Český bratr 1/2013.
Pod tímto latinským výrokem, jenž v češtině znamená „vzhůru srdce“, zahajujeme letošní řadu hymnologických článků na témata spojená s přípravou nového církevního zpěvníku. Název naší rubriky nevzešel jen z písně, kterou nyní čtenářům prezentujeme. Sursum corda je v mnohých (také evangelických) liturgiích jakousi konstantou, na kterou se pokaždé těší ten, kdo si uvědomuje význam a sílu slov z úvodního dialogu eucharistické modlitby nebo anafory, jejíž kořeny sahají hluboko do staré církve (3. století). Zmíněný dialog začíná slovy:
Kněz: Pán s vámi.
Lid: I s duchem tvým. (I s tebou.)
Kněz: Vzhůru srdce!
Lid: Máme je u Pána. (Máme je pozdvižena k Pánu.)
Kněz: Vzdávejme díky Pánu, našemu Bohu. (Díky vzdávejme Pánu.)
Lid: Je to důstojné a spravedlivé.
Poté následují další komponenty tzv. preface (předmluvy), jež předchází proměňování darů chleba a vína. Sursum corda je zlom, vytržení, probuzení, kterým se člověk má usebrat tak, aby se jeho mysl upínala k nebeskému Pánu. K tomu mají posloužit všechny staré i nové písně, které hodláme čtenářům představit.
Vzhůru srdce – píseň z maďarského reformovaného světa
Tato píseň je zdařilou ukázkou, jak lze využít a nově interpretovat význam důležitých liturgických pojmů. Ze starokřesťanského liturgického zvolání vznikl incipit nové písně, v níž se mísí osobní zbožnost, plná vroucích tónů, s protestantským pojetím slavení večeře Páně. Síla té písně spočívá v tom, že říká za nás i to, co bychom sami neuměli vyjádřit.
Zkušenosti a nové perspektivy
Vzhůru srdce – je výzvou k vnitřnímu pozvednutí citu a mysli k Bohu. „Toto zvolání by nás mělo nasměřovat k tomu, proč jsme se vlastně sešli – ke slavení eucharistie – díkuvzdání.
Často, když je člověk roztěkaný při mši a ne vždy se soustředí, právě toto zvolání by ho mělo nasměřovat tím správným směrem. Jsem tu, abych Bohu děkoval. Je to pro mne výzva k většímu přiblížení se k Bohu,“ říká Martin Kovář, vedoucí katolické scholy v obci Hutisko-Solanec a člen cimbálové muziky Soláň. Farářka Radka Včelná, přestože si je vědoma, v čem může být užívání těchto slov trochu problematické (zdravení uprostřed bohoslužeb, kde se téměř všichni známe), jsou tato slova „něčím, co potěšovalo a potěšuje. Je to pocit ujištění, přicházející zvenčí: to, co bude jednou v nebi, je už ochutnávkou přítomno zde ve společenství církve.“
V mnohých liturgiích, například v evangelické církvi v Německu, se tato slova nerecitují, ale zpívají. Tímto celý úvodní dialog preface včetně pozdravu vyznívá jinak (necivilně), jako by se daný okamžik odehrával v širším časovém i prostorovém kontextu. Vždyť nejde o běžný pozdrav, o běžnou výzvu. V tomto smyslu zpívaný projev může přinášet větší účinek než ten mluvený.
Již ve staré církvi, a také mnohem dříve při starozákonních bohoslužebných rituálech existovala praxe, že liturgické texty se přednášely zpěvně. Mnozí proroci oznamovali svá proroctví jakousi zvláštní kantilací. Zpěv je vyšším stadiem mluvy. Řecký hudební vědec Thrasybulos Georgiades tvrdí, že tendence sjednocení řeči a hudby se objevovaly již v rané křesťanské liturgii, kdy vznikla nutnost kultovní řeči, neboť Slovo má znít (má znějící podstatu), a aby dobře znělo, vyžaduje hudebně určený přednes. Proto je důležité, aby estetická dimenze liturgického zpěvu měla odpovídající kvalitu. Aby liturgický sólový zpěv nezněl falešně, je zapotřebí se v něm trvale cvičit, neboť od okamžiku, kdy byl člověk vyhnán z ráje, jeho schopnost čistě intonovat přestala být samozřejmostí.
Reformovaná propojenost
Ve většině našich sborů probíhá služba Kristova stolu podle formulářů, které neobsahují úvodní dialog eucharistické modlitby. Jde o podobnou praxi, s kterou se Jaromír Plíšek blíže seznámil v jednom reformovaném sboru v Budapešti, v době, kdy zastával funkci českého velvyslance v Maďarsku. Zde se před večeří Páně nepoužívá zpívaná liturgie, ale zato se často zpívá „Örülj szívem“, jedna z nejzpívanějších písní v maďarském reformovaném prostředí. Tato píseň J. Plíška zaujala jakousi dynamičností, tématem večeře Páně a tím, že v jejím rodném listě figuruje Plíškovo oblíbené město Kluž, ležící v Rumunsku.
Nejprve byla vytištěna v luterském zpěvníku Új zengedező mennyei kar (Nový zvučící nebeský kůr) z roku 1770. Originál textu je německého původu: „Mein Seel dich freu’ und lustig sei mit Glauben wohlgezieret“. Vznik německé písně se datuje kolem roku 1743, poprvé byla publikována roku 1759 v marburském zpěvníku. Maďarský reformovaný zpěvník z roku 1837, vydaný v sedmihradském Kluži, ji uvádí s nápěvem dodnes užívaným. Existence kvalitní adaptace textu do češtiny může posílit naší spojitost s maďarskými reformovanými a evangelickými církvemi ve střední Evropě.
Ladislav Moravetz
