Český bratr 5/2013.

Na všech úrovních se v naší církvi debatuje o přijetí zákona o majetkovém vyrovnání státu s církvemi a náboženskými společnostmi a hlavně o jeho dopadech na život sborů. Obrátili jsme se na několik odborníků z Českobratrské církve evangelické, kteří se zapojili do různých diskusí a jsou známí svým názorem. Každý klade důraz na jiný aspekt restitucí, každý vidí jinde nebezpečí či požehnání. Český bratr položil těmto osobnostem stejné otázky. Někdo odpověděl přesně na ně, jiný se jimi nechal inspirovat k souvislému textu. V minulém čísle jsme otiskli příspěvky prvních dvou, v tomto čísle následují názory dalších.

Položené otázky:

1. Co vidíte dobrého na církevních restitucích?
2. Co na nich vidíte špatného?
3. Jak se odluka církve od státu dotkne života sborů?
4. Co mám a mohu jako člen ČCE  – farář, kurátor, řadový člen – dělat?

Miroslav Maňák, člen strategické komise k tématu samofinancování

1. Že budou napraveny křivdy minulých let, vráceno zabavené. Je dobře, že to, co není možné vrátit, budou současní majitelé moci užívat, opravit, že tento majetek přestane chátrat. To je základ nového vztahu církví a společnosti.
2. Nic. Tedy pokud si odmyslím to, že byly zneužity v řadě politických kampaní, že vzbuzují závist.
3. Po všech stránkách zásadním způsobem. Dnes jsou z mnoha stran slyšet obavy z toho, jak to samofinancování zvládneme. Řada sborů si nedokáže představit, že přežije, některé to do budoucna vzdávají. Za poslední roky jsme si ve sborech zvykli na to, že útratu nebo aspoň její část za nás zaplatí někdo jiný, někdo nám dá „kapesné“. To brzy skončí. To je příležitost, výzva. To je skutečnost, kterou každý zná z osobního života, každý se musel postavit na vlastní nohy. Většinou se nám to povedlo.
4. Často mluvíme o „naší církvi“. Je skutečně naše? Je moje? Na tuto otázku bychom si měli každý pravdivě odpovědět. Pokud je moje odpověď „ano“, pak je také moje odpovědnost a starost, aby fungovala, aby žila, aby plnila své poslání. A aby na to měla.

Věra Lukášová, farářka

Jeden farář z Vysočiny mi vyprávěl: Kluci z jeho vesnice našli zalíbení v tom, že rozbíjeli okna na faře a v kostele. Soudruzi na stížnosti nereagovali. Pak sami našli roztlučená okna na radnici. Pozvali si pachatele k pohovoru. Kluci nechápali, proč rozbíjet jedna okna nevadí a roztloukat jiná vadí. Nikdo jim přece neřekl, že okna se nesmějí roztloukat vůbec. Ve schváleném zákonu o nápravě křivd a navrácení majetku vláda vyjadřuje, že tím, že křivdy napravuje a ukradený majetek vrací, jen realizuje usnesení Parlamentu z roku 1991. Uvedla do pořádku stav, který Ústavní soud označil za protizákonný. To je dobře.

Kdo je církev?
Překvapuje mne, že společnost reaguje tak negativně a zaujatě. (Svůj podíl na tom mají i média.) Nevyslovuje svým odporem ve skutečnosti s jednáním komunistů souhlas, neschvaluje ho tím? Ovšem, nepřekvapuje mne, že v otázkách církve, náboženství, víry, je společnost tak nevědomá a nevzdělaná. (Už jsem odpovídala i na dotaz, zda protestanti jsou také křesťané). Celospolečenská kritika staví církve do pozice zlodějů a tunelářů. Ten, komu bylo ukřivděno, se sám stává pachatelem křivd. Okradený je označen za zloděje a pachatel mu dává lekce z morálky. Ale kdo je pro kritickou veřejnost církev? Tučný prelát, který natahuje ruku po měšci peněz – soudě podle zveřejněného plakátu. Ano, kdo je to církev, to je ta otázka… Už kostnický koncil ji řešil. Církev jsme přece my všichni: farnosti, obce, sbory. Těm zákon vrací nebo nahrazuje, co jim bylo ukradeno.A na tom pomyslném pranýři stojíme tedy jako obvinění zloději a tuneláři my, kdo v církvi žijeme.

