(ČB 11/2021) Magdalena Ondrová je farářské dítě, tatínek byl evangelický farář, a tak se s rodiči dost stěhovala. V Praze absolvovala oděvní průmyslovou školu a poté studovala evangelickou teologii. A protože šlo o dobu předrevoluční, přijali ji až napotřetí, a byl to právě podzim roku 1989. Jako farářka působila nejprve šest let v Chocni, pak devět let v Kolíně a od roku 2020 je v Praze-Modřanech, kde pracuje spolu se svým mužem, jsou tam tedy teď dva faráři na půl úvazku. A na podzim roku 20 se stala členem týmu mobilního hospice Cesta domů, o jehož činnosti vám v tomto čísle také nabízíme jeden článek. Se svým mužem Lukášem má tři děti v studentském věku. Pokračování textu →

(ČB 11/2021) V následujících úvahách se pokusím shrnout něco málo ze svého dosavadního tázání na vztah života a smrti v dějinách náboženství. Platí docela obecně, že otázka smrti uvádí člověka, paradoxně v době prodchnuté racionalitou, do bezradnosti. V tisíciletých dějinách lidstva býval člověk se smrtí sžit, zatímco při rozvíjení moderních životních možností se otázka smrti stala spíš otázkou technickou a medicínskou (vznikl z toho i zajímavý prospěch, když např. výrazně ubyla úmrtí novorozenců), ač v jádru vůbec taková není. Zejména zásluhou Sokratovou jde i otázku filosofickou, a stačí vědět, že filosofovat může každý – otázka smrti jako podnět k filosofii!
Pokračování textu →

(ČB 11/2021) Být v blízkosti pozůstalého není nic příjemného: tolik byste chtěli nabídnout pomocnou ruku, ale nevíte jak. Přešlapujete jako slon v porcelánu a poslední, co byste si přáli, je ublížit člověku, který už teď trpí víc, než je lidské. Nejsem ani psycholog ani průvodce pozůstalých, ani nic podobného. Jen jsem byla tam, na druhé straně. Mám zkušenost s tím, jaké je to truchlit a být obklopena lidmi, kteří nevědí, co říct či udělat, aby vám ulevili.
Pokračování textu →

(ČB 11/2021) Náš příběh začal tak jako většina – s Honzou jsme se potkali, zamilovali se do sebe a loni v létě jsme se vzali. Chvíli po svatbě jsem otěhotněla a s Honzou jsme se těšili na to, jak nám dítě změní život. Ale 16. března naše dítě umřelo. Předčasně se mi odloučila placenta a náš chlapeček byl ve vteřině bez kyslíku. Mě samotnou celkem promptně dopravili na operační sál a provedli císařský řez, aby mi zastavili vnitřní krvácení. Paní doktorka mi řekla, že moje dítě nemá srdeční rytmus a že se s tím bohužel nedá nic dělat. Tak taková je naše zkušenost se smrtí. Je surová, drsná, nečekaná a naprosto definitivní. Oba dva jsme za posledního půl roku naráželi na to, že mluvit o smrti je tabu. Hlavně, když se to týká malého miminka. Pokud vás potkala podobná zkušenost a chtěli byste o tom s někým mluvit, naše e-mailové adresy jsou uvedeny na konci tohoto článku. A protože jsme chtěli, aby v tomto článku zazněly hlasy nás obou, rozhodli jsme se, že spolu povedeme rozhovor.
Pokračování textu →