(ČB 11/2020) Prostředí soudobého člověka, které si sám vytváří a které ho pak zpětně formuje, charakterizuje téměř úplná nepřítomnost ticha. To je něco nového. Vstáváme za zvuku rádia či televize nebo si do uší vrazíme sluchátka s hudbou či nějakým podcastem, jak je to dneska moderní. Venku pak je hluk dopravy, ve škole nebo v zaměstnání na nás pořád někdo mluví a my mluvíme na něho. V hospodách a kavárnách zní rádia, v obchodních centrech zní rádia, a i když pracujeme sami, často si něco do uší pouštíme; mnozí už to ani jinak neumějí.