Nepopírám oprávněnost jakékoli náhrady církvím a náboženských společnostem, ani nepopírám přijatelnost případných darů. Dokonce mám zato, že záměr církevních představitelů zajistit platy kazatelů a záměr státu neponechat nekatolické církve po odstřižení od státního rozpočtu těsně nad finančním dnem má svou váhu. Vážné otázky však vyvolávají některé prvky zákona č. 428/2012 Sb. o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a též některé jeho důsledky.

Církevní peníze od státu
Nejprve si řekněme, že peníze, které má mj. ČCE získat, nepřinášejí v přísném smyslu slova restituci, jak se někdy říká. A představa částečné nápravy křivd má přinejmenším určité mouchy. Proto je nazývám pro zjednodušení lakonicky církevními penězi od státu.
Především bych tu ale rád shrnul některé polemické postoje, abych podnítil další diskusi a nabídl argumenty k zamyšlení. V širší perspektivě viděno se tu totiž jedná o význačný případ vztahu mezi českým státem a mezi církvemi a náboženskými organizacemi. A tento vztah není něčím, nač bychom mohli být zvlášť pyšní. Státní orgány se obecně chovají jen jako finanční počtáři a také jako manipulátoři s prostorem pro osobní nároky a ambice, místo aby působily důsledně jako správci prostředků k obecnému blahu. A na druhé straně si církve stále povídají něco pro sebe, a když se státem vůbec vedou debatu, tak zase jen o penězích (vždyť ono mírnění křivd má opět toliko finanční povahu, ačkoli právě církve by měly o vině a křivdě, jakož i o nápravě a smíření vědět víc než stát). Jako by se nedalo bavit o ničem jiném.

Vina státu a vina církví
Když přitom sledujeme, jak se otázka „zmírňování křivd“ vleče, je vina na straně státu, který dvacet let sotva pohnul brvou. Jestliže to je však nejzřetelnější příležitost pro projevování církví na veřejnosti, je vina na straně církví, že na veřejnosti nevystupují s něčím silnějším.
Někteří lidé v evangelické církvi mají obavy z toho, že se tato církev finančně zhroutí, bude-li od státního rozpočtu odstřižena. To ovšem ještě není důvod k přijetí peněz, jejichž původ je sporný. Je to spíš důvod k novému promýšlení církevní správy a jejího zdůvodnění, ale to nyní nechme stranou. Naopak je tu vážná otázka, jak mohou být peníze lékem na církevní existenční starosti.
Oprávněnost části peněz určených ČCE je však sporná co do ospravedlnění jejich vydání. Výše částky vzaté ze státního rozpočtu (2,3 mil.) totiž několikanásobně převyšuje částku, na kterou by ČCE mohla mít nárok, pokud by se vycházelo z principu nahrazování nevratitelného majetku.
Proto se také hledají podpůrné argumenty, jako je ten, že se jedná o dar římsko-katolické církve vzhledem k historickým příkořím ze strany katolíků. Pokud se však jedná o dar, měl by být přece, jak upozornil Miloš Rejchrt, zajištěn transparentní darovací smlouvou a nikoli neveřejným pohovorem.
Problém s vracením církevního majetku a s církevními penězi je především římskokatolický. Spolupráce s ekumenou, z níž se takto stala finanční ekumena, přichází zřejmě římskokatolické straně velmi vhod (aby to nevypadalo, že hájí jen své zájmy), a tak došlo k tomu, že se mluví o majetku a penězích „církví“, až to budí zdání jakési vyrovnané parity („stát vzal církvím majetek“, „stát těží ze zabaveného majetku církví“). Ale tím se ještě legitimita očekávaných církevních peněz pro ČCE nemůže dosáhnout.

