Poměrně obsáhlý příspěvek seniora Mazura odpovídá na často kladené otázky, což je dobře, ale zdaleka se na ně neodpovídá „tam venku“ mimo církev, tak snadno, jako se s nimi vypořádal autor pěkně za větrem, na stránkách Českého bratra.

Poznámky k grafům
Na konci článku je jednoduchý graf, který v poslední době proběhl asi všemi našimi sbory, který však o financování ČCE vypovídá neúplně. Zahrnuje jen státní příspěvek, který se za 17 let definitivně přestane vyplácet, a peníze z tzv. církevních restitucí, které se vyčerpají za 30 let. Pomíjí sbírky, saláry a dary členů církve – od nynějška prakticky jediný dlouhodobě udržitelný zdroj financování církve. Proto také graf končí rokem 2042 a dál už jsou nuly.

Navrhuji do grafu přidat ještě alespoň jednu vrstvu: personální fond. Ten současný se na platech kazatelů podílí 15 až 20 procenty a pochází z obětavosti členů církve. Za 17 let bude personální fond tvořený výhradně obětavostí členů církve a bude představovat 100 % zdrojů na platy kazatelů. V úseku let 2016 až 2030 se ze základny grafu (z úrovně někde pod číslem 20 na svislé ose) musí vzedmout vlna vlastních zdrojů církve a dosáhnout přinejmenším výše vodorovné čáry.

Další problém grafu vidím v jeho polích B2 a B3, o nichž Roman Mazur píše, že to jsou peníze, které budeme z velké části investovat a žít z výnosů (B2), nebo jejich využití vidí hodně rozptýleně (B3). V každém případě lze B2 a B3 na platy kazatelů použít jen v opravdu nouzových případech, kterých nesmí být mnoho.

Přijmout, či odmítnout?
Neumím rozhodnout spor mezi odpůrci zákona, kteří naléhají, aby církev finanční náhradu odmítla, a mezi těmi, kteří chtějí peníze přijmout. Každá strana má svůj díl pravdy, který akcentuje. Ve skutečnosti dnes v ČCE převládá názor, že finanční náhradu máme přijmout. Pokud takto rozhodne jarní synod (rozhodnutí padnout musí, protože termín pro případné odmítnutí je v červnu 2013), zazní klasická otázka: Co s ní?

Restituční peníze potřebným
Na tuto otázku musíme odpovídat nejen z pohledu finančníka či ekonoma, ale také – a chtěl bych říct především – z pohledu křesťana, který ví, že přijímá peníze, jež mu nepatří. A přijímá je navíc tváří v tvář většinově ne-křesťanské společnosti, která se právě kvůli těmto penězům dívá na církev mnohem kritičtěji než kdykoliv předtím, neřku-li přímo s hněvem a nenávistí. Nechce-li církev, a teď mluvím zejména za tu evangelickou, k níž patřím, úplně ztratit důvod své existence v dnešním světě, musí si faráře zaplatit ze svého a restituční peníze rozdat potřebným – na prvním místě pro práci Diakonie ČCE, a pak i dalším. Už teď se totiž sociální projekty (nejen) církve a Diakonie dostávají do těžké situace díky škrtům ve veřejných rozpočtech. A situace bude brzy mnohem horší: krajské úřady a další donoři se budou v příštích letech odvolávat právě na finanční náhradu za církevní restituce. Církev bude v jejich očích bohatá a oni svou skromnou sociální podporu přesměrují na chudší subjekty.

Na kom leží odpovědnost
Před přijetím zákona zástupci církví argumentovali, že církve tento majetek potřebují právě proto, aby mohly konat sociální práci, k níž jsou povolány. Pokud nyní církev finanční náhradu spotřebuje na platy kazatelů, nebo je uloží do investic s nejistými výnosy, ponese odpovědnost nejen za ztrátu vlastní opravdovosti a identity, ale také za kolaps své Diakonie. Jak bude taková církev hlásat evangelium? Jak chce hájit svou věrnost před Boží tváří? Odpovědnost neleží jen na vedení církve, nýbrž na každém členu, který výší svého saláru říká buď „chci, aby má církev žila“, nebo „je mi jedno, jestli se církev zdiskredituje či zhroutí“.

Martin Hrubeš