(ČB 11/2021) Kdo by neznal Cestu domů? Jistě jsme o ní už psali, každý ale neví, že tato paliativně zaměřená organizace slaví letos 20 let od svého vzniku, ustavena byla na jaře roku 2001.
Cesta domů nabízí služby mobilního hospice, pečuje o nevyléčitelně nemocné a umírající, a zároveň pomáhá pozůstalým v době jejich zármutku.
Umírání patří k životu, je to jeho důležitá součást – to jsou teze, kterým Cesta domů naši společnost učí, které prosazuje. O umírání a smrti se na veřejnosti totiž v časech minulých moc nemluvívalo, od dob revolučních se však situace pomalu, ale přece jen mění a Cesta domů k tomu rozhodně přispívá.
A my bychom teď rádi upozornili na jeden zcela nový záslužný počin této organizace, který se týká školních dětí. Cesta domů se snaží naše občany, odborníky i laiky, také vzdělávat, v oblasti paliativní medicíny má více vzdělávacích programů, teď ale přišla s myšlenkou, že by bylo dobře o tomto nelehkém tématu mluvit i s dětmi, a to ve školách, v rámci vyučování.
A jako první krok provedla dost široký statistický průzkum, v němž zjišťovala: Považují pedagogové za smysluplné zařadit téma umírání do výuky? Považují totéž za smysluplné rodiče žáků? A jak se na věc dívají děti samy? Šetření se účastnilo přes 1000 rodičů a přes 1000 učitelů.
Závěrečná zpráva z tohoto šetření s vtipným názvem „Je smrt školou povinná?“ byla publikována v červnu letošního roku.
Z těch úplně nejobecnějších výsledků vyjímáme:
Učitelé se s rodiči shodují v tom, že o smrti by se ve škole mluvit mělo více a otevřeněji. Pro to, aby dané téma bylo součást výuky, se vyslovilo přes 70 % učitelů. Polovina z nich se k tomu ale necítí být připravena, plně připraveno se cítí být jenom 5 % z nich. Pokud se jedná o rodiče, ti jsou ostražitější. 80 % je pro to, aby se ve společnosti mluvilo o smrti otevřeněji, ale víc než 30 % si nepřeje, aby to byla součást výuky. Přitom polovina z nich by měla obavu se svým dítětem o smrti hovořit a této problematice se v rozhovoru s dítětem věnovalo jen 17 % z nich. Proč to tak vlastně je? „Jestli se má pohled české společnosti na umírání a smrt měnit, nejde z toho děti vynechat,“ říká ředitelka Cesty domů, Ruth Šormová.
Ostatně Cesta domů už besedy na dané téma v některých školách uspořádala a opakovaně se při nich potvrzovalo, že pro děti není těžké téma smrti otevřít. Ten, kdo nemá předsudky, jsou právě děti.
Je evidentní, že něco by se v tomto směru stát mělo. Ač není zatím jasné a diskutuje se o tom, v jaké věku dětí s tématem začít, v jakém předmětu a také kdo by měl výuku vést, zda někdo z učitelů, nebo odborník, je správné, že Cesta domů toto téma vůbec „načala“ a jak se potvrzuje, už se mu opravdu věnuje. Věřme, že statistickým průzkumem to nekončí, že to není všechno.
A na závěr pro potěchu těch čtenářů, kteří se hlásí k naší církvi – v září roku 18 se stala ředitelkou Cesty domů již zmíněná Ruth Šormová, členka ČCE a bývalá ředitelka střediska Diakonie Rolnička v Soběslavi. A jako duchovní v této organizaci působí od října roku 20 farářka ČCE Magdalena Ondrová, s níž si v tomto čísle časopisu můžete přečíst i rozhovor; před ní zde několik let takto pomáhal náš farář Pavel Pokorný, nově zvolený synodní senior.
Jana Plíšková