Český bratr 6/2013.

Silou krále je láska k právu

Když král Šalomoun po svém otci dosedne na trůn, Bůh jej chválí, že žádal o „rozumnost při soudním jednání“. Ano, tak je to tam napsáno; nikoliv moudrost, kterou pak Šalomoun proslul a jak se to ve zkratce podává. Z dobré soudní praxe pak vyrůstá i bohatsví Izraelského království a z toho zase jeho vojenská a politická síla. (Pokud tedy jde vystopovat cesty, kterými se šíří Boží požehnání).

Zákon médský a perský
Celkem nápadně se pak svaté historii podobá vývoj světských říší: Mocnými se stanou Peršané, u nichž platí, že „podle zákona Médů a Peršanů žádný zákaz ani výnos, který král vydá, nesmí být změněn“. Právnicky založení Římané pak mocí mnohonásobně předčí mnohem kulturně a filozoficky vyspělejší Řeky. Britští soudci později zasedají ve svých parukách i ve výhni Indie a vůbec na všech místech té asi dosud nepřekonané říše. Žezlo světové mocnosti od nich pak přebírají a přeci jen stále nějak drží Spojené státy, kde je možnost dovolávat se práva tak široká, že občas plodí i zvláštní výstřelky typu lidí, kteří suší kočku v mikrovlnce a pak se soudí se společností, že v návodu neuvedla, že se to nesmí.

Na krátko se dá moc získat i jinak, trůn se dá postavit také z bajonetů – ale nedá se na něm dlouho sedět. Sovětská říše zla tu byla 74 let – to není více než jeden lidský věk. Hrůzovláda v Číně, se kterou, jako ve Zjevení, obchoduje celý svět a u které se zdá, že bezpráví nakonec vede k prosperitě, je tu jen 64 let – uvidíme, jak to s ní bude za deset až dvacet let. Trvalejší bohatství a tedy i trvalejší moc však vyrůstá z dobrých soudů. Protože nikdo nemá moc chuť se o něco snažit, když si nemůže být jist, zda mu zítra všechno, čeho se svým úsilím domohl, někdo nevezme.

Moudrost nebo bohatství a moc?
Ale vraťme se k Boží odpovědi Šalomounovi. Bohatsví, moc a slávu dostává k rozumnosti soudního rozhodování návdavkem. Tyto věci jsou nezamýšleným efektem jeho prosby, nikoliv jeho cílem. A tak, i když právo obyčejně vede k prosperitě a moci státu, prosperita a moc rozhodně není cílem práva. Právo má smysl samo o sobě.

Právo na uznání a čest
Účelové chápání práva vede k jeho ohýbání. Daniel je v Persii hozen (podle platného práva) do lví jámy. Římané ukřižují Krista, který se nepřímo přiznal, že je král Židů – a tedy povstalec. Protože zde je konečným cílem práva udržet moc státu. Anglické právo 18.–19. století odsuzuje člověka na galeje kvůli krádeži housky, protože základem práva je zde nedotknutelnost majetku. Právo je vždy nějak deformováno. Cíl dnešního práva se tak možná pomalu posouvá k nároku každého člověka na stejné uznání, stejnou čest. V notném zjednodušení: ve starověku byla cílem práva moc, v mladším novověku bohatství, v naší současnosti se jím stává uznání – sláva. Moc, bohatsví, slávu – nic z toho Šalomoun nechtěl, ale „rozumnost při soudním jednání“.

Odměna a trest
Když přemýšlíme o právu, měli bychom vzít v potaz slova Žalmu 99: „Silou Krále je láska k právu.“ Právo je třeba milovat, jak dokládají mnohé další Žalmy. Dovedeme se rozčílit i nad nespravedlností, která se děje třeba i někomu, koho jsme v životě nepotkali. Když televize uveřejnila záběry norské věznice, připomínající středně drahý hotel, kde si má svůj trest odpikat hanebný vrah Breivik, mnoho lidí cítilo pobouření, i když se jich to ani v nejmenším osobně nedotýká. Jde také o to, aby ten, kdo překročil zákon, zakusil trest. Jde o to, aby naše činy měly ve světě nějaký měřitelný důsledek, abychom dostávali ve světě nějako odezvu na své činy, odměnu nebo trest.

Jan Kalvín ve své instituci použil následující příklad, aby doložil, jak se Bůh dává světu poznat skrze přirozené poznání: Každý člověk přirozeně očekává na světě spravedlnost. Přitom i v nejlepších časech je někdo odsouzen neprávem, některý viník zase trestu unikne. A když spravedlnost nepostihuje úplně všechny stejně, je to spravedlnost? Dokonalá spravedlnost nikdy nebyla, a přesto s ní všichni automaticky počítají. To proto, že všichni podvědomně vědí o posledním Soudci všeho světa.

Právo od Boha
Tím se dostáváme k druhé větě našeho Žalmu 99 po „Silou Krále je láska k právu“. Zní: „Ty jsi určil právní řády“. Právo pochází od Boha a nikdy je nejde narazit na jedno kopyto. Jeho konečný cíl není ani ochrana státu, ani majetku, ani lidské důstojnosti, svobody či blaha. Konečným cílem práva je, aby věci byly jak prostě mají být. Ježíšova rada, která se takovým zjednodušením zdá být, totiž „jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy jednejte s nimi; v tom je celý Zákon, i Proroci“, je určena tomu, kdo Zákon přestoupit nechce, neřeší, co dělat s tím, kdo takto nesmýšlí, kdo už Zákon překročil.

Boží právo je jiné než naše. Naše věznice jsou plné různých zlodějíčků. Zákon za krádež ukládá pouze dvojnásobnou náhradu ukradeného, žádné vězení. Ve skutečnosti není krádež ani v Desateru. V osmém přikázání jde totiž o krádež člověka, únos. A právě ten trestá Zákon ze Sinaje smrtí (Ex 21,16) jako všechna ostatní přestoupení Desatera. U nás jste za takové jednání, které bez výjimky vede k částečnému duševnímu zmrzačení oběti, za pár let venku. Nechápu, proč má někdo sedět ve vězení za krádež, když okradený touto cestou stejně své věci zpátky nedostane. A nechápu, jak může vyváznout životem únosce. Boží Zákon je prostě lepší než naše zákony.

Po zprávách o hanebném únosci Arielu Castrovi, který mnoho let věznil a zneužíval unesené dívky v USA, mi jedna příbuzná řekla, že by takového člověka doživotně mučila. Boží Zákon takové odstupňování trestu nezná. Zná peněžní náhradu, zná „oko za oko“, umí vyrovnat, co vyrovnat jde. Jinak zná vyobcování (vyloučení z obce) a popravu. Rozlišuje: toto jde ještě spravit, po tomto už člověk nepatří mezi ostatní. Člověk nemůže být konečným soudcem a ukládat konečné tresty. A přesto zase podobné naše rozhorlení ukazuje na konečný soud Krista, který je předestřen ve Zjevení: „Kdo kleká před šelmou a před její sochou, kdo přijímá její cejch na čelo či na ruku, bude pít víno Božího rozhorlení, které Bůh nalévá neředěné do číše svého hněvu; a bude mučen ohněm a sírou před svatými anděly a před Beránkem“.
Proměna provinilce
Jako ale člověk není konečným soudcem a nemůže nikomu, ani Arielu Castrovi, ukládat konečné tresty, není člověk ani lékařem duší. Mocenskými prostředky, žalářováním, nejde způsobit vnitřní proměnu člověka. Tu může způsobit jen Duch svatý skrze faráře a diakony nebo skrze kohokoliv, kdo naplňuje ona slova „byl jsem ve vězení – a navštívili jste mě. Vyhroceně: Kristus řekl lotru na kříži „dnes budeš se mnou v ráji“, neřekl však sundejte ho z kříže. Neměli bychom se tvářit, že vězením někoho léčíme ze zločinných sklonů. Nemáme moc zatracovat, nemáme ovšem ani moc spasit. Naše soudy a spravedlnost jsou jen dočasné a předběžné. S takovým vědomím se i křesťan má ujmout soudu, pokud je k tomu povolán.

Tomáš Pavelka, obraz J. A. Schöpfa Šalomounův soud