Medaile vděčnosti Věře Lukášové

Český bratr 1/2013.

Při bohoslužbách v neděli 16. prosince obdržela z rukou prvního náměstka synodní kurátorky Pavla Stolaře Medaili vděčnosti ČCE Věra Lukášová. S trochou nadsázky se dá říci, že vztah mezi oceněnými a oceněním je dvojího druhu. Většinou je medaile ozdobou člověka. Jsou však i lidé, kteří jsou ozdobou medaile. O Věře Lukášové zcela jistě platí to druhé.

V jarovském sboru žije už od 21. srpna 1968. Nejprve jako nadstandardní paní farářová, po smrti svého muže pak v letech 1988 až 1995 jako diakonka vedoucí sbor. V té době kromě farářské práce nesla hlavní břímě organizačních úkolů při přestavbě sborového domu. Jako členka staršovstva se angažovala ve vleklém soudním sporu o jarovský sborový dům a dodnes týden co týden vede setkání pamětníků.

To ale není všechno. Věra Lukášová má též lví podíl na zakládání obchodu fair trade v České republice a přes svůj – jak se v Bibli psává – pokročilý věk dodnes jako dobrovolnice prodává ve vinohradském Obchůdku. Jednoho světa a přednáší o hnutí fair trade všude, kde projeví zájem. Kromě toho založila tradici Ekumenických setkání s Biblí a uměním (ESBU), která několik let sama organizovala.

Příznačným rysem Věry Lukášové je to, že se vždy nalézá tam, kde se něco pozoruhodného děje. Začíná to věcmi nenápadnými, jako je biblická hodina či nedělní vaření kávy, pokračuje kurzy celoživotního vzdělávání na Evangelické teologické fakultě či koncerty komorní hudby ve vinohradském sboru a končí nedávnou návštěvou německého ministra financí Wolfganga Schäubla, jíž se účastnila spolu s německými přítelkyněmi. V prostojích mezi těmito aktivitami píše do sborového časopisu, a protože má mimořádný dar slova, tu a tam něco přeloží z němčiny. Letos například pro pondělní schůzky pamětníků pořídila obsáhlý výtah z německé knihy Williho Marxena Ježíš z Nazareta vstal z mrtvých.

Na diplomu, který je průvodním listem medaile, ale o ničem z toho není řeč. Zdůvodnění zvíci několika slov zní: „za dlouhodobou láskyplnou péči o své bližní“. Při všech svých zmíněných aktivitách se totiž Věra Lukášová dokáže pravidelně nalézat i tam, kde někoho něco trápí. Kdyby to slovo nebylo tak asepticky technické, dalo by se tomu říkat pastorace. Jenže jí ti lidé docela prostě leží na srdci.

Z života prožívaného na dřeň se pod vláhou milosti rodí moudrost, v tomto případě umocněná důvěrným obcováním s Biblí a neobyčejným vypravěčským darem. Posluchači ani nedutají, když Věra Lukášová vypráví, jak na vlastní oči viděla, že se moře rozestoupilo (to v listopadu 89 účastníci demonstrace uvolňovali prostor sanitce). Možná proto mám trochu sklon vidět v ní biblickou postavu. Znáte tu ženu pokročilého věku, která bydlila v chrámě (v našem případě zvaném fara), dnem i nocí sloužila Bohu a čekala, až se přihodí něco dobrého, aby se z toho mohla radovat a chválit Hospodina? Pro mě bude mít už navždy tvář Věry Lukášové.

Šárka Grauová

Věřící rodina Fafkova

Český bratr 1/2013.

Svět se kymácel, ale jejich kříž stál pevně

Jak všichni dobře víme, ve středu 27. května 1942 v deset hodin třicet pět minut byla v Praze-Libni po dlouhých přípravách dvojicí československých výsadkářů Josefem Gabčíkem a Janem Kubišem realizována vojenská operace Anthropoid zaměřená na likvidaci zastupujícího říšského protektora, šéfa Hlavního úřadu říšské bezpečnosti (RSHA) a Bezpečnostní služby (SD), generála policie, SS-Obergruppenführera Reinharda Heydricha. V Protektorátu Čechy a Morava je okamžitě vyhlášen civilní výjimečný stav, je obnoveno stanné právo. Rozhlas, i všudypřítomné vyhlášky varovaly obyvatelstvo: kdo osoby, které měly účast na spáchání atentátu, přechovává nebo jim poskytuje pomoc, anebo má vědomost o takové osobě nebo jejím pobytu a neučiní žádné oznámení, bude zastřelen se svou rodinou.

