Český bratr 6/2013.

Silou krále je láska k právu

Když král Šalomoun po svém otci dosedne na trůn, Bůh jej chválí, že žádal o „rozumnost při soudním jednání“. Ano, tak je to tam napsáno; nikoliv moudrost, kterou pak Šalomoun proslul a jak se to ve zkratce podává. Z dobré soudní praxe pak vyrůstá i bohatsví Izraelského království a z toho zase jeho vojenská a politická síla. (Pokud tedy jde vystopovat cesty, kterými se šíří Boží požehnání).

Zákon médský a perský
Celkem nápadně se pak svaté historii podobá vývoj světských říší: Mocnými se stanou Peršané, u nichž platí, že „podle zákona Médů a Peršanů žádný zákaz ani výnos, který král vydá, nesmí být změněn“. Právnicky založení Římané pak mocí mnohonásobně předčí mnohem kulturně a filozoficky vyspělejší Řeky. Britští soudci později zasedají ve svých parukách i ve výhni Indie a vůbec na všech místech té asi dosud nepřekonané říše. Žezlo světové mocnosti od nich pak přebírají a přeci jen stále nějak drží Spojené státy, kde je možnost dovolávat se práva tak široká, že občas plodí i zvláštní výstřelky typu lidí, kteří suší kočku v mikrovlnce a pak se soudí se společností, že v návodu neuvedla, že se to nesmí.

Na krátko se dá moc získat i jinak, trůn se dá postavit také z bajonetů – ale nedá se na něm dlouho sedět. Sovětská říše zla tu byla 74 let – to není více než jeden lidský věk. Hrůzovláda v Číně, se kterou, jako ve Zjevení, obchoduje celý svět a u které se zdá, že bezpráví nakonec vede k prosperitě, je tu jen 64 let – uvidíme, jak to s ní bude za deset až dvacet let. Trvalejší bohatství a tedy i trvalejší moc však vyrůstá z dobrých soudů. Protože nikdo nemá moc chuť se o něco snažit, když si nemůže být jist, zda mu zítra všechno, čeho se svým úsilím domohl, někdo nevezme.

Moudrost nebo bohatství a moc?
Ale vraťme se k Boží odpovědi Šalomounovi. Bohatsví, moc a slávu dostává k rozumnosti soudního rozhodování návdavkem. Tyto věci jsou nezamýšleným efektem jeho prosby, nikoliv jeho cílem. A tak, i když právo obyčejně vede k prosperitě a moci státu, prosperita a moc rozhodně není cílem práva. Právo má smysl samo o sobě.

Právo na uznání a čest
Účelové chápání práva vede k jeho ohýbání. Daniel je v Persii hozen (podle platného práva) do lví jámy. Římané ukřižují Krista, který se nepřímo přiznal, že je král Židů – a tedy povstalec. Protože zde je konečným cílem práva udržet moc státu. Anglické právo 18.–19. století odsuzuje člověka na galeje kvůli krádeži housky, protože základem práva je zde nedotknutelnost majetku. Právo je vždy nějak deformováno. Cíl dnešního práva se tak možná pomalu posouvá k nároku každého člověka na stejné uznání, stejnou čest. V notném zjednodušení: ve starověku byla cílem práva moc, v mladším novověku bohatství, v naší současnosti se jím stává uznání – sláva. Moc, bohatsví, slávu – nic z toho Šalomoun nechtěl, ale „rozumnost při soudním jednání“.

Odměna a trest
Když přemýšlíme o právu, měli bychom vzít v potaz slova Žalmu 99: „Silou Krále je láska k právu.“ Právo je třeba milovat, jak dokládají mnohé další Žalmy. Dovedeme se rozčílit i nad nespravedlností, která se děje třeba i někomu, koho jsme v životě nepotkali. Když televize uveřejnila záběry norské věznice, připomínající středně drahý hotel, kde si má svůj trest odpikat hanebný vrah Breivik, mnoho lidí cítilo pobouření, i když se jich to ani v nejmenším osobně nedotýká. Jde také o to, aby ten, kdo překročil zákon, zakusil trest. Jde o to, aby naše činy měly ve světě nějaký měřitelný důsledek, abychom dostávali ve světě nějako odezvu na své činy, odměnu nebo trest.

