Český bratr 7+8/2013.

Libuše Palacká z Hodslavic, vytopených v roce 2009
Právě v červnu před čtyřmi lety postihla naši obec blesková povodeň. Naším domem protekla spousta vody do výše šedesáti centimetrů. Prvními ochotnými zachránci hned ráno po povodni byli náš farář a skupina evangelické mládeže. Přišli a bez velkých řečí začali s odstraňováním nánosů bahna a vyklízením znehodnoceného nábytku a věcí. Ano, vzpomínám vděčně i na další lidi, kteří nám pomohli, abychom se z toho vzpamatovali.

Adam Balcar, farář a dobrovolník při povodních
Zachraňoval jsem po povodních 2010 ve Vísce podnikatele. Strojírnu mu zaplavila voda a tak hrozilo, že mu soustruhy i vláčky zrezaví. Zachránil jsem svoje dítě, když vlezlo do okna, a druhé, když ve dvou letech spadlo do tůně. Zachraňoval jsem farní sbor, ovšem spasitelský komplex už mě opustil. Zachraňoval jsem sebevraha, leč nezachránil. A kdo zachraňoval mě? Zachraňovala mě máma v řece Vydře. Zachraňoval mě táta, když mě nevzali na gymnázium. A pak mě zachránil ten, jemuž sloužíme v církvi – jeho jméno budiž pochváleno!

Pavel Šilar, pracovník ve zdravotnictví
Za svůj život mě už někdo zachraňoval dvakrát. Poprvé při autonehodě a podruhé při požáru. Prožíval jsem pocit trapnosti a provinění, přesto mi nikdo nic nevyčítal, nikdo nenadával. Naopak hasiči, zdravotníci i policie dovedli věcně a zároveň citlivě přistupovat k člověku, který je ve stresu. Jednání všech přítomných záchranářů bylo naprosto profesionální. Pamatuji si na ten dobrý pocit, že v tom neštěstí o nás bylo dobře postaráno. Dík za jejich práci.

Radim Žárský, farář
Pomáhal jsem zachraňovat vlastního syna, který si to v nestřežený okamžik během drakiády namířil do obrovského lánu vzrostlé kukuřice. Viděl jsem to v tu chvíli na povolání hasičů, policistů a vrtulníku s termovizí. Nakonec jsme vše zvládli vlastními silami. Když jsem se díky své klukovské zvídavosti několikráte propadl na zamrzlé řece či rybníčku, zvládl jsem vždy záchranu svépomocí. Bohu dík!

DaZ

Český bratr 7+8/2013.

Bez důvěry to nepůjde. Reakce na příspěvek Pavla Pokorného z ČB 6/2013 o Pastýřské radě.

Děkuji bratru Pavlu Pokornému za výstižný a užitečný vhled do činnosti pastýřských rad, které představují pro mnohé sbory jakéhosi strašáka a jejich služba tak bývá využita jen zřídka.

Neočekávám, že pastýřské rady pokryjí celou škálu zaměstnaneckých sporů mezi sbory a kazateli, protože příčiny selhání kazatele na sboru nemusí být vždy kázeňské, ale souvisejí s osobnostním vybavením, mohou však rozšiřovat prostor práva proti lidové tvořivosti. Pokud bude přibývat vzájemných střetů kazatelů se sbory, volám po takovém zpřesňování pravidel církevního práva, které by nalézalo rovnováhu mezi závislostí kazatele na volbě sborem a jeho obraně proti místnímu tlaku, který se ho snaží donutit k „dobrovolnému“ odchodu ze sboru.

V dalším se s mírnou nadsázkou pokusím popsat praxi některých sborů s omluvou těm, jichž se to netýká a popsané praktiky jim ani na okamžik nepřišly na mysl. Bude-li se někomu zdát určitá situace povědomá, jde o podobnost čistě náhodnou.

Nastupuje-li kazatel na sbor, těší se jistému množství důvěry. Přirovnal bych to ke vstupu hráče do počítačové hry, v níž dostane do začátku sedm životů. Postupně životy buď rozmnožuje, nebo o ně přichází, a definitivně vypadává ze hry v okamžiku, kdy ztratí svůj poslední život. Analogicky kazatel buď důvěru upevňuje, nebo se její zásoba tenčí. S polštářem důvěry mu jde všecko samo a projde mu třeba i manželská krize, s nulovou zásobou se jeho postavení stává nenápadně vratkým a vystaveným nárazům. Lituji přitom kazatele, kteří vůbec nepostřehnou, že se jim důvěra vytratila, a potom jen zmateně zírají na bouřku, která se kolem nich strhla.

Varovné signály mohou být tyto: množící se spory o formulace zápisů ze staršovstva, tu a tam věta: „měla by mezi námi fungovat chemie“, zformálnění některých dříve srdečných vztahů, přerušení některých domluvených rituálů, například kurátor přestane mít čas scházet se s kazatelem k přípravě schůzí staršovstva, mlčení presbyterů, které si kazatel mylně vykládá jako souhlas se svými návrhy. Mezi jeho časté omyly patří spoléhání na podporu tzv. „hodných lidí“ vždy chápajících, laskavých a dojatě děkujících za kázání, ale mizejících před poryvy vichřice.

Až do jisté chvíle si sbor své špinavé prádlo pere sám, při vizitacích důsledně chyby kazatele přikryje a nenechá proniknout do širší církve náznak kritiky. Krize potom propukne náhle a kromě zasvěcených překvapí všechny, dost často rezignuje některý s presbyterů se zdůvodněním, že s kazatelem nemůže spolupracovat a ostatní žasnou, „že o tom neměli ani tušení“. Pokud tato rezignace neprojde jako běžný důsledek stáří či nemoci, vrhne se na příští schůzi staršovstvo na kazatele jako roj včel, vysypou na jeho hlavu kýbl kritiky a oznámí mu, že míra trpělivosti již přetekla, na nápravu je pozdě, ale když teď hned rezignuje, oni mu milostivě odpustí a láskyplně doporučí jeho budoucímu sboru.

Následuje hořké prozření kazatele, jehož úděl se naplňuje bez ohledu na to, zda submisivně sklání hlavu a sype si ji popelem, či zda se pokouší obhajovat proti záplavě nařčení všech kalibrů. Obvykle vyšle signál SOS směrem nahoru v době, kdy už je na záchrannou misi pozdě. Senior pak uslyší jen kolektivní nářek staršovstva, že se sbor vinou kazatele potápí; sem tam i slza ukápne. Pravda, občas se kazatel zasekne a sbor je příliš slabý na to, aby jeho vyhnání dotáhl do konce: potom třeba skutečně zanikne a církev se bude s bývalým kazatelem ještě po letech soudit, aby přestal blokovat služební byt.

Z vlastní zkušenosti vím, že zápas ve volném stylu mezi kazateli a sbory nevyhrává nikdo. Sbor to zdevastuje a kazatel odchází zbaven důvěry v dobrou vůli a upřímnost lidí, někdy s nalomeným duševním zdravím a hlavně s vědomím hluboké nespravedlnosti, jež se mu stala. Pokud se mi podařilo tu a tam někoho přesvědčit, aby podal podnět k pastýřské radě, měl jsem dobrý pocit, že se alespoň nabídla šance domoci se spravedlnosti a vyslovit, kde byla pravda.

Za nejhorší možnou deformaci považuji, kdyby v nových podmínkách samofinancování sbory opustily předpoklad důvěry vůči přicházejícím kandidátům a přistupovaly k nim s výchozí nedůvěrou. To by vedlo ke zkracování volebních období kazatelů, na jejichž bedrech by bylo důvěru si pracně získávat a k celkovému zhoršování postavení farářského stavu vůči sborům. Fungování některých staršovstev by stále více připomínalo správní radu pivovaru ve filmu Postřižiny. Pokud existují cesty, jak důvěru jako základní princip vzájemných vztahů v církvi uhájit, stál bych o to se po nich vydat.

Miloš Hübner, farář a senior Chrudimského seniorátu