Ve snaze vypátrat co nejrychleji útočníky a zastrašit obyvatelstvo byla v protektorátu zavedena celá řada dalších represivních opatření. Pod vedením Heinze Pannwitze byla vytvořena zvláštní vyšetřovací komise, která měla k dispozici dvanáct set říšských úředníků, příslušníků gestapa a policejních specialistů. Naplno se rozběhla propagandistická kampaň, do které se zapojila i protektorátní vláda. V takto stísněné atmosféře doposud nevídané surovosti a strachu nabídly rodiny podporovatelů a dosavadních ubytovatelů parašutistů včetně rodiny Fafkových, na kterou bychom  rádi vzpomněli především, životy své i svých blízkých.

Nepostradatelnou vůdčí postavou mezi nejbližšími podporovateli a ubytovateli „pražských parašutistů“ byl sokolský činovník, řídící učitel Jan Zelenka-Hajský. Právě na učiteli Zelenkovi společně s pravoslavným kaplanem Vladimírem Petřkem ležela hlavní tíha při zajišťování potravin a dalších věcí denní potřeby po přesunu parašutistů do krypty pravoslavného chrámu sv. Cyrila a Metoděje. Nezdolnými, zapálenými pomocnicemi se jim staly stejně jako před realizací operace Anthropoid zejména rodiny Moravcových a Fafkových. Není náhodou, že obě rodiny, ač každá v jiné církvi, byly věřící.

Nacisté po atentátu rozpoutali v protektorátu doslova teror. Ten se ještě vystupňoval po Heydrichově smrti 4. června 1942. Na popravištích umíraly stovky českých vlastenců, v noci z 9. na 10. června 1942 byl v rámci „odvetných opatření“ zpečetěn osud obyvatel obce Lidice. Dne 24. června 1942 postihl téměř stejný osud obyvatele osady Ležáky, kteří ač většinou alespoň tušili, že se u nich ukrývá „hledaná osoba“, nic ani v době nejtvrdších represí neprozradili. Proto bylo rozhodnuto, že vedle mužů zde budou popraveny i ženy. Se všemi zmiňovanými okolnostmi se museli vnitřně potýkat nejen ukrytí parašutisté, ale také rodiny jejich nejbližších podporovatelů. A oni přesto téměř všichni vytrvali. Svět se kymácel, ale jejich kříž stál pevně.

Nyní se krátce zastavme u válečného osudu rodiny Fafkových. Rodina legionáře Petra Fafka patřila vůbec k nejbližším podporovatelům a ubytovatelům parašutistů. V jejich bytě na Vinohradech v Kolínské ulici čp. 1718/11 se ukrývali Josef Gabčík i Jan Kubiš, členové paravýsadku Anthropoid, kteří splnili svůj bojový úkol a zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha odstranili. Přestože byl Petr Fafek již v únoru 1940 několik týdnů zadržován gestapem, nikterak neubral ze svého angažmá v protinacistickém odboji. Byl to právě vedoucí účtárny Československého červeného kříže Petr Fafek, který společně s Janem Sonnevendem, předsedou sboru starších v pravoslavném chrámu sv. Cyrila a Metoděje – oba se pracovně setkávali na půdě Masarykovy ligy proti tuberkulóze –, ještě před útokem na Heydricha zprostředkoval kontakt mezi pravoslavným kaplanem Vladimírem Petřkem a hlavním podporovatelem parašutistů Zelenkou-Hajským. Bez Fafkovy a Sonnevendovy pomoci by tak sedm nejhledanějších vojáků v protektorátu, nikdy nenalezlo útočiště v pravoslavné kryptě chrámu sv. Cyrila a Metoděje. Paní Liboslava Fafková i její dcery zase společně s Marií Moravcovou patřily k nejhorlivějším zásobovatelkám ukrytých parašutistů, kterým opakovaně do kostela přinášely potraviny a věci denní potřeby.

V době nejtvrdších nacistických perzekucí a teroru i po svém zatčení 22. června 1942 Fafkovi vynikali statečností a obětavostí. Existují zápisky na Pankráci vězněné herečky Boženy Půlpánové, která v nich vzpomíná na statečnost Liboslavy Fafkové: paní Fafkovou nechali stát tři dny a noci na chodbě bez jídla, aby prozradila další ubytovatele. Ona se dala mučit a slova neřekla! To je hrdinství hodné českých bratří!