Co je špatně
Pokládám za chybu, že církve nevstupovaly do obecné debaty přesvědčivými argumenty, že nevysvětlovaly a nevyvracely omyly a záměrné nepravdy. Měly přece právo připomenout proticírkevní a protináboženskou politiku komunistického režimu a její oběti. Měly na příklad vyložit, že seznamy vydávaného majetku existují a každý případ bude rozhodovat soud. Měly vyložit, že peníze, které dostávají církve vzniklé po roce 1989, nevyplácí stát, že se jich v jejich prospěch zříká katolická církev. Měly zveřejnit, jaké platy stát duchovním vyplácí. Bylo na místě připomenout, že celá naše kultura má židovsko-křesťanské kořeny, (všichni „světíme den odpočinku“), že církev zde vždycky byla pro ty na okraji, že v klášterech zachovala vzdělanost, v katedrálách skvosty umění a na univerzitách učenost. Peníze pro ni nebyly a nejsou „až na prvním místě“. Neměly se tedy bránit, otevírat veřejné diskuse…

Cestou je pokání
Ani moje církev na situaci nereagovala včas, nedala nám do rukou argumenty, kterými bychom se vůči lživým obviněním mohli účinně bránit. (Bratr Mazur to odčinil. Díky.) Ale ani my sami jsme se o tuto problematiku nezajímali dostatečně. Peníze, majetek, hospodaření se světskými statky je nám povětšinou oblastí málo duchovní, stojíme nad ní. Nemluvíme jazykem, kterému by naši spoluobčané rozuměli. Nedokázali jsme vyjádřit, že církev nejsou ti dokonalí spravedliví, že církev jsou chybující hříšníci, kteří slyší volání ku pokání. Že za dva tisíce let se z ní vždycky ozývaly hlasy, které zlo pojmenovaly, a že tu vždycky byli ti, kdo uslyšeli, vinu vyznali a v pokání napravovali. Proto tu církev, která se ve své historii dopouštěla všech možných zločinů, vůbec ještě je. Mluvím o „oblaku svědků“, z jejichž života mluvil hlasitě Bůh.

Dobré nápady a solidarita
Odluka církve od státu bude jistě bolet. Podle výpočtů těch, kdo věci rozumějí, nám budou chybět peníze na sborový provoz, a především na platy farářů. Přesto to vidím jako pozitivum. Budeme se muset zamyslet nad tím, co pro nás naše církev a náš sbor znamenají, jaké místo zaujímají v našem žebříčku hodnot, co je pro nás „to první“. Především si budeme muset sednout a spočítat, jak ve sboru a v celé církvi hospodaříme, podívat se na to ekonomickýma očima. Bez dobrých nápadů to nepůjde. Zřejmě budeme muset zvýšit i vlastní obětavost, někde v osobním rozpočtu škrtat, omezovat nároky. A budeme se muset rozhlédnout po chudých sborech, protože „ty budeme vždycky mít s sebou“. Solidarita je a bude v kurzu. Ale „pobýt v trápení je k dobrému“. Když to dokážeme, možná nás pak společnost uvidí v jiném světle a najde pro práci církve a její poslání pozitivní hodnocení. Proto si myslím, že by církve měly teď a nadále pravidelně informovat o tom, jak s navráceným majetkem nakládají, jaká rozhodnutí v tomto směru učinily a činí, měly by transparentní zprávy o svém hospodaření zveřejňovat pravidelně.

Co mohu udělat já?
Nechci být remcající většinou, která má potěšení v tom, že na všecko nadává. Nechci být „za zloděje a tuneláře“. Profesor Radoslav Kvapil vyvolal v život iniciativu „Slovo církvím“. Jejím cílem je očistit obraz církve a získat důvěru společnosti, kterou jsme v zavádějících diskusích kolem restitucí ztratili. Budu s ním spolupracovat. Pokud byste se i vy chtěli zapojit, ozvěte se na adresy: ids1@seznam.cz, a vera.luky@tiscali.cz.

připravila DaZ