Moje církev

Anatomie průšvihu: Roztržený život po smrti dítěte

Český bratr 12/2012.

Marie Pivoňková je laickou poradkyní občanského sdružení Dlouhá cesta (www.dlouhacesta.cz). Posláním tohoto sdružení je pomáhat rodičům, kteří přežili své děti.

Druhým rokem se v České republice letos před vánocemi koná akce Zapalme svíčku. O co se jedná?
Je to akce, která má připomenout památku zemřelých dětí. Druhou neděli v prosinci se v 19 hodin po celém světě zapalují svíčky za zemřelé děti.

Co vás přivedlo k spolupořádání tohoto řetězce?
Naše dcera Pavlínka zemřela v srpnu 2009 při dopravní nehodě. Po její smrti jsem hledala rodiče, kteří prožili něco podobného, a našla jsem občanské sdružení Dlouhá cesta, které tuto akci organizuje.

Pojďme k vaší osobní „dlouhé cestě“. Tři roky – je to dlouhá, nebo krátká doba?
Když se podíváte do budoucna, je to dlouhá doba. Říkám si, jak to vydržím. Ale když se podíváte zpátky, tak to strašně rychle uteklo. Pro mne se zastavil čas a běží jakoby okolo. Já ho nevnímám.

A na té vnitřní cestě se něco změnilo?
V prvních dnech, možná měsících, jsem se cítila jako v nějaké šedé bublině a přišlo mi, že svět pozoruji odjinud. Byla jsem pořád s Pavlínkou. Svět běžel a já jsem byla měsíc stále v tom jednom dni. Postupně se ta bublina jako by rozplývala a zmenšovala se její stěna tím, jak jsem přicházela do kontaktu s lidmi. Pak se to jako kdyby roztrhlo a to trvá do dneška. Mám pocit, že jsou dva životy – jeden, který žiji pořád s Pavlínkou, a ten druhý, který žiji navenek. V jednom životě mám hroznou bolest, ve druhém životě se snažím žít tak, abych rozdávala co nejvíc radosti. Protože radost a úsměv mě zase dobíjí a vrací mi energii. A možná taky tím, že tady není Pavlínka, mám dvojnásobnou odpovědnost vrátit tu radost, kterou by vracela ona. Je to dvoukolejný život.

Pavlínka

Co lidé kolem vás, kterým čas plyne jinak – jak reagovali a reagují?
Po smrti Pavlínky reagovali úplně úžasně. Měli jsme kolem sebe hodně přátel, kteří nás nenechali o samotě a kteří nás hodně podpořili. Ta podpora stále trvá, ale samozřejmě už to není tak časté. Když se na to dívám zpětně, tak mi přijde, že si to rozplánovali, abychom nebyli sami: vždycky někdo zavolal, napsal nebo přijel. Jinak ale pro lidi kolem čas plyne jinak a řeknou si: už jsou to tři roky. Když jsem teď o Dušičkách byla na hřbitově, už se dívají jinak na to, že brečím. Mají úsměv na tváři a neuvědomí si, že já tu bolest prožívám pořád.

Možná trochu ztrácejí dech, aby vám stačili…
Nebo spíš já nemám ten dech, abych stačila jim… Pro ostatní čas plyne, kdežto pro mne pořád stojí, i když ta rána je zacelenější. Nejdřív je to hrozně akutní a myslíte si, že to nerozchodíte. Po třech letech bolest zůstává, ale ta jizva je zacelená a ozývá se jen někdy. Nechci říct, že na to během dne zapomínám, ale už to tak nebolí, nebo to bolí v okamžicích, kdy mně to něco připomene. Třeba další úmrtí, nebo když potkám dívku, která je podobná Pavlínce. Někdy se třeba jen nadechnu a vzpomenu si – a bolest propukne se stejnou intenzitou jako hned po tom, co se to stalo.

Tím, co říkáte, se my ostatní učíme. Co dělat a co nedělat?
Je těžké dát univerzální návod, protože to každý prožívá jinak. Důležité je, aby si lidé našli cestu k pozůstalým, aby měli odvahu je oslovit a říct: jsem tady pro vás, kdykoli budete potřebovat. Ale akceptovat, pokud řeknou: dneska na to nemám náladu nebo nechci. Nenutit, ale nevzdávat to. Protože to neznamená, že to zítra nepotřebují.

