Český bratr 5/2013.

Pamatujme na znevýhodněné, misii a sounáležitost
Tři sta tisíc ročně. Tolik bude podle oběžníku synodní rady každý sbor stát nový ordinovaný teolog v podmínkách samofinancování. Nedalo mi to, vzal jsem do ruky kalkulačku a rozběhl matematické kombinace. Jak se to dá utáhnout?
Nuže: mějme 20 salárníků patnáctititisícových nebo 30 desetitisícových. Obojí dává kýženou sumu. Ještě lepší kombinací, jak mne ujistil jeden ekonom, je 50 salárníků šestitisícových, neboť z nich se při patřičném úsilí staršovstva dá vydolovat nějaká ta pětistovka navíc. Nakonec však budeme vděčni i za sbor plný sociálně slabých, co dají jen tisícovku ročně, musí se jich ovšem najít 300. Bude-li deset chybět, jako v Sodomě, běda, plný chrám uslyší jen čtená kázání, o svátostech ani nemluvě. Pravidla měří každému sboru stejně.

Zajímavá hypotéza: sbor jednosalárníkový. K tomu je zapotřebí alespoň jeden zámožný a zapálený evangelík, který si může dovolit 1.0 kazatele přímo ze svého. Sbor by ještě musel splnit náležitosti církevních řádů, například zrekrutovat dalších pět lidí do staršovstva, ale ti už by nepřispívali ani korunou, což úkol značně usnadňuje. Sídlem sboru bude nejspíš dům mecenáše, možná se dočkáme nových exotických názvů – Farní sbor Za Vodárnou nebo Na Skalce, inu proč ne, trochu to připomíná Růžový palouček a jiné tradiční lokace.
O tom, že je myslitelný i sbor zcela bez přispěvatelů, se téměř obáváme psát. Stačí, aby vlastnil příznivě situovanou budovu; je-li v ní dostatek bytů, máme dalšího profesionálního zvěstovatele zajištěného. Pak už zbývá doufat, že nebude mluvit jen k holým stěnám a cihlám, na nichž je hmotná existence sboru postavena. Na některých místech k tomu nemáme daleko.

Autor tohoto příspěvku si je vědom, že každé vtipkování má své meze, a už vůbec nechce být podezříván ze závisti nebo zahořklosti. Je třeba říci, že situaci znám ze strany spíše výhodné, zajištěné. Přesto jsem k modelu třísettisícového paušálu, o němž se uvažuje, skeptický. Nezačnou sbory hrát jen samy na sebe? Nebudou se faráři podvědomě přizpůsobovat bohatému bratru, na němž závisí jejich místo? A nepatří náhodou celá idea, že sbor si platí svého faráře jako zaměstnance, k trochu jiné církevní tradici než má ČCE, tj. k církvím kongregačního typu, baptistům, svobodným sborům?

Sociální darwinismus
Nejzávažnější úskalí modelu „300 tisíc za faráře“  však spočívá v tom, jak deformuje církev. Ohrožuje její všeobecnost a její misijní charakter. Moje úvodní eskapáda měla ukázat, že paušál nelze považovat za spravedlivý. Jistě, zní to spravedlivě: za každého faráře stejný peníz. I housky v obchodě stojí stejně, byť je každá jinak zakroucená, a zkuste proti tomu něco namítnout u pokladny. Ale farář není jako rohlík a církev není obchodní síť.

Jednotný poplatek nerovnost neodstraňuje, ale naopak ji prohloubí: bohatý se po zaplacení stane o trochu méně bohatým, zatímco chudý se propadne do insolvence. Z mála se vždycky hůř šetří. Pravidlo paušálu také pomíjí veškeré rozdíly mezi jednotlivými sbory, jejich majetkem, příjmem jejich členů a misijní situací. Důležitá je právě jen odvedená suma. Nikoho nebude zajímat, jestli má sbor ordinovaného profesionála díky velkému činžovnímu domu, nebo díky nadprůměrným salárům ve velkoměstě, nebo zda jej naopak nemá proto, že sídlí u venkovského domova pro seniory. Jen jedno rozhoduje: jestli se zaplatilo.

Proto mluvíme o deformaci. Má-li cenu kázat 15 zámožným, ale 50 jiných zůstane bez služby slova a svátostí, protože jsou to převážně studenti, nezaměstnaní či penzisté, pak je v našich plánech něco chybného. „Jestliže věříte v Ježíše Krista, Pána slávy, nesmíte dělat rozdíly mezi lidmi,“ čteme důrazně u Jakuba. A Ježíš dává v evangeliu za vzor vdovu, která do chrámové pokladny vhodila pouhé dva groše, protože dala všechno. Z hlediska paušálu je ovšem její příspěvek na nic. Je nám sympatická, ale na faráře nárok nemá.

Bylo by tedy dobré položit si otázku, zda s paušálem zadními vrátky nevpouštíme do církve sociální darwinismus, který přeje jen určitému typu křesťanů a sborů. Evoluční výhodou v samofinancování budou nájemní prostory, dobře situovaní farníci a tradičně nábožensky založené oblasti. Kde toto nemají, dostanou se na vedlejší kolej vývoje. Tak církev ztrácí svoji univerzalitu, svoji otevřenost všem bez ohledu na sociální postavení. Řečeno biblicky, vdovy a sirotci přijdou zkrátka.

Nevím také, jak máme v nových podmínkách naplnit Kristovo misijní poslání. Poplatkový model podporuje kazatelskou činnost tam, kde již sbor existuje a kde je církev silná. To není špatné, ale co dál, co jinde? Třeba misijní sbory v sekularizovaných oblastech Čech se bez promyšlené a dlouhodobé podpory nerozvinou, na to nestačí pár výjimek a dva tři roky odpuštěných plateb jako doposud.

Jde to i jinak?
Otázkou je, jaké máme alternativy? Finance na polích nerostou a získat se musí na sborech. Ani „restituční“ miliardy od státu nic nevyřeší, maximálně nám dají více času přejít na nový systém financování. Jaký však bude, jak bude nastaven? To je třeba říci brzo.
Myslím, že budoucí systém by měl odpovídat obrazu církve. Měl by být pokud možno spravedlivý, tj. pamatovat na znevýhodněné, měl by umožňovat misii a také podporovat jednotu a sounáležitost, spíše než lokální zájmy. Natvrdo řečeno: část peněz, které sbor vybere, má církev přerozdělovat a posílat jinam. Je třeba rozbít iluzi, že sbory patří nám, kdo je spravujeme, že jsou to naše zahrádky, naše malá království, kam si „koupíme faráře“. Nepatří nám, patří nám všem bratřím a sestrám, celému společenství církve, se kterou jsme všichni na jedné lodi. Proto je třeba část peněz rozdělovat.

A tam, kde sbor vydělává na nájmech nebo jinak, ať má církev přímo podíl na zisku. Není snadné to přijmout, ale je to spravedlivé. To říkám i o sboru, kde působím a kde mají činžovní dům: v budoucnu by měli dávat alespoň pětinu výdělku jinam. Na některých místech to dělají už dnes.

Při volbě nového modelu financování jde nejen o můj sbor, ale o celou církev a její charakter. Buď se staneme spolkem úspěšných, soběstačných společenství, nebo budeme církví sborů možná méně zajištěných, ale o to více držících pospolu, napříč celou republikou. Kterému modelu dáme přednost?

Jiří Bureš, farář v Chomutově