Svůj život rodiče i jejich dvě dcery vystavěli na evangeliu. Láska k Bohu a bližním pro ně byla určující. Duchovním domovem se celé rodině stala Českobratrská církev evangelická, jejíž Betlémskou kapli pražského žižkovského sboru pravidelně navštěvovali. Na stejném místě byly konfirmovány i jejich dcery – Rela v roce 1934 a Liboslava v roce 1935. Dlouholetý místní farář Kristián Pavel Lanštják jim tehdy ke konfirmaci vybral následující verše: „Věř v Pána Ježíše Krista, a budeš spasen ty i dům tvůj“ (Sk 16,31) a „Nestydím se za evangelium Kristovo; moc zajisté Boží jest k spasení každému věřícímu“ (Ř 1,16). Později v domovském sboru obě dcery vyučovaly v nedělní škole. Když 24. října 1945  středoškolský profesor Josef Ogoun vzpomínal na rodinu Fafkovu, díky které válku přežil, zdůraznil ve svém projevu rozměr víry v jejich životě: tradice českobratrská byla v rodině Fafkových až dojemně prožívána a jejich účast na bohoslužbách a životě církve českobratrské  na Žižkově byla až biblicky vzorná.

Po svém uvěznění se celá rodina Fafkova dostala přes Pankrác a Malou pevnost Terezín až do koncentračního tábora v Mauthausenu. Dne 24. října 1942 – nedávno jsme si tedy připomněli 70. výročí – byla na tomto hrůzném místě konána poprava 262 Čechů. V podzemním bunkru byli všichni zastřeleni ranou do týla. Z rodiny Fafkových byla jako první v 10.50 popravena dcera Liboslava, o dvě minuty později byla popravena její matka, v 12.38 dcera Rela a v 16.02 Petr Fafek.

Dne 6. května 1951 se v žižkovském sboru konala slavnostní bohoslužba, po které byla celé rodině odhalena v předsálí Betlémské kaple pamětní deska. Farář Lanštják tehdy vznesl přání, aby všichni, kdož kolem desky půjdou do shromáždění, byli pohledem na ni posilněni ve víře a věrnosti v službě Boží pravdě.

Na úplný závěr bych ještě rád zdůraznil, že úspěch vojenské operace Anthropoid, při které byl  během 2. světové války odstraněn vůbec nejvýše postavený nacista, lze nepochybně v politické rovině spatřovat v podpoře exilové vlády a její pozice. Započal proces, na jehož konci se podařilo obnovit Československo v jeho předmnichovských hranicích. Likvidace Heydricha má však i svůj hluboký lidský rozměr. Každý z 294 v Mauthausenu popravených vlastenců (popravy se konaly 24. 10. 1942, 26. 1. 1943 a 3. 2. 1944), kteří se bezprostředně podíleli na úspěchu vojenské operace Anthropoid, zcela přirozeně počítal s oběťmi. Tito lidé ctili základní lidské hodnoty, které nemají pouze dočasnou platnost. Neuzavřeli se do svého „malého“ světa, nezůstali lhostejní k tomu, co se kolem nich dělo, ale aktivně nabídli sami sebe. Naplněním svého lidství tak přispěli ke změně netečného světa. Z lidí obětovaných se stali lidmi obětujícími se. Svoboda jejich oběti postavená proti totalitní moci je pro nás stále inspirací a výzvou.

Martin Jindra, Ústav pro studium totalitních režimů
(foto: odhalení pamětní desky rodiny Fafkových 6. května 1951)

Ekumenická kaplička v Rovečném

Český bratr 1/2013.

Ke cti a chvále Boží

Ing. Hana Hlaváčková (1962) žije a pracuje v Havlíčkově Brodě, na chalupu jezdí do Rovečného, rodiště svého manžela, kde s rodinou tráví víkendy a dovolenou. Pod vysokou lípou na konci zahrady, u veřejné cesty vybudovala místo k zastavení a ztišení – ekumenickou kapličku.

Kdo přišel na nápad postavit kapličku?

No, já. Byl to můj nápad. Manžel se toho účastnil zpovzdálí, ale podporoval mě.

Co vás k tomu přivedlo?

