(ČB 11/2021) V následujících úvahách se pokusím shrnout něco málo ze svého dosavadního tázání na vztah života a smrti v dějinách náboženství. Platí docela obecně, že otázka smrti uvádí člověka, paradoxně v době prodchnuté racionalitou, do bezradnosti. V tisíciletých dějinách lidstva býval člověk se smrtí sžit, zatímco při rozvíjení moderních životních možností se otázka smrti stala spíš otázkou technickou a medicínskou (vznikl z toho i zajímavý prospěch, když např. výrazně ubyla úmrtí novorozenců), ač v jádru vůbec taková není. Zejména zásluhou Sokratovou jde i otázku filosofickou, a stačí vědět, že filosofovat může každý – otázka smrti jako podnět k filosofii!

Bez otázky smrti by ale ani nebylo žádné křesťanství, které vzešlo z trojkroku Ježíšova života, smrti a vzkříšení. Ježíšova smrt byla mimořádně bolestivá a strašlivá – a strašlivost – to je také jeden z rysů smrti, ač není vůbec všudypřítomný. Varuje, že je tu nebezpečí, když člověk podceňuje a znevažuje život.

Je už stará známá písnička, že o smrti nemůžeme nikdy mluvit z vlastní zkušenosti. Kdo se vydal na cestu bez návratu, ten zprávu o ní už nepodá. Vedle toho však platí, že první zkušenost smrti je vlastně zkušenost smrti druhého člověka, jak ve svých přednáškách říkal filosof Emmanuel Lévinas. Podle jeho názoru je tato zkušenost velmi hlubokým a razantním zásahem do lidské zkušenosti vůbec. Lidský čas je rozčeřen ze svého zdánlivě beztvarého plynutí tím, že mi (!) zemře druhý člověk. Kdo takovou zkušeností kdy neprošel…? Nakolik nám záleží na zemřelých, na tom, kdo byli, natolik silně odlišujeme ve vlastním životě „před“ a „po“. Sami pak můžeme říci, že právě zkušenost se smrtí druhých nám poskytuje možnost o smrti mluvit.

Zkusme si ale také představit, že bychom rozlišoval „smrt“ a „úmrtí“. Úmrtím rozumějme událost, která se přihodí jednotlivci. Pojem smrt pak v sobě skrývá obrovské myšlenkové a kulturní bohatství, vytvářené po tisíciletí, co se jen člověk se smrtí vyrovnává. Je to velké téma.

V dějinách různých náboženství dostává smrt podobu božské mocnosti, a jmenovitě ve starověkém Egyptě se rozvinula nevídaná náboženská kultura smrti, i když zprvu dlouho vyhrazená faraónům: bohaté hrobky, výpravné rituály, mumifikace, zádušní kult, knihy mrtvých atd. Ve srovnání s tím je židovská a raně křesťanská kultura smrti prostinká (v Evropě ji pak rozvinulo zvláště až baroko). Židovství si totiž tolik nezakládalo na materiální kultuře. Křesťanství pak vyrostlo na řeči – právě že na řeči! – o Ježíšově smrti a také o jeho vzkříšení.

Ale i v křesťanských úvahách o smrti se objevuje smrt nejen jako úmrtí, nýbrž jako moc, mocnost – a proto čteme v Bibli o Bohu jako vítězi nad smrtí (1K 15,54)! Nezdá se nám to jen vyvětralou frází? To by bylo v přímém rozporu s tím, co se míní: smrt jako mocnost, která kosí všechny živé bytosti, někdy jednotlivě, jindy v houfech, někdy pomalu a jindy rychle. Sama není bohyně, ale na pomoc lidskému chápání se odedávna šířily představy o andělu smrti.
Smrt ale také znamená jakési tajemství. Nejen záhadu, která by byla k rozluštění, ale tajemství, z něhož vyvěrá údiv i mrazení v zádech, tajemství, jež nejde uchopit.

Smrt lidský život ukazuje jako cosi nesamozřejmého. Každý má o sobě vědět, že je smrtelník. S tím pak souvisí další paradox – paradox bývá známkou právě tajemství – smrt vyzývá k uvědomování vlastních mezí. A právě toto vědomí vytváří prostor pro radost ze života. Kdyby byl náš život bezmezný, roztekl by se. Libovolné překračování vlastních mezí je naopak často životu nebezpečné. Naše radosti ve světě jsou takové a takové právě i proto že nejsou nekonečné.

Vědomí smrtelnosti a místa pro život – to v křesťanské perspektivě patří do prve zmíněného vzorce trojkroku. V této perspektivě není smrt konec života, nýbrž příležitost ke vzkříšení. To, čím prošel Kristus, je cesta, po níž jde svým způsobem každý, kdo se k němu hlásí. Mám za to, že čtenáře Nového zákona obvykle mate provolání Pavla z Tarsu: „… my kážeme Krista ukřižovaného“ (1K 1,23), což takto platí v souvislosti určité polemiky. Pokud bychom chtěli být výstižní, měli bychom říkat, že jde o „Krista ukřižovaného a vzkříšeného“, a to by bylo v souladu s Pavlovou teologií (1K 15,12–58).

V moderní době se objevily teorie, podle nichž si lidé vymysleli Boha, aby se vyrovnali se svou konečností a smrtelností. Lidský život je beze smrti, která jej přeruší, nemyslitelný. Smrt je tedy s naším životem zároveň v souladu a zároveň v rozporu. Vzkříšení je pak vyústění, řešení tohoto paradoxu. Základem je život Boží, život, který oživuje vše pozemské a z něhož vychází i ona možnost překročit onen zvláštní rozpor života a smrti. Vzkříšení je pak konec osobního života a vzhledem k němu se smrt stává rozhraním mezi časem a věčností, konečností a nekonečností. Z moci Boží proměňuje Kristus smrt v cestu k podílu na Božím životě. Takový je tedy cíl křesťanského života.
Protože má život svůj božský zdroj, je v něm tajemství vždy přítomno.

O lidském životě v křesťanské perspektivě platí ale ještě něco dalšího: Jeden každý žijeme svůj život až do svého úmrtí, až do poslední chvilky. Co je však cíl života? Nebo je snad život bezcílný? Vcelku je cíl života od narození po úmrtí pro každého s otázkou, pro křesťany je tímto cílem vzkříšení (otázku, kdo má nárok na vzkříšení, tu ale nechme stranou). To pak má i svůj význam pro každodenní pobývání na tomto světě: roky, dny, vteřiny se nepropadají do nicoty ani se nesčítají pro rozsudek věčné smrti, nýbrž člověk sám směřuje k velké očistě, k očistě krví Kristovou – nejléčivějším lektvarem. Lektvarem nejen pro hříšný život, ale i pro všední frustrace. Záleží ovšem na křesťanově nasměrování a na jeho osobním spojení s Kristem, prostředníkem nového života navzdory vší smrti. Prostě záleží na tom, z jakého hlediska se na smrt „dívám“ a co se mi přitom otvírá… K čemu je však křesťanství, nevede-li k tomu, aby člověk viděl světlo na konci pozemského života? Naději pro každý okamžik…

(pozn.: titulek převzat z knížky, kterou napsal hugenotský šlechtic Philippe Mornay Du Plessis a která vyšla roku 1577 v Londýně)