A možná než to „zavolej, jsem tady“ je někdy důležitější něco konkrétního nabídnout…
Určitě, mně třeba pomohlo, že sousedka nečekaně  přišla a řekla: nechtěla by ses jít projít? A i když jsem na to vůbec neměla náladu, byla jsem jí pak vděčná, že přišla a měla jsem si komu postěžovat, že jsem tu bolest ze sebe vypustila… Když jsme po Pavlínčině smrti zařizovali pohřeb, chodili k nám přátelé nečekaně. Až mě to překvapilo, že našli tu odvahu – já bych ji asi neměla. Třeba sousedka přinesla kuře v okamžiku, kdy jsme vůbec nemysleli na to, že bychom měli jíst. Máme syna a já jsem vůbec neřešila, že má hlad. To jsou věci, na které v tu chvíli vůbec nemyslíte. A takové konkrétní věci hrozně pomohou.

Mluvila jste na začátku o budoucnosti, která je daleká a trochu temná. Máte přece jen nějakou představu o tom, kam byste na té „dlouhé cestě“ chtěla dojít?
Vyrovnat se smrtí dítěte se nikdy úplně nedá. Ale dá se naučit s tím žít. Uvědomit si, že ta bolest tady bude a že propukne nečekaně, nebránit se tomu. A co bych se chtěla naučit? V dokumentárním filmu //Přežili jsme svoje děti// jsem viděla rodiče, manžele Hudečkovy, ze kterých vyzařovalo i přes jejich bolest tolik světla, lásky, moudrosti. Takovým způsobem bych tu bolest chtěla zpracovat. Abych nepůsobila na druhé bolestí a smutkem, aby za mnou nezůstala šedá šmouha, ale naopak světlo a láska.

A tím jsme u duchovních témat, otázky po smyslu. Co byste z toho, co jste prožila, nazvala duchovním?
Vždy jsem věřila v Boha. Nechodím sice pravidelně do kostela, ale dřív jsem chodila. Chodila jsem i na náboženství, ale ta představa Boha v něm na mě působila krutě: nebudeš chodit do kostela, nebudeš se modlit, Bůh tě potrestá… Takový Bůh, ze kterého by měl mít člověk strach. Ale v takového Boha já nevěřím. Věřím v Boha, který je laskavý. Stvořil nás, jsme jeho děti. Proč by rodič byl krutý ke svým dětem? Má představa je trochu jiná, nebo jsem špatně poslouchala při náboženství…

Nebo jste měla špatného katechetu… Podobně jako vy o Bohu mluvil i Ježíš. Ale zpátky k tématu: co se tedy změnilo?
Říkala jsem, že jsem vždy věřila v Boha, v posmrtný život. Potom, co Pavlínka zemřela, nemohu říct, že tomu věřím. Přijde mi, že to vím, že jsem to prožila. Když Pavlínka umřela, cítila jsem tu všeobjímající lásku. Najednou jsem si uvědomila, jak všechny lidi mám ráda. Jako když vás ta láska obklopí, zahalí a vy žijete v Bohu, v Lásce. A zároveň i v té obrovské bolesti. Jako kdybyste prožil bolest všech lidí – bolest Panny Marie, když stála pod křížem… Nevím, jak bych to popsala slovy.

Mystická zkušenost…
Takže já teď vím – nevěřím, ale vím… A co ještě je možná zarážející: když Pavlínka umřela, ani na chvíli jsem nezapochybovala, že je. I dneska si říkám: co asi dělá a kde je? Já si neumím představit, že není nic. Jenom nevím, jak to v nebi vypadá, i když bych někdy moc chtěla…

Věřím, že to jednou zjistíme… Děkuju moc!
Karel Šimr

Moje církev

Laické služby: Kronikář

Český bratr 12/2012.

Aby někdo jen pozoroval stranou všeho dění a pak měl ještě čas přemítat a zachycovat všechny důležité okamžiky, na to musí mít pevnou víru, trpělivost, čas a klid. Kde je ale brát? A pak: kdo to má dělat?

Farář? Farářovo srdce tluče se srdcem sborovým bez přestání, ve dne v noci. Do většiny činností na sboru je farář až po uši zatažen. Jen málokdy si smