Český bratr 6/2013.
Každou neděli vyznáváme své hříchy. Pokud pro nás vyznání vin není prázdným slovem, pak si o sobě neděláme iluze a nepřekvapí nás, že se také mezi námi v církvi dějí nepěkné věci.
Pokud jde o přečiny trestné i z obecného společenského hlediska (např. zpronevěru finančních prostředků či domácí násilí), musíme splnit ohlašovací povinnost a obrátit se na příslušné orgány.
Pokud jde o provinění vůči našim církevním pravidlům (např. lež, pomluvu, zneužití funkce), musíme se s nimi vypořádat sami. Péče o nápravu těchto neřádností je svěřena předně staršovstvu. Pokud je provinilcem presbyter či kazatel, měl by vzniklý problém řešit nejprve senior. Teprve když jeho intervence nevede k nápravě, je možno se obrátit na pastýřskou radu, která je zvláštním orgánem církve, pověřeným řešit selhání a konflikty v církvi. O činnosti a pravomocích pastýřských rad se můžete vše dozvědět na http://www.evangnet.cz/cce/czr/rps.html.
Mé dosavadní zkušenosti z církevní pastýřské rady mne vedou k úvahám, zda a nakolik jsme ve sborech schopni si všimnout projevů arogance, manipulace a ponižování a včas a účinně jim čelit. Jsme často naivní? Lhostejní? Jsou presbyteři a faráři nevýrazné osobnosti? Nemají dostatečné sebevědomí ani přirozenou autoritu? Jsme prostě jen součástí společnosti, která je tolerantní vůči neomalenosti, neuznává autority, ale servilně se ohýbá jen před hrubou silou a mocí?
Řada podání z těch, která přicházejí do pastýřské rady, nesplňuje základní podmínky – smí je podat jen starší nebo kazatel či církevní orgán poté, co běžné prostředky nápravy selhaly. Někdy v tom vidím alibismus, kdy se stěžovatel chce vyhnout nepříjemnému rozhovoru ve vlastním sboru, jindy je za tím zřejmě zoufalství, kdy stěžovatel naráží na neochotu starších, kteří by měli viníka vyslechnout a náležitě reagovat. Často mám dojem, že ti, kdo jsou spíše těmi napadenými a slabšími v konfliktu, se neodvažují nebo nechtějí ozvat, zatímco ti, kdo potíže působí, se ještě snaží získat na svou stranu autoritu pastýřské rady, která má k dispozici i jisté kázeňské prostředky.
Pastýřská rada není soud. Nemá k ruce výkonný aparát. Její členové nejsou školeni ve vedení výslechů ani v právních analýzách. Přesto myslím, že může hodně pomoci. Má možnost se vyjádřit diferencovaně ke každému z účastníků konfliktu osobně. Její názor, jakožto kolektivního orgánu, který vidí věci nezaujatě a z odstupu a za nímž stojí autorita příslušného shromáždění (konventu, resp. synodu), má přece jen svou váhu. Možná, že leckdo, kdo po léta zneužíval laskavosti a vstřícnosti křesťanského společenství, poprvé uslyší kritické slovo na svou adresu právě od pastýřské rady.
Proti rozhodnutí pastýřské rady je vždy možnost odvolání, ale tyto možnosti nejsou nekonečné. Myslím, že je to dobře. S plným vědomím toho, že veškerá naše lidská spravedlnost zůstává nedokonalá, tvrdím, že jasně ukončit projednávaný konflikt je moudré. Zdá se totiž, že někteří nesnadno přijímají jakékoli rozhodnutí, které neodpovídá jejich očekávání. V tom případě však přetrvávající pocity křivdy je asi třeba řešit osobní pastorační péčí spíše než dalším kolem stížností.
Pavel Pokorný
