(ČB 11/2020) Prostředí soudobého člověka, které si sám vytváří a které ho pak zpětně formuje, charakterizuje téměř úplná nepřítomnost ticha. To je něco nového. Vstáváme za zvuku rádia či televize nebo si do uší vrazíme sluchátka s hudbou či nějakým podcastem, jak je to dneska moderní. Venku pak je hluk dopravy, ve škole nebo v zaměstnání na nás pořád někdo mluví a my mluvíme na něho. V hospodách a kavárnách zní rádia, v obchodních centrech zní rádia, a i když pracujeme sami, často si něco do uší pouštíme; mnozí už to ani jinak neumějí.

Hladina zvuků a hluků je taková, že by se z toho člověk dřívějších staletí pravděpodobně zbláznil. Ta totiž byla staletími ticha. Zvukovou kulisu tvořila téměř jen příroda – ta naše středoevropská velmi decentní. Umělý, člověkem vytvořený zvuk pak patřil k něčemu spíše svátečnímu, co se odehrávalo jednou týdně v kostele, kde se o to postarali zpěváci, varhaník a rétoricky školený kazatel, který mohl spoléhat jen na sílu svého hlasu a akustiku. Žádné mikrofony, žádné zesilovače. Nadvláda ticha byla taková, že bychom se z toho možná zase dnes zbláznili my.

Je zajímavé, jak málo se nad naším moderním návykem na zvuky a hluky zamýšlíme. Přitom by mělo jít o naléhavé téma zvláště mezi lidmi, kteří sdílejí přesvědčení, že víra úzce souvisí se schopností naslouchat. Je-li totiž víra „ze slyšení“, co tak asi uslyší člověk, který nezná ticho a pravděpodobně by ani pořádné ticho nesnesl?

Pro toho, kdo nás chce oslovit, dnes tvoříme velmi problematické, přesycené publikum. Touha zaposlouchat se je v nás malá, protože slyšíme pořád něco, takže máme pocit, že už jsme slyšeli všechno, nic nového k našim uším už dolehnout nemůže a v zásadě potřebujeme jen pravidelnou dávku hluků a zvuků, prostě nějakou zvukovou kulisu. Můžeme za takových podmínek nebýt hluší k čemukoliv, co svými nároky běžnou zvukovou kulisu přesahuje?

Znám málo lidí, které to trápí. Shodou okolností se všichni zabývají intepretací staré hudby, která vznikala v době „nemocí, úmrtí, požárů, vpádů soldatesky, odvlékání mladých mužů k vojsku atd.,“ jak píše muzikolog Tomislav Volek. A pokračuje: „Jak se při tomto vědomí vypořádat s tím, že mnozí naši i zahraniční interpreti barokních mší, motet, pašijí, nešpor, litanií atd. tyto skutečnosti vůbec neberou na vědomí? […] Příliš často je dnes prosebné Pane smiluj se, Kyrie eleison, v jejich podání posluchačům prezentováno spíše jako pochod nebo hudba k tanečnímu poskakování, v extrémních případech skoro jako veselice. […] Nikdy nezapomenu, jak mi před několika lety jedna houslistka po provedení takové barokní skladby s uspokojením řekla: „To mělo drive, co?!“ – Mělo, ale nemělo jej mít, a v tom je ten problém.“

Více si můžete přečíst ve Volkově stati, nazvané záměrně provokativně Hříchy interpretů aneb Jan Nepomucký z fitness-centra a volně dostupné na internetu. Muzikolog tu kritizuje především manýru rychlých temp, kterými se školení hudebníci chtějí předvést a zároveň strefit do soudobého vkusu – aniž by jim docházelo, že se v jejich výkonech ztrácí duch hudby, kterou interpretují. Postřeh o předešlých staletích jako staletích ticha však Volek zmiňuje také.

To tehdejší ticho se samozřejmě nevrátí, pokud neklesneme na tehdejší civilizační úroveň, což není rozumné si přát. Nemá tedy smysl se rozčilovat nad tím, že zejména nás, městské lidi, nebudí cvrlikání ptáčků a kokrhání kohoutů, ale dunění ranní městské dopravy. Má smysl se však ptát, zda hluku dnešních časů nepodléháme až příliš nevědomě, zda nás ta hlučnost o něco neokrádá a zda bychom ji neměli přísněji regulovat. Situace hudebníků, kteří technicky brilantně hrají „forte“ a „presto“, mají radost z toho, jaký to má „drive“ a přitom si vůbec neuvědomují, že kazí to, čemu mají sloužit, by pro nás měla být dostatečně varovná. Nejde přitom jen o starou hudbu, ale celou naši lidskost: abychom nebyli esteticky, eticky a duchovně hluší.

Adam Šůra