My hodně cestujeme. Vždycky se rádi zastavíme u sakrálních staveb, líbí se nám. Třeba někde v poli, kde ani moc lidí neprojde. A mně bylo vždycky líto, že v Rovečném nic takového nemáme. Takovým postrčením možná také bylo, co se přihodilo rodině mého bratra. Jednou k nim přišla sousedka a říká: „Já už jsem stará a nemocná, už se nemůžu starat o ten křížek tam v polích. Je to na vašich pozemcích, tak se teď starejte vy.“ Švagrová tam začala chodit, starat se, nosit květiny. A já jsem tam někdy chodila s ní a říkala jsem si: takový křížek musel někdy někdo postavit! Někde jsou i nápisy, třeba věnovali manželé ti a ti, před x lety, z vděčnosti za to a to. A napadlo mě, že bych taky chtěla mít něco takového a starosti. A tady v Rovečíně nic takového nebylo. Tak jsem si řekla, proč něco nepostavit? Když mohli lidé dřív, proč ne my teď? Dřív lidé stavěli kapličky na památku nějaké události, uzdravení, nebo jen tak chtěli vzdát úctu Bohu. Tak to cítím i já, tak jsem si řekla, že to udělám.

Jak se na vaší kapličce pozná, že je ekumenická, trochu katolická i trochu evangelická?

Když jsem o kapličce začala mluvit, manžel řekl, že když kaplička, tak jedině ekumenická. On je pokřtěný v evangelickém kostele, i když svou víru nijak nepraktikuje. A v obci, kde máme chalupu, žijí také samí evangelíci. Já jsem katolička. Tak jsem šla se svým nápadem nejdřív za evangelickým panem farářem, jestli by s tím souhlasil. Ten byl sice překvapený, ale nápad se mu moc líbil. Katolický pan jáhen byl s myšlenkou také svolný, tak jsme se dali do díla. Pan projektant si nechal všechno vysvětlit, a když jsme seděli nad plány, já mu řekla: sem přijde kalich a sem křížek. Namaloval to do návrhu a my jsme to podle toho postavili. Tak máme v průčelí kalich a kříž. Kříž je přece symbol všech křesťanů, nejen katolíků.

Komu jste kapličku zasvětili?

To jsem projednávala s katolickým panem jáhnem, to je spíš katolická parketa, u evangelíků uznávají osobnosti, ale svaté ne. Hledali jsme někoho, kdo by byl i pro evangelickou stranu přijatelný. A já jsem chtěla patrona na ochranu rodiny a taky životního prostředí, protože jsme ekologové. Můj tatínek byl velký ornitolog a ochránce přírody, bratr taky, manžel je lesák. Já jsem v ochraně přírody vyrůstala.  Katolický pan jáhen mně přinesl knihu svatých a volba padla jednoznačně na Františka z Assisi. To je ochránce přírody. Před časem jsme v Assisi byli, to místo je nádherné. Takže volba sv. Františka byla jasná. Jako patronka rodiny je známa sv. Zdislava, ale ta má kapličku v nedalekém Víře. Tak mi pan jáhen navrhl sv. Ludmilu, babičku sv. Václava. Mně se ta myšlenka moc líbila, ale z rodinných důvodů jsme nakonec od Ludmily upustili. Pak jsme začali uvažovat o svaté Anežce, která přinášela smír do rodin. Sama nebyla vdaná a děti neměla, ale v širší rodině působila jako tmelicí prvek, smířila svého bratra s jeho synem a podobně. Tak máme nakonec kapličku zasvěcenou Františkovi z Assisi a svaté Anežce. Ekologie a rodina.

Jak ekumenickou kapličku přijali lidé z obce, sousedi?

Babička měla obavy z toho, že lidé řeknou, že jsme blázni. Já jsem jí říkala: mami, když to někdo řekne, tak to řekne, a já si zase můžu dělat, co chci. Jak to cítím, tak to udělám. Věděli jsme, že se kaplička některým evangelíkům nelíbí. Mně ale přímo nikdo nic neřekl. Tak jsem se objednala u pana faráře Rumla, že přijdu v neděli na bohoslužby a že to tam vysvětlíme. A to se taky stalo. Myslím, že to většina lidí nakonec přijala. Jinak jsem se nesetkala s ničím negativním, naopak. Třeba zedníci stavěli kapličku fakt s radostí. Jeden mi říkal, že jeho maminka, která je z Bystrého, se chce přijet podívat, až to bude hotové. A že tam musíme zazdít zakládací listinu. To by mě nenapadlo. Tak jsem napsala zakládací listinu, dala k tomu fotku naší rodiny, nějaké věci na památku, dali jsme to do kovové schránky a do kapličky jsme schránku zazdili. Ale impuls vzešel od jednoho ze zedníků.

Na boku máte i destičku s informacemi.