Jan Kalvín ve své instituci použil následující příklad, aby doložil, jak se Bůh dává světu poznat skrze přirozené poznání: Každý člověk přirozeně očekává na světě spravedlnost. Přitom i v nejlepších časech je někdo odsouzen neprávem, některý viník zase trestu unikne. A když spravedlnost nepostihuje úplně všechny stejně, je to spravedlnost? Dokonalá spravedlnost nikdy nebyla, a přesto s ní všichni automaticky počítají. To proto, že všichni podvědomně vědí o posledním Soudci všeho světa.

Právo od Boha
Tím se dostáváme k druhé větě našeho Žalmu 99 po „Silou Krále je láska k právu“. Zní: „Ty jsi určil právní řády“. Právo pochází od Boha a nikdy je nejde narazit na jedno kopyto. Jeho konečný cíl není ani ochrana státu, ani majetku, ani lidské důstojnosti, svobody či blaha. Konečným cílem práva je, aby věci byly jak prostě mají být. Ježíšova rada, která se takovým zjednodušením zdá být, totiž „jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy jednejte s nimi; v tom je celý Zákon, i Proroci“, je určena tomu, kdo Zákon přestoupit nechce, neřeší, co dělat s tím, kdo takto nesmýšlí, kdo už Zákon překročil.

Boží právo je jiné než naše. Naše věznice jsou plné různých zlodějíčků. Zákon za krádež ukládá pouze dvojnásobnou náhradu ukradeného, žádné vězení. Ve skutečnosti není krádež ani v Desateru. V osmém přikázání jde totiž o krádež člověka, únos. A právě ten trestá Zákon ze Sinaje smrtí (Ex 21,16) jako všechna ostatní přestoupení Desatera. U nás jste za takové jednání, které bez výjimky vede k částečnému duševnímu zmrzačení oběti, za pár let venku. Nechápu, proč má někdo sedět ve vězení za krádež, když okradený touto cestou stejně své věci zpátky nedostane. A nechápu, jak může vyváznout životem únosce. Boží Zákon je prostě lepší než naše zákony.

Po zprávách o hanebném únosci Arielu Castrovi, který mnoho let věznil a zneužíval unesené dívky v USA, mi jedna příbuzná řekla, že by takového člověka doživotně mučila. Boží Zákon takové odstupňování trestu nezná. Zná peněžní náhradu, zná „oko za oko“, umí vyrovnat, co vyrovnat jde. Jinak zná vyobcování (vyloučení z obce) a popravu. Rozlišuje: toto jde ještě spravit, po tomto už člověk nepatří mezi ostatní. Člověk nemůže být konečným soudcem a ukládat konečné tresty. A přesto zase podobné naše rozhorlení ukazuje na konečný soud Krista, který je předestřen ve Zjevení: „Kdo kleká před šelmou a před její sochou, kdo přijímá její cejch na čelo či na ruku, bude pít víno Božího rozhorlení, které Bůh nalévá neředěné do číše svého hněvu; a bude mučen ohněm a sírou před svatými anděly a před Beránkem“.
Proměna provinilce
Jako ale člověk není konečným soudcem a nemůže nikomu, ani Arielu Castrovi, ukládat konečné tresty, není člověk ani lékařem duší. Mocenskými prostředky, žalářováním, nejde způsobit vnitřní proměnu člověka. Tu může způsobit jen Duch svatý skrze faráře a diakony nebo skrze kohokoliv, kdo naplňuje ona slova „byl jsem ve vězení – a navštívili jste mě. Vyhroceně: Kristus řekl lotru na kříži „dnes budeš se mnou v ráji“, neřekl však sundejte ho z kříže. Neměli bychom se tvářit, že vězením někoho léčíme ze zločinných sklonů. Nemáme moc zatracovat, nemáme ovšem ani moc spasit. Naše soudy a spravedlnost jsou jen dočasné a předběžné. S takovým vědomím se i křesťan má ujmout soudu, pokud je k tomu povolán.

