle některých či nějakých kritérií, tak užiteční, je jasné. Že v době, kdy už skoro nikdo nežije ve vícegenerační rodině, je prvek vzájemné odpovědnosti třeba do výchovy vrátit jinak, také. Můžu říci jen za sebe, že mě hodně v životě posunovalo, když jsem se musel o někoho starat, za někoho cítit odpovědnost. A že překonávat vlastní pohodlnost a lenost, učit se vnímat svět nejen vlastníma očima, držet páté přikázání, být uctivý k těm, kterým paměť mizí, není nic jednoduchého.
Chtěl bys jednou bydlet ve vašem nosislavském domově?
Nebudu lhát, asi jako každý doufám, že mě jednou, ne moc brzo, ne moc pozdě, „klepne“. Jenže to člověk neovlivní. Ideální je samozřejmě být obklopen rodinou, ale s tím, jak se lidé stěhují do daleka, chodí déle do práce, která se těžko hledá, jsou některé volby občas zvláště složité. Pro mě je, jak jsem už řekl, hodně spojena důstojnost se soukromím a mocí ovlivňovat, co se se mnou kdy bude dít. Snažili jsme se, aby právě toto bylo v našem Chráněném bydlení co nejvíc podtrženo. Relativně velké a samostatné pokoje a zároveň pomoc (i se samotou). Samozřejmě čas ukáže, jestli se nám to podaří. No, doufám, že mě tam třeba jednou nechají…
Přeji vašemu chráněnému bydlení ochranu Nejvyšší(ho). Ptala se Lenka Ridzoňová