Ano. To mi zase snacha říkala: musíte tam dát tabulku, co má kaplička znamenat, proč tu je. Tak jsme nechali udělat cedulku s nápisem „Ke cti a chvále Boží, sv. Františka z Assisi a sv. Anežky České věnují manželé Hana a Jan Hlaváčkovi.“

Kolem vede turistická značka i cyklostezka k rozhledně na Horním lese. Zastaví se tu hodně kolemjdoucích?

Zpočátku jsem měla pocit, že když jsme na zahradě, každou chvíli se tu někdo staví. Už když se kaplička stavěla, chodili se lidé koukat, co se tu děje. Teď už nemám přehled, v zimě sem tak často nejezdíme. Ale občas se stane, že někdo jen tak přinese čerstvou kytičku a dá ji místo té mojí, co mezitím zvadla. Z toho mám velkou radost, to se mi líbí. Pod lípu jsme dali i lavičku, aby si kolemjdoucí mohli sednout.

Co byste vzkázala čtenářům Českého bratra?

Aby dělali v životě to, co chtějí a co jim dělá radost. Mně ta kaplička na konci zahrady pod lípou dělá ohromnou radost. Přijedu do Rovečného, jdu k ní třeba s vnoučkem, dám tam kytičku, sedneme si na lavičku, pomodlíme se. Pokaždé, když přijedeme, mi to přináší radost. Člověk by měl jít za tím, kam ho srdce táhne, i když se tam rýsují překážky. Většinou nejsou nepřekonatelné.

Ptala se Daniela Ženatá

Past, nebo šance?

Český bratr 1/2013.

Restitučně-odlukový zákon

Po široké celospolečenské diskusi a po velmi ostrém politickém souboji přehlasovala v listopadu Poslanecká sněmovna dřívější veto Senátu a schválila tak „zákon o zmírnění některých majetkových křivd způsobených církvím a náboženským společnostem v době nesvobody a o vypořádání majetkových vztahů mezi státem a církvemi…“ (dále jen: „restitučně-odlukový zákon“ nebo „zákon“). Protože prezident následně zákon nevetoval, vstoupí 1. ledna 2013 v platnost.
V souvislosti s tím považuji za vhodné nabídnout čtenářům časopisu Český bratr možné odpovědi na námitky a otázky často vyvstávající nad tímto zákonem. Činím tak jako jeden z většiny synodálů, která před rokem hlasovala pro to, abychom se k celé restitučně – odlukové „akci“ přidali, a také jako člověk, který vidí v přijetí zákona velkou šanci pro české církve i společnost.

Někteří faráři, kterým důvěřuji, byli proti zákonu. Proč je církev neposlechla?
Protože v podobných záležitostech rozhoduje naše církev podle názoru většiny. Hlasování vyhrává větší skupina, ale své postoje mohou nadále svobodně prezentovat obě strany – podporovatelé i odpůrci. Když se zdálo přijetí sporného zákona „na spadnutí“, z logických důvodů byli více slyšet odpůrci.
Problematika našeho spolupodílu na restitučně-odlukové akci byla opakovaně a otevřeně projednávána na nejvyšších grémiích naší církve. Žádná námitka nebo otázka nebyla předem považována za tabu nebo vytlačována mimo diskusi. Například na setkání Synodní rady ČCE se zástupci seniorátů na jaře 2012 byl hlavním řečníkem k tématu královéhradecký senior Michal Kitta, odpůrce zákona. Podobně svobodně vyjadřovali své nesouhlasné názory například kolegové Tomáš Trusina (na sociálních sítích a účastí na podpisových akcích), Tomáš Molnár (například na webových stránkách evangnet.cz), Miloš Rejchrt (ve sdělovacích prostředcích) a další faráři, nefarářští členové církve i studenti teologie.
Rozhodující hlasování na mimořádném synodu na podzim 2011 však dopadlo tak, že 64 synodálů bylo pro, čtyři byli proti a jeden se zdržel. Mé další zkušenosti (například z celovečerního rozhovoru na farářském semináři) ukazovaly možná méně jasnou, ale přesto zcela zřejmou většinovou podporu připojení se k restitučně- odlukovému zákonu.

Proč církve, které mají u české veřejnosti špatnou reputaci, ještě u politiků vyžadovaly zákon, který většina společnosti odmítá?
Hlavním a prvním hybatelem celé restitučně–odlukové hry nebyly církve, ale stát reprezentovaný demokraticky zvolenou vládou. Všechny jeho klíčové instituce (Ústavní soud, všechny právnické fakulty, Ústav státu a práva…) byly dlouhodobě zcela zajedno v tom, že církve mají legitimní nárok na navrácení komunisty bezprávně ukradeného majetku. Z tohoto důvodu byly také mnohé majetky již od roku 1992 blokovány pro účely budoucích církevních restitucí. Vzhledem k téměř dvacetiletému odkládání začala tato blokace dosti fatálně paralyzovat rozvoj mnoha obcí. Největší zájem na vyrovnání a vyjasnění majetkoprávních poměrů měl tedy stát.
Druhým klíčovým hybatelem byla římskokatolická církev jako restituent 98 procent nárokovaného majetku. Ta se rozhodla své právo na restituce svého majetku uplatnit. Postupovala obdobně jako apoštol Pavel, který v určitých situacích také trval na svých právech vyplývajících z římského občanství, jehož byl držitelem.
Naše církev se společně s čtrnácti dalšími nekatolickými společenstvími a s Federací židovských obcí stala třetím „hráčem“ celé akce až dodatečně. Stalo se tak ve chvíli, kdy dva hlavní hráči – stát a římskokatolická církev – navrhli, aby se společně s restitucemi vyřešil i druhý zásadní problém ve vztahu českého státu a jeho církví, totiž problém přechodu na jejich samofinancování.

Jaké jsou základní parametry přijatého zákona?
Nezávislé odhady vyčíslily současnou hodnotu církvemi legitimně nárokovaného majetku (z 98 procent náležel římskokatolické církvi) na 134 miliard.
Původně církevní majetek v odhadované ceně 75 miliard, který je dnes ve vlastnictví Pozemkového fondu ČR a Lesů ČR, bude na základě hodnověrných dokladů navrácen přímo původním majitelům (například farnostem nebo řádům). O sporných případech rozhodne soud.
Namísto majetku, který být vrácen nemůže (je už nyní například ve vlastnictví obcí, fyzických nebo právnických osob), bude státem v průběhu třiceti let vyplácena finanční náhrada ve výši 59 miliard. Přibližně dvaceti procent z této hodnoty se římskokatolická církev vzdala ve prospěch ostatních českých církví a Federace židovských obcí, které se díky tomu staly rovněž významnými „restituenty“. Pro naši církev to má přinést třicet let po sobě částku 75,5 milionů.
Vzhledem k takto vyřešeným restitučním závazkům vůči církvím mohl stát v rámci stejného zákona vyhlásit, že během následujících sedmnácti let postupně ukončí dosavadní financování duchovních ze státního rozpočtu, a to bude pak již jen na církvích samotných.

Mám pocit, že katolíci si protestantskou podporu koupili. Nás by se přece restituce téměř vůbec netýkaly…
Oproti nárokům římskokatolické církve jsou nároky našich sborů a středisek Diakonie sice malé, ale nikoli zanedbatelné. Jejich hodnota je odhadována na přibližně 200 milionů korun.
Je tady ovšem ještě jiný důvod, proč se k zákonu přidat: K oběma zbývajícím klíčovým subjektům (ke státu i římskokatolické církvi) přece pociťujeme nikoli nepodstatnou míru občanské, resp. spolukřesťanské loajality. Sám bych byl proti jimi navrženému společnému řešení pouze v případě, že by nás nutil k něčemu protiprávnímu, nemravnému či nekřesťanskému. K ničemu takovému nedošlo. Skutečnost, že shodou okolností se oběma těmto subjektům hodí zatáhnout nás do své hry jako ty, kteří na ni mohou relativně „vydělat“ (dostaneme finanční náhradu za majetek, který nám nepatřil), není dostatečným důvodem pro odmítnutí. Případné „restituční“ peníze pro naši církev nás přece neuplatí k falešné loajalitě vůči státu nebo římskokatolické církvi. I nadále k nim snad zůstaneme kriticky loajální.
Ano, rozhodnutí řimskokatolické církve vzdát se dvaceti procent finanční náhrady ve prospěch ostatních církví, zcela jistě pevněji „semklo“ ekumenickou církevní frontu. Ne ovšem jako úplatek, nýbrž jako legitimní taktický tah velmi úzce související s vyřešením otázky budoucího samofinancování církví.

