(ČB 12/2021) „Podívala se na mě nechápavě, jak se tak třináctileté holky na své otce někdy dívají. Dala si chvíli na čas, abych se vzpamatoval. Dívala se mi do očí, což obvykle moc často nedělá. Pak se usmála a řekla poslední větu. Dala si záležet na každém slovu, jako by chtěla, abych si je dobře zapamatoval, až se probudím. ,Mluvila jsem přece vždycky. To jenom vy jste mi nerozuměli.‘“
(ČB 12/2021) Když jsem byla malá, byli svatí lidé na obrázcích mé spolužačky Barunky, se kterou jsem seděla v první třídě v lavici a hodně jsme se kamarádily. Barunka vyrůstala v praktikující katolické rodině, my jsme tehdy v žádné církvi nežili, takže to dá rozum, že co se svatých týče, vnímala jsem ji jako autoritu.
(ČB 11/2021) Při prohlížení sociálních sítí jsem kdesi narazila na diskusi mediků. Zkušenější student dával rady těm mladším, jak to na medicíně chodí. Zrovna jim vysvětloval, jaký je rozdíl mezi anatomickou a patologickou pitvou. Zatímco pozorování preparátů je prý „v pohodě“, pitva zemřelého, jehož tělo na patologii dorazilo jen před pár hodinami, často způsobuje mladým studentům nevolnost a mdloby.
(ČB 11/2021) Vědomí konečnosti života pomáhá člověku v tom, aby žil lépe. Žalmista zpívá: „On ví, že jsme jen stvoření, pamatuje, že jsme prach… Avšak Hospodinovo milosrdenství je od věků až na věky…“ (Ž 103,14–17a)
Pokračování textu