Český bratr 4/2013.

Proč nemáš policistu rád? On svou práci snad mít rád může…?

Pokyn zní jasně: „Podřiďte se kvůli Pánu každému lidskému zřízení… těm, které posílá trestat zločince… taková je přece vůle Boží.” 1Pt 2,13–15a. Už první vyprávění o lidských osudech, jak je známe z 1. knihy Mojžíšovy, představují Boha jako někoho, kdo vyšetřuje a řeší zločin. Je tu jasná kriminální zápletka: právní rámec zahrady rajské, zákonné vymezení zakazující požití ovoce stromu poznání dobrého a zlého, přestoupení, vyšetřování, trest. Právo je tu božského původu. Dokonce u všech národů od prastarých šamanských dob. Právo je danost, je ale i darem, který si je třeba chránit. Ochrana práva se pojí s náboženským nadšením. Postupem času se vyvíjí spravedlnost jako nejvyšší cíl každého zřízení shůry, zřízení, které má zajišťovat stálost a bezpečí státu a života v něm.

Právo a bezpečí ve Starém zákoně
Ve starém Izraeli má Bůh osobní zájem na bezpečí a právu. Jde o udržení izraelského společenství v oddělenosti jako Hospodinem vyhrazené elitní jednotky, kterou si vyvolil pro sebe, aby jí velel. Oni svého velitele milovali, pokud šlo všechno, jak mělo. Spojení bylo ustanovené a udržované na základě bohoslužby ve Stanu setkávání. Lévijci byli strážní.

Spravedlnost v Novém zákoně
Evangelia by snad na někoho mohla působit pacifisticky, ale podíváme-li se na Ježíšovo učení zblízka, na jeho prozíravost, zvláště na jeho podobenství a symboliku, docházíme k závěru, že Ježíš pacifistou nebyl. Proklel neplodný fíkovník, král v jeho podobenství počítá sílu vojska, když uvažuje o válečném tažení, jiní jeho králové trestají bezpráví a neposlušnost, v jednom případě majitel vinice vrahy sám potrestá smrtí. Učedníci si v jednu chvíli shánějí meče. Právě setník pod křížem uvěří, že Ježíš byl opravdu Syn Boží. Ani apoštolové nebyli pacifisté. Viz úvodní citát aj.  Andělé tvoří ozbrojené složky ještě ve Zjevení Janově.

Vytrácení práva a spravedlnosti v současnosti
V křesťaském náboženství a křesťanské Evropě ještě středověké se právo, spravedlnost a fyzická síla nevylučovaly s duchovní výzvou a naopak. Teprve v novověku a zvláště v prostředí evropském se duchovní výzva práva a spravedlnosti z běžného povědomí vytrácí. Z víry se stává život v soukromí. Státní byrokratické mechanismy božskou podstatu práva jako by zcela vymazaly. Ale hrozí tu pak vážné nebezpečí: právo zbavené duchovního přesahu se nutně vzdaluje spravedlnosti a slouží jen klientům. Zákony České republiky už dnes mluví, jak víme,  jasně o duchovní neutralitě. Ukládají příslušníkům policejního sboru neovlivňovat výkon služby náboženským přesvědčením. Stát se přímo odmítá nechat ovlivňovat duchovními principy v rámci svého fungování. (Zákon č. 3/2002 Sb.§ 4/2; č. 361/2003 Sb. § 45/1g) Duchovno se proto u policie nenosí. Prý zdržuje, rozptyluje, paralyzuje. Prý deformuje objektivní pohled a vede k zaujatosti.

Policie bez ducha?
Pravda je, že policista musí být bezohledný, tvrdý, cílevědomý střelec. Ale právě proto potřebuje absolutní měřítka, nikoliv jen relativní. Kdyby jen relativizoval, přišel by o cílevědomost a rozhodnost. Jen by přešlapoval na místě, chodil by okolo kaše, ztratil by žebříček hodnot, což by vedlo k lenosti a ochablosti. Ztratil by dynamiku – akceschopnost.
V 90. letech proběhla tiskem zpráva o případu sexuálně podníceného kanibalismu v sousedním Německu. Oběť s požitím svého těla souhlasila, načež spáchala sebevraždu. Zločin kanibala spiklence prý ale nebylo možné odsoudit. Šlo údajně jen o zhanobení ostatků lidského těla. Troufám si tvrdit, že v normální společnosti by kanibal v Evropě nežil na svobodě ani hodinu. Ale ještě dnes nabádá služební manuál Policie ČR policistu, aby se nedal znechutit četnými případy, kdy se díky nedokonalosti právního systému darebák vyhne spravedlivému trestu. Že by pozůstatek tradičně duchovního rozměru služby? Neslyšíme však už jen ozvěnu umlkající? Vážně se z policistů nestanou jen námezdní dělníci sloužící klientům?

Zlo a konflikt je denním chlebem policisty
Jaká je každodenní zkušenost čestného policisty? Bojuji se zlem. Boj se zlem nikdy nevyhraji, ale nikdy s ním nesmíme přestat. Nesmím prohrát. Pracuji, vždy však také sloužím. K mé práci je přidaná hodnota, kterou peníze nevyčíslí, jinak bych ji nemohl dělat. Podstupuji riziko ohrožení života. Nikdy nevěřím někomu něco jenom proto, že mi to říká. Bohužel se s tím vším musí potýkat i moje manželka. Mé zaměstnání je tedy náročné. Pomáhám, ale znám také postoj veliké části veřejnosti k uniformě. Podstatou mé práce je konflikt. Přirozené by bylo se konfliktům vyhýbat. Je to něco nelidského. Já tomu ale musím čelit. Vyhledávat zlo, řešit ho, nesmím před ním zavírat oči. Nejde jen o to něco vybojovat, někde zvítězit. U mne jde o něco horšího: chytit a dohnat někoho k trestu a nechat při tom oběť neodškodněnou. Následky, nenapravitelné následky.

Křesťan policistou?
Křesťanská policejní asociace (KPA) založená v roce 2011 sdružuje několik desítek policistů, kteří vyznávají křesťanskou víru. Snaží se řešit rozpor, do kterého se policista v soukromí nutně dostává. Většina kolegů ho nechápe a nechápe ho často ani manželka, někdy ani vlastní děti. Ale vědí, že táta, který se chodí modlit do kostela a vede k tomu i je, je statečný, chrabrý, vytrvalý, osvědčil se a přes všechen nikdy nekončící boj se zlem má naději (srv. Ř 5,1–5).

Adam Balcar