Opozice i evangeličtí odpůrci kritizovali výrazně mj. právě tu skutečnost, že se do jednoho zákona spojily restituce a finanční odluka!
Politicky i právně zašmodrchané klubko vztahu českého státu k jeho církvím spočívalo právě v tom, že tato dvě témata spolu velmi úzce souvisí jako spojité nádoby. Nebylo průchozí chtít po církvích samofinancování bez předchozích restitucí ani restituce bez současného vyřešení problému budoucího samofinancování. Sekularizovaná česká veřejnost vyjadřovala dlouhodobě názor, že majetek se církvím vracet nemá a že se zároveň mají církve co nejrychleji financovat samy. To ovšem každý jen trochu demokraticky smýšlející právník nebo politik nemohl připustit, protože by tím zcela popřel ideu právního státu, ke které se naše demokracie hlásí.
Proto nakonec tři klíčoví hráci navrhli řešení, které osobně považuji za moudré a elegantní zároveň. Stát pro sebe velmi výhodným způsobem vyřeší a uzavře svůj právně-ústavní a hospodářský dluh a zároveň dá církvím najevo, že po jeho splacení očekává od církví finanční samostatnost.

Církve se měly majetku úplně zříci. Proč to neudělaly?
Gesto naprostého zřeknutí se majetku se může jevit jako reálná alternativa jen na první pohled. Na restituce by totiž neměla nárok Římskokatolická církev jako celek, reprezentována pražským arcibiskupem nebo dokonce samotným papežem. Restituenty jsou její nejrůznější složky s vlastní právní subjektivitou – farnosti, diecéze, řády… A zde se ohromná masa anonymního majetku rozpadá do menších, velmi konkrétních položek, u kterých původní majitelé mohou často přesně dohledat, jak se stali jejich vlastníky a k čemu v jejich hospodaření sloužily.
Libeňský evangelický sbor, ve kterém jsem nyní farářem, vlastní činžovní dům, který komunisté shodou okolností nezabavili. Kdyby ho ovšem zabavili, považoval bych za občanskou i křesťanskou povinnost usilovat o jeho navrácení nebo o přiměřenou finanční náhradu. Byl totiž financován zcela konkrétními jednotlivci a skupinami, které jeho stavbu podpořili právě proto, aby s ním libeňský evangelický sbor mohl podnikat a z výnosu této činnosti podporovat svou hlavní činnost.
Církve se nemohou zříci ani finanční náhrady, protože ta bude použita mimo jiné na vyplacení vlastních subjektů, které svůj majetek od státu nedostanou, protože byl shodou okolností za oněch 60 let převeden na jiné nestátní majitele, např. na obce, kraje nebo fyzické osoby.

Neměly církve počkat na dohodu napříč celou politickou scénou?
Církve trpělivě čekaly na dohodu napříč celou politickou scénou velmi dlouho. Byly připraveny jednat s jakoukoli dosavadní českou vládou, pravicovou i levicovou. Politická výbušnost a složitost celé problematiky ovšem způsobila nekonečné dvacetileté odklady. Pravdou je, že pouze poslední dvě pravicové vlády považovaly danou problematiku za prioritní, a proto byly ochotny obětovat při jejím řešení i podstatnou část své popularity u české veřejnosti.
Navržené řešení jistě není ideální a zcela spravedlivé, je ovšem dobře promyšlené a vyargumentované, podložené posudky nezávislých institucí. Ostrou a demagogickou kritiku ze strany levicových stran proto za pokryteckou a populistickou. KSČM se dostala do situace, kdy jako zloděj poučuje okradeného o tom, co je a není morální a spravedlivé. Politikové ČSSD byli dlouhou dobu sami ve vládě a mohli navrhnout jiné způsoby řešení, které by jim byly bližší. Církevní přestavitelé byli ochotni o nich jednat. Nic skutečně významného z jejich strany nebylo navrženo.
Za této situace autor těchto řádků nevidí na postupu pravicové vlády a Římskokatolické církve jako největšího restituenta nic nemravného nebo nespravedlivého. Čas při případném čekání na budoucí návrh přijatelný pro celou politickou scénu by se s největší pravděpodobností počítal na pětiletky. I nadále by byl blokován rozvoj mnoha obcí. A kdyby se mezitím jednotlivé církevní subjekty začaly domáhat svého majetku soudně (kdo by se jim divil?), stálo by to Českou republiku mnohem více, včetně náhrad za soudní spory. Ústavní soud k tomu otevřel cestu konstatováním protiústavní nečinnosti Parlamentu v roce 2007, kde mimo jiné prohlásil, že: „Dlouhodobá nečinnost Parlamentu České republiky spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu, který by vypořádal historický majetek církví a náboženských společností, je protiústavní… Nepřijetí zvláštního zákona, k čemuž se zákonodárce explicitně zavázal, po dobu 20 let… je projevem nepřípustné legislativní libovůle a porušuje čl. 1 Ústavy – to, že je Česká republika demokratický právní stát.“