Tomáš Pavelka, obraz J. A. Schöpfa Šalomounův soud

Český bratr 6/2013.

Jan Lata

vystudoval práva na Právnické fakultě UK v Praze a teologii křesťanských tradic na ETF UK v Praze. Pracoval na Nejvyšším soudě a Ústavním soudě. V současnosti působí jako státní zástupce v Brně. Je katolík, ale i člen Evangelické liturgické iniciativy Coena.

Honzo, pracuješ v současnosti jako státní zástupce. Můžeš více přiblížit náplň práce prokurátora a kauzy, které řešíš?
Tak prokurátory již bohužel od roku 1994 nemáme, jen ty státní zástupce. Mně se označení prokurátor líbí, je úderné a nemusel bych nikomu složitě vysvětlovat, koho vlastně zastupuji. Jakkoliv má negativní konotace z doby minulé, existuje v řadě evropských zemí (včetně Slovenska) prokuratura a ne státní zastupitelství. Ale k tvé otázce; státní zástupce je výlučným žalobcem v trestních věcech, jen on rozhoduje, kdo bude obžalován pro spáchání trestného činu. Z toho vyplývají dva hlavní úkoly. První je dozor nad činností policie v přípravném řízení (v prověřování a v následném stíhání konkrétní osoby). Garantuje, že policie postupuje podle zákona, že provádí důkazy, které budou použitelné před soudem, může jí dávat pokyny k dalšímu průběhu vyšetřování apod. A poté, co policie svoji práci skončí, rozhodne, zda je namístě věc obžalovat či zastavit a v prvém případě zastupuje obžalobu u soudu, vůči jehož rozhodnutí může podat odvolání. A ještě k náplni mé práce. Dříve jsem působil na Městském státním zastupitelství v Brně, kde jsem řešil obecnou kriminalitu se specializací na drogovou trestnou činnost, trestné činy z nenávisti nebo sériovou majetkovou trestnou činnost (krádeže aut). Od loňského roku jsem na Nejvyšším státním zastupitelství, kde mám zjednodušeně řečeno na starosti dohled nad nižšími stupni státních zastupitelství.
Před svým nástupem do státního zastupitelství jsi pracoval i na nejvyšších soudních instancích. Jak vnímáš odlišnost postavení soudce a státního zástupce?
Předesílám, že jsem na Nejvyšším i Ústavním soudu působil jako asistent soudce, což pro mě byla neocenitelná zkušenost. Státní zástupci a soudci toho mají víc společného než odlišného. Na výkon jejich funkcí jsou obdobné požadavky: právnické vzdělání, praxe, odborné zkoušky; musí se zdržet všeho, co by narušovalo jejich nezávislost; zbaveni taláru mohou být jen v kárném řízení apod. Soudce nicméně na rozdíl od státního zástupce finálně rozhoduje o vině a trestu. Úkol státního zástupce je však neméně významný: musí „připravit kauzu“, tj. obstarat přesvědčivé a použitelné důkazy, prověřit obhajobu obviněného apod. Pokud je věc v přípravném řízení dobře zpracována a na soud předložena takříkajíc na stříbrném podnose, má soudce snadnou roli. Naopak při zpackaném přípravném řízení sebelepší soudce bič, v podobě odsuzujícího rozsudku, neuplete.

Vystudoval jsi i teologii. Jaký přínos může mít teologie pro kariéru právníka?
Spíš má přínos pro moji „kariéru křesťana“. Ke studiu práv jsem do určité míry přistupoval jako k vyučení se řemeslu, které mě bude živit, zatímco studium teologie bylo cosi na první pohled neužitečného, co mě však značně obohatilo. Jako konvertita jsem některé věci viděl jednoznačně (a zjednodušeně) a studium teologie mé čerstvě nabité jistoty narušilo a rozšířilo úhel pohledu. Institut ekumenických studií, které obor Teologie křesťanských tradic zabezpečuje, je i společenstvím křesťanů různých denominací, kteří se společně modlí, slaví a sdílejí svoji víru. A obohacení pro kariéru právníka? Možná na rozdíl od kolegů navrhuji v některých případech o něco mírnější tresty.

Jaký je tvůj názor na amnestii obecně a konkrétní případ z „dílny“ prezidenta Klause?
Amnestii pokládám za zcela mimořádný institut, který by se měl uplatnit při zásadních společenských změnách, které 1. 1. 2013 zjevně nenastaly. Největší kritiku vzbudil ale čl. II amnestie, týkající se údajně dlouho trvajících kauz. Řada poškozených tak de facto ztratila možnost dočkat se odškodnění, neboť šance na úspěšné uplatnění nároků v civilním řízení postupem času razantně klesá. Důvody amnestie jsou pro mne záhadou, leč nezbývá mi než ji respektovat. U omilostněných ani amnestovaných jsem nezaznamenal lítost či snahu odčinit trestný čin, a to ani před ani po udělení milosti či amnestie. Teologický pojem milosti pokládám za zásadně odlišný od právního institutu milosti coby oprávnění prezidenta republiky.

Vraťme se na závěr k tvým soukromým aktivitám v evangelické liturgické iniciativě a v politice. Pokud vím, tak se angažuješ ve Straně zelených. Nejde o střet zájmů? Může být státní zástupce politicky aktivní?
Zákon státnímu zástupci členství v polické straně nezakazuje. Musí se samozřejmě vystříhat všeho, co by mohlo vyvolat pochybnosti o jeho nestrannosti v konkrétní kauze, což ale neznamená, že by měl sedět v klášteře. K zeleným jsem vstoupil dávno předtím, než jsem byl jmenován státním zástupcem, a to z přesvědčení, že jen daleko větší angažovanost občanů může naši politiku změnit k lepšímu. Poté, co jsem se stal řadovým žalobcem na okresním státním zastupitelství a řešil běžnou kriminalitu, jsem neviděl důvod, proč členství ukončit. Pracoval jsem nicméně pouze uvnitř strany v různých komisích apod. a nikdy jsem jménem politické strany nevystupoval. Po přeložení na Nejvyšší státní zastupitelství jsem si vyhodnotil, že by mé členství v politické straně mohlo být vnímáno kontroverzně, a proto jsem ze strany vystoupil.

Jako katolík se léta zapojuješ do aktivit liturgické iniciativy v evangelické církvi. Co to pro tebe znamená? Myslíš, že může být tvůj ekumenický nadhled přínosem pro liturgickou obnovu v ČCE? Nebo naopak, jak někteří tvrdí, jen potvrzuješ předpoklad, že Coena se jen snaží o „pokatoličtění“ reformované liturgie, která žádnou reformu nepotřebuje?
Jak už jsem uvedl shora, jsem konvertita. S žitým křesťanstvím jsem se poprvé sblížil na přelomu střední a vysoké školy ve sboru ČCE v Brně Židenicích u faráře Kašpara, kterému jsem dodnes vděčný za jeho nenásilné uvádění do církve. Po odchodu na vysokou školu do Prahy jsem však byl „lapen Halíkem“ a pokřtěn v katolické církvi. V ČCE mám nadále řadu dobrých přátel, zejména si však cením koncentrovanosti evangelíků na základ křesťanské zvěsti: narození, smrt a vzkříšení Ježíše Krista. U katolíků naopak někdy cítím, že jsou od těchto pokladů víry rozptylováni různými formami lidové zbožnosti, vírou v soukromá zjevení, vědomím vlastní výlučnosti apod. Jedním z důvodů, proč jsem se rozhodl pro křest v katolické a ne v evangelické církvi, byla právě převládající podoba bohoslužeb v ČCE, které slovy Miloše Rejchrta občas připomínají přednášku proloženou zpěvy. Rozhodně si nemyslím, že by evangelíci měli bezduše převzít katolickou mši, ale slavení nedělní bohoslužby bez večeře Páně je jednoduše deficitní (pro změnu cituji prof. Filipiho). Coena je tak pro mě platformou, která spojuje, co je mně na obou denominacích drahé. Navíc je pro mne coby otce tří malých dětí krajně osvěžující účastnit se setkání, kde se mohu modlit, teologicky vzdělat a v neposlední řadě pobýt s kamarády.