Veďme důkladnou debatu
Celý proces prosazování přijetí církevních peněz mi znám není. Ale je třeba vyzdvihnout to, že 1. mimořádné zasedání 33. synodu ČCE 25. listopadu 2011 poměrně narychlo odsouhlasilo bianco návrh synodní rady, aby byla pověřena k jednání se státem ve věci církevního majetku. Zatím uběhl více než rok. Mezitím byl během roku 2012 byl vytvořen návrh zákona. (Podpisy smluv dělily pak od vydání zákona pouhé týdny!) Pokud se přitom někdo podivuje, že až v roce 2012 se rozpoutala velká debata v médiích i mezi lidmi, měl by vzít v patrnost, že tu debatu vyvolal konkrétní návrh zákona, jehož šance na prosazení byly brzy patrné jako zřetelně větší oproti předchozím pokusům.Nicméně okolnosti onoho procesu vzbuzují rozpaky. Jde jen o peníze – a nejde také o sebepochopení a o uspořádání vnitřních záležitostí? A sice vcelku? Ptám se tak proto, že vlastně neexistuje na dané téma diskuse celocírkevní, nýbrž spíš ostrůvkovitá. A času přitom nebylo a není mnoho. Například 16. března proběhla debata v pražském libeňském sboru, kterou pořádal pražský seniorát, která však měla svou slabinu v tom, že v panelu scházel kritický hlas z evangelické strany.Diskutovat o penězích nepočtářsky není jednoduché. Dokážu si také představit lidskou bezradnost nebo poctivé vědomí osobní nezpůsobilosti kvalifikovaně k věci vyjadřovat – jako omluvitelné zábrany diskuse. Ale nesnáze mi činí neochota se do diskuse pouštět. Například vyjádřená slovy „u nás ve sboru nejsou peníze téma“. Jenže když pro Ježíše peníze tématem byly – a tématem nikoli počtářským.

Mravní otázka
Nicméně zůstává ještě otázka: zaslouží si ČCE ony církevní peníze? A mimochodem v roce 1949 evangelické církevní vedení (včetně J. L. Hromádky) radostně vítalo komunistický zákon o financování církví, na nějž si dnes stěžuje. Naznačenou otázku a vůbec otázku církevního majetku a církevních peněz považuji především za otázku mravní. Tato mravně sporná otázka je přitom paradoxní a nešťastná také z politického hlediska. A obě stránky se střetávají třeba právě v onom paradoxu, že úspěch s prosazením zákona přišel s nejproblematičtější vládou, která tu od roku 1989 je. Vláda pak vyvolala další vlnu nevole, a církve spolu s ní, jako by přitom obě strany svorně prohlašovaly: Jste všichni proti nám? Tak ať! Přece nebudeme populisty! Nepodlehneme nátlaku! Samozřejmě, že oblíbenost není totéž co mravní správnost, ale ani neoblíbenost ji nezaručuje. Tento mravní konflikt si netroufám rozhodovat. Ocitá se totiž na citlivé půdě, na níž se ukazuje, jak na jedné straně světská moc mrhá prostředky a zároveň osekává rozpočet a zvyšuje daně – a přitom slibuje církvím a náboženským společnostem miliardové částky. To je alespoň politicky nešťastné, zvláště když stát dost podivně krátí příspěvky na lidi s postižením.

Jak bude pokračovat diskuse? Po podpisu šestnácti smluv mezi státem a mezi církvemi a náboženskými společnostmi 22. února je samozřejmě otázkou, jaké si lze ve snaze o diskusi činit ambice. Protože o osudu peněz, které má ČCE převzít, není ještě zcela rozhodnuto, zůstává přece jen pro úvahy a debaty čas. Delší čas pak zůstává pro úvahy, co nastane po změně vlády – a jak církevní přístup k církevním penězům ovlivní charakter ČCE

Jiří Hoblík

Poměrně obsáhlý příspěvek seniora Mazura odpovídá na často kladené otázky, což je dobře, ale zdaleka se na ně neodpovídá „tam venku“ mimo církev, tak snadno, jako se s nimi vypořádal autor pěkně za větrem, na stránkách Českého bratra.