Budeme umět s tak ohromným majetkem hospodařit? Nerozloží to naši církev zevnitř, novými, dosud nepoznanými pokušeními?
Necelé tři miliardy, které ČCE mají připadnout jako součet po dobu 30 let postupně vypláceného podílu na finanční náhradě a postupně se snižujícího se státního příspěvku na financování církve (po dobu 17 let), vypadají na první pohled jako ohromná hromada peněz s korumpujícím potenciálem rozložit naši malou církev zevnitř. Ve skutečnosti je tomu úplně jinak. V průběhu dalších 30 let obdrží naše církev v součtu jen asi o třetinu více, než by obdržela v případě, že by zákon nebyl přijat a platila dosavadní pravidla státního financování duchovních.

Proč jsme se pro přechod k samofinancování nerozhodli již dříve sami?
K samofinancování zaujala naše církev zásadní stanovisko již v roce 1993, a to usnesením synodu. Cituji: „Přímá závislost církve na státním rozpočtu je pro další život církve a její vztah ke společnosti neudržitelná. Chceme proto postupně směřovat k ekonomické nezávislosti církve na státním rozpočtu. Očekáváme, že to přispěje k větší odpovědnosti každého člena církve za věc evangelia. Postupný přechod na nový vztah církev a státu chceme nést jako celá církev společně a solidárně…“
Toto usnesení – spíše proklamace než soubor konkrétních opatření na cestu k samofinancování – však v následujících téměř 20 letech „spalo“. Na celospolečenské úrovni si restitučně-odlukový rébus z výše uvedených důvodů strany a vlády přehazovaly jak horký brambor. A pro nás byl setrvalý stav v dané věci, kdy se nechystaly ani restituce ani finanční odluka, z některých ohledů výhodný. Nevyžadoval např. potřebu nějak skokově zvyšovat vlastní obětavost. Toto pohodlné vyčkávání považuji osobně za chybu a selhání našeho společenství.

Na co peníze z přidělené finanční náhrady a z „odlukového fondu“ v naší církvi půjdou?
To není v tuto chvíli jasné a zřejmě se to ukáže nejdříve za 2-3 roky. Bude to záležet na rozhodnutí synodu po předchozí diskusi ve všech patrech naší církve. Následující poznámky ke grafu uvedenému níže nechť čtenář laskavě přijme jako subjektivní odhad autora tohoto článku.

Čára na úrovni 83 miliónů označuje roční dávky vyplácené státem naší církvi v posledních letech před přijetím restitučně – odlukového zákona. Jen letmým pohledem na celek grafu zjistíme, že po přijetí tohoto zákona budeme státem díky finanční náhradě z restitucí dotováni prvních 17 let o dost výrazněji než doposud, dalších 13 let pak slaběji. Po roce 2043 již budeme zcela závislí na samofinancování.

Část A označuje postupně se snižující státní příspěvek, určený doposud téměř výhradně na platy kazatelů. První tři roky bude vyplácen v dosavadní výši 83 miliónů, pak se po dobu 14 let bude postupně snižovat, každý rok o 5 procent. Pokud vím, zatím nikdo nenavrhl, aby se použil nějak jinak, než jak byl používán doposud, tedy na platy kazatelů. Náš přechod na samofinancování bude tedy nejméně sedmnáctiletý.

Celá část B označuje náš podíl na restituční náhradě. Stát nám v dalších 30 letech vyplatí každoročně 75,5 miliónů.

Část B1 označuje peníze, které církev bude vyplácet některým svým sborům a střediskům Diakonie, jejichž oprávněné restituční nároky nemohly být uspokojeny v naturáliích. Tyto subjekty se zavázaly, že se o ně nebudou se státem soudit a církev by jim za to měla vyplatit příslušnou náhradu.

Část B2 označuje částku, o kterou si v prvních 17 letech oproti dosavadním státním příspěvkům přilepšíme. Tuto částku se jako církev s největší pravděpodobností pokusíme z velké části investovat a užívat z ní zisky.

O největší části B3 je toho v tuto chvíli jasno nejméně: Neoficiálně zatím padaly, pokud je autorovi známo, tyto návrhy, jak je užít: na investice (a v běžném hospodaření následně užívat jen výnosy zisky) / na platy kazatelů, aby byl přechod k samofinancování měkčeji rozložen třeba na dobu 20 – 40 let / na diakonické, misijní, církevně-školské, sociální nebo humanitární církevní fondy…

Roman Mazur, farář v Praze-Libni a senior Pražského seniorátu