Ptal se Jan Kirschner

Český bratr 6/2013.

Již druhé volební období působíme s manželem ve funkci přísedících v senátu krajského soudu. Přísedící existují u soudů okresních a krajských. Přísedící je členem senátu v první instanci, za komunistů se říkalo „soudce z lidu“. V řízení před soudem rozhoduje senát nebo samosoudce. U okresních soudů jsou přísedící  voleni obecními zastupitelstvy z příslušného obvodu soudu, u krajských soudů pak krajskými zastupitelstvy.

Senát krajského soudu je tvořen předsedou senátu profesionálem a dvěma přísedícími, jestliže rozhoduje jako soud prvního stupně v trestních věcech. V ostatních věcech rozhoduje soud buď samosoudcem, nebo v senátech složených ze soudců-profesionálů.

Na počátku stála osobní výzva jednoho člena zastupitelstva. Když jsme s kandidaturou souhlasili, mohli jsme být krajským zastupitelstvem zvoleni. Působíme u trestního senátu, kde se rozhodují v prvém stupni případy s návrhem odsouzení na pět let nepodmíněně a výše. Můj první soud byla vražda, u které byl jasný pachatel, šlo o posouzení příčetnosti. Velmi zajímavé bylo sledovat myšlenkové postupy soudce, práce s psychologií a bezpochyby jeho vlastní zkušenosti. Vidět pachatele plačícího v soudní síni není pro každého. Překvapivou zkušeností pro manžela bylo, když jej soudkyně vyzvala k vedení výslechu, který se týkal otázek přímo z jeho oboru.

Obecně jsou nejtěžší případy z oblastní hospodářské kriminality. Dobře a rychle se soudí vraždy, i když to je  také pro senát právně náročné. V televizi vše vypadá lépe, i po detektivce se spí příjemněji než po hlavním líčení.

Jaký má tato práce přínos? Rozhodně je pomocí soudci toužícímu po laickém prvku při nelehké rozhodovací roli – pohled jiných profesí a životních zkušeností. Názor zrušit přísedící úplně nesdílíme. Myslíme si, že vše nestojí na odbornosti soudce. I soudci jsou jenom lidé. Samozřejmě lépe vědí jak soudní jednání řídit, ale když dojde k neveřejnému hlasování, většinou rádi slyší laický hlas. Při hlasování se má vyjádřit nejprve mladší přísedící, pak starší a teprve pak soudce.

Převážně se soudí před prázdnou síní nebo s novináři, kteří jsou zde často jen kvůli zajímavým snímkům a chtějí především jednoduché informace k bulvárním zprávám. Máme zkušenost, že když jednání navštíví studenti, začnou se více zajímat o činnost soudů a kladou si nejrůznější otázky kolem (ne)spravedlnosti. Rozhodování soudů je činnost s přísným formalismem, snad až pedantským. Má to ale dobré důvody. Vidíme, jak se práce soudu liší od jednání, která známe třeba ze svých profesí. Máme ale za to, že bychom měli na pravidla preventivně více dbát. Příliš rozšířené porušování i jednoduchých pravidel, protože je jich moc a všechno se zvládne tak nějak „po sousedsku“, není dlouhodobě dobré. Zejména když se jedná o peníze. Naši předkové tu moudrost měli a my se musíme k jejich zkušenostem vracet.

Hana a Vladimír Svobodovi