Český bratr 4/2013.
Ráda sleduji seriály z policejního prostředí. Fandím spravedlivým policistům, kteří neváhají nasadit vlastní život při pronásledování padoucha. Jak se člověk stane policistou a v čem se liší práce skutečného policisty od toho televizního, jsem se zeptala mladého policisty, říkejme mu třeba Petr.
Jak jste se k práci policisty dostal?
Před čtyřmi lety se objevila v médiích zpráva, že je policistů málo, tak jsem si podal k policii přihlášku. Říkal jsem si, že je to lepší práce, než když jsem dělal kuchaře. Můj táta je bývalý policista, tak jsem měl k policii trošku vztah.
Co všechno člověk musí splnit, aby se k policii dostal?
Adeptu musí být aspoň osmnáct let. Pak musí mít vzdělání – minimálně s maturitou. Poté je potřeba zvládnout menší vědomostní test, psychologické testy a rozhovor s psychologem. Pak se čeká na vyhodnocení. Když mi přišel dopis, že jsem prošel, tak jsem šel na další kolo – absolvovat tělesné testy. Běhal se kilometr na čas, pak člunkový běh (4×10 m mezi dvěma metami, pozn. red.). Dále jsme museli zvládnot celomotorické cviky a kliky. S těmi většinou měly problémy ženy. Museli jsme se vejít do výkonostních tabulek. A nakonec následovaly zdravotní testy a čekání na vyhodnocení. Celé to trvalo asi čtyři měsíce.
Jaké je rozdělení policie?
Městská policie a státní policie jsou úplně rozdílné složky. Řídí se podle jiných zákonů, mají nastavené jiné priority. Městská policie slouží proto, aby udržovala pořádek ve městě, což je hlavně parkování a hlídání přechodů a další dílčí akce. Státní policie řeší těžší případy: rvačky, rušení nočního klidu, domácí násilí, sebevraždy. Místní oddělení dělají mravenčí práci. Sbírají informace a posílají je kriminálce, která si je přebírá a pracuje s nimi dál. My chytáme malé ryby a oni si dají ty nitky dohromady a chytají velké ryby. Jednotka rychlého nasazení jezdí jen v omezeném případě, to když je někde nebezpečný pachatel, který může mít zbraň a je potřeba minimalizovat riziko.
Co všechno obnáší práce policisty?
Hodně administrativní činnosti. Minulý rok jsme potřebovali na administrativu v souvislosti s předvedením jednoho člověka asi hodinu a půl, tento rok jsou to už tři až čtyři hodiny. Zbytek směny trávíme v terénu. Já pracuji u pohotovostní motorizované jednotky (PMJ). Jezdíme na linku 158, to jsou naše hlavní úkoly. Dále sami vyhledáváme trestnou činnost, řešíme dopravu, například ty, kteří řídí pod vlivem omamných a psychotropních látek. Jezdíme na fotbalové a hokejové stadiony a na různé protestní akce. Pohotovostní motorizovaná jednotka musí být všude jako první a jako první pomoct lidem. Případy pak postupujeme místnímu oddělení, které je řeší dál.
V kolika lidech sloužíte?
Hlídka jezdí ve dvou, to je základ. Když je hodně lidí a málo aut, jezdí se ve třech. Jsou určeni řidiči a pak jsou velitelé, kteří sedí vedle. Můžeme se ale i střídat. Já rád řídím.
Musí být náročné jezdit rychle ve velkém provozu.
Těch deset hodin za volantem je dost náročných. Dostávat se přes kolony tady v Praze za plného provozu je těžké. Řidiči se nedívají dozadu, když na ně člověk bliká, nereagují. Nezajímá je, že pospícháme, abychom někomu pomohli. Když lidé pomoc sami nepotřebují, jsou strašně sobečtí. Jestliže je málo místa a není kam uhnout, je lepší přibrzdit anebo zastavit. Lidé by na to měli dávat větší pozor.
Co si myslíte, že je na vaší práci nejtěžší?
Psychický tlak. Po šichtě je člověk psychicky unavený. Máme různorodou práci. Nikdy nevíme, co nás čeká. Pokaždé musíme řešit úplně jinou situaci. Když jsou lidé v afektu nebo opilí, je to s nimi o to těžší. Psychika u policistů dělá hodně. Člověk se v této práci hodně změní.
Dá se proti takové změně bojovat?
U každého je to jiné. Dost pomáhá sport. Člověk si najde to, u čeho si odpočine. Já si sednu k počítači, zapnu si nějakou hru, pustím si televizi, udělám si čaj a odpočívám. Znám ale lidi, kteří prací žijí a místo toho, aby si odpočinuli od práce, jdou si zastřílet, jdou si zahrát paintball, více se zdokonalují. U policie jsou různorodí lidé, ale cíl máme všichni stejný.
Jezdíte k lidem kvůli domácímu násilí nebo za člověkem, který chce spáchat sebevraždu. Jak se dá naučit s takovými lidmi komunikovat?
Praxí. Měli jsme sice v přípravném půlročním kurzu psychologické semináře, jak s lidmi mluvit, abychom dokázali ze situace vytěžit co nejvíc informací, abychom uměli člověka utěšit, uklidnit. Praxe je úplně jiná. Člověk to zjistí hned, když přijde na ulici. A také od starších kolegů. Dříve jezdil nastupující policista jako zajíc se starými pardály a učil se od nich, přebíral jejich zkušenosti. Teď je policie omlazena a mladí nemají od koho brát zkušenosti. Já mám štěstí, že mám parťáka, který je u policie jedenáct let. Zkušenosti už má a já je od něho přebírám. Na některé věci člověk sám nepřijde, to mu musí někdo poradit.
Jezdíte k haváriím?
Když jde o ohrožení života, tak jezdíme úplně ke všemu. Také k přepadení banky, pošty. Když člověk zavolá na linku 158, nevyjíždíme, jsme stále v Praze. Systém funguje tak, že jede to nejbližší auto. Operační podle navigace (GPS) vidí, kdo je nejblíže a posílá ho na místo. Musí tam být během chvíle. Nejdelší dobu trvá vytěžení informací oznamovatele. Operátor píše informace do počítače a záznam odešle operačnímu důstojníkovi. Ten pak situaci vyhodnotí a rozhodne, kolik osob pošle a postupně nám cestou dává další informace. Například při přepadení banky se na začátku zjišťuje, kde to je, abychom tam byli co nejdřív. Pak se teprve zjišťuje, jak pachatel vypadal, jestli měl zbraň, kudy utíkal. Po Praze je mnoho kamer, kterými se operátor může podívat a třeba toho člověka přímo vidí, jak utíká, a nás pak navádí.
Nemáte strach?
Strach ne! Tam působí adrenalin. Strach si člověk uvědomí až potom. To jsem nejvíc pocítil při dvou situacích: při rvačce a při honičce, když jsme pronásledovali nějaká auta. Je zbytečné policistům ujíždět, protože to většinou dopadá špatně. Ti, kdo ujíždějí, udělají chybu, nabourají a zemřou.
Máte kurz sebeobrany?
V přípravném kurzu jsme měli sebeobranu, která vychází z taekwonda a z několika různých bojových umění. Každý měsíc máme velký výcvik. Jde o taktiku vcházení do budov, kde je nebezpečný pachatel, nebo máme sebeobranu, bojová umění a střeleckou přípravu. Pak máme pár menších výcviků dopoledních, kde dopilováváme, co je třeba. Na začátku praxe to člověk ale vidí jinak než po letech. Když jsem nastoupil, první rvačka byla pro mě psychicky velmi náročná. A teď přijdu a řeším situaci s přehledem. Člověk si zvykne. Podobně je to s mrtvými – první mrtvý, to je dost otřesný zážitek. Časem je člověk schopen si zvyknout i na zápach a sáhnout v rukavicích na mrtvé tělo. Minule jsme měli srážku člověka s vlakem. To není nic pěkného. Velká koule, změť kostí a kusy těla. Náš prvotní úkol je ale záchrana života. V autech vozíme defibrilátory, lékárničky. Jakmile někam přijedeme, tak se snažíme člověka udržovat při životě do té doby, než přijede lékař. Naše práce je všestranná, pomáháme lidem.
Co se vám na vaší práci líbí?
Baví mě, že je za mnou vidět nějaká práce. Když například chodím k soudům a vidím, že ti darebáci si trest zaslouží a jdou si sednout, nebo mají zákaz řídit automobil. Peníze hrají také roli. Na to, že je to rizikové povolání, moc dobře zaplacené není. Když jsem nastupoval, měl jsem peněz víc, než mám teď po několika letech a několika hodnostech. Je to tím, že patříme pod stát a protože se státu nedaří, nemůže se dařit ani nám.
Pomáhá vám při vaší práci víra?
Jsem ve víře začátečník. Pomáhá mi, když jdu do kostela a zamyslím se nad různými věcmi, poslouchám kázání. Uvolňuje to ducha a jsem víc v klidu. I lidé, se kterými se v církvi potkávám, působí blahodárně na moje bolístky. Při své práci se setkávám s různými lidmi. V jednu chvíli pomůžeme babičce, která by nám nejraději upekla buchtu. A pak se střetneme s člověkem, který na nás křičí, posílá nás někam a volá na nás inspekci.
Díváte se na filmy či seriály z policejního prostředí? Málo seriálů a filmů z policejního prostředí je pravdivých. Americké kriminálky jsou nadsazené. V životě to takhle nefunguje a ani fungovat nebude. Jeden český seriál, který se blíží k pravdě, je //Kriminálka Anděl//. Tam hrají i policisté. Dalo by se říci, že je to jako naše práce, i když občas něco producent přidal. Naše pražská kriminálka – „mordparta“, má stoprocentní úspěšnost ve vyhledávání zločinců, kteří vraždí.
Umírají policisté při výkonu?
Stává se to, ale málo. Je to jiné než třeba v Americe. Jsme v docela poklidné části světa, i když přibývá loupežných přepadení bank a lidé mají u sebe zbraň častěji. A leckdo má u sebe plynovku, plynovou pistoli, která je u nás povolena. Ale i obyčejný nůž dokáže zabít. Člověk si musí zachovat chladnou hlavu. Zákon nám ukládá, že máme šetřit život pachatele. I já jsem měl kolikrát v ruce zbraň. Nemířil jsem, ale tu zbraň si do ruky klidně vezmu. Lidé na to nejsou zvyklí a dívají se hned, co se děje. Působí to na jejich psychiku.
Ptala se Romana Čunderlíková