Poznámky k grafům
Na konci článku je jednoduchý graf, který v poslední době proběhl asi všemi našimi sbory, který však o financování ČCE vypovídá neúplně. Zahrnuje jen státní příspěvek, který se za 17 let definitivně přestane vyplácet, a peníze z tzv. církevních restitucí, které se vyčerpají za 30 let. Pomíjí sbírky, saláry a dary členů církve – od nynějška prakticky jediný dlouhodobě udržitelný zdroj financování církve. Proto také graf končí rokem 2042 a dál už jsou nuly.

Navrhuji do grafu přidat ještě alespoň jednu vrstvu: personální fond. Ten současný se na platech kazatelů podílí 15 až 20 procenty a pochází z obětavosti členů církve. Za 17 let bude personální fond tvořený výhradně obětavostí členů církve a bude představovat 100 % zdrojů na platy kazatelů. V úseku let 2016 až 2030 se ze základny grafu (z úrovně někde pod číslem 20 na svislé ose) musí vzedmout vlna vlastních zdrojů církve a dosáhnout přinejmenším výše vodorovné čáry.

Další problém grafu vidím v jeho polích B2 a B3, o nichž Roman Mazur píše, že to jsou peníze, které budeme z velké části investovat a žít z výnosů (B2), nebo jejich využití vidí hodně rozptýleně (B3). V každém případě lze B2 a B3 na platy kazatelů použít jen v opravdu nouzových případech, kterých nesmí být mnoho.

Přijmout, či odmítnout?
Neumím rozhodnout spor mezi odpůrci zákona, kteří naléhají, aby církev finanční náhradu odmítla, a mezi těmi, kteří chtějí peníze přijmout. Každá strana má svůj díl pravdy, který akcentuje. Ve skutečnosti dnes v ČCE převládá názor, že finanční náhradu máme přijmout. Pokud takto rozhodne jarní synod (rozhodnutí padnout musí, protože termín pro případné odmítnutí je v červnu 2013), zazní klasická otázka: Co s ní?

Restituční peníze potřebným
Na tuto otázku musíme odpovídat nejen z pohledu finančníka či ekonoma, ale také – a chtěl bych říct především – z pohledu křesťana, který ví, že přijímá peníze, jež mu nepatří. A přijímá je navíc tváří v tvář většinově ne-křesťanské společnosti, která se právě kvůli těmto penězům dívá na církev mnohem kritičtěji než kdykoliv předtím, neřku-li přímo s hněvem a nenávistí. Nechce-li církev, a teď mluvím zejména za tu evangelickou, k níž patřím, úplně ztratit důvod své existence v dnešním světě, musí si faráře zaplatit ze svého a restituční peníze rozdat potřebným – na prvním místě pro práci Diakonie ČCE, a pak i dalším. Už teď se totiž sociální projekty (nejen) církve a Diakonie dostávají do těžké situace díky škrtům ve veřejných rozpočtech. A situace bude brzy mnohem horší: krajské úřady a další donoři se budou v příštích letech odvolávat právě na finanční náhradu za církevní restituce. Církev bude v jejich očích bohatá a oni svou skromnou sociální podporu přesměrují na chudší subjekty.

Na kom leží odpovědnost
Před přijetím zákona zástupci církví argumentovali, že církve tento majetek potřebují právě proto, aby mohly konat sociální práci, k níž jsou povolány. Pokud nyní církev finanční náhradu spotřebuje na platy kazatelů, nebo je uloží do investic s nejistými výnosy, ponese odpovědnost nejen za ztrátu vlastní opravdovosti a identity, ale také za kolaps své Diakonie. Jak bude taková církev hlásat evangelium? Jak chce hájit svou věrnost před Boží tváří? Odpovědnost neleží jen na vedení církve, nýbrž na každém členu, který výší svého saláru říká buď „chci, aby má církev žila“, nebo „je mi jedno, jestli se církev zdiskredituje či zhroutí“.

Martin Hrubeš