(ČB 11/2021) Kdo by neznal Cestu domů? Jistě jsme o ní už psali, každý ale neví, že tato paliativně zaměřená organizace slaví letos 20 let od svého vzniku, ustavena byla na jaře roku 2001.
Cesta domů nabízí služby mobilního hospice, pečuje o nevyléčitelně nemocné a umírající, a zároveň pomáhá pozůstalým v době jejich zármutku.
(ČB 11/2021) Moc nevím, jak se připravovat. Ale na smrt ano, a sice filosofováním, když si připravuji něco k tématu „život a smrt“. To vede samo k otázkám. Otvírá se přitom krása života, která je neustále ohrožována, ale je krásou vždy ve svých mezích. Proto je dobré na ní nelpět a spíš vyhlížet něco lepšího. To pak možná to s tím umíráním nebude tak zlé.
Jiří Hoblík, religionista, filosof
(ČB 11/2021) „Svět je báječné místo.“ Tak začíná známá báseň od Lawrence Ferlinghettiho. První věta zní možná pozitivně. Vzápětí se ale dovíme, že to tak úplně není, „že někteří lidé umírají“ nebo „snad mají jen hlad“. Že nám vládne „pár měknoucích mozků na vyšších místech“. A taky že čas od času spadne „nějaká ta bomba, kterou vám sem tam zcela jistě hodí někdo na hlavu“. Název je povedená ironie a možná i výsměch našemu vidění světa jako pěkného a mírumilovného prostředí, kde všechno ošklivé existuje jen na televizní obrazovce a k nám doléhá jen jakoby z dálky.
Pokračování textu
(ČB 11/2021) „Když [představitelé židů] viděli odvahu Petrovu i Janovu a shledali, že jsou to lidé neučení a prostí, žasli; poznávali, že jsou to ti, kteří bývali s Ježíšem.“ (Sk 4,13)
No – a o to jde. Aby na nás bylo vidět, že s tím Ježíšem máme co společného. U Petra a Jana se to projevilo odvahou mluvit o své víře, jakkoliv jsou to takoví nýmandi, kteří ještě před pár týdny prali sítě u Galilejského jezera. A přece vědí, co mají říkat, a také to říkají.
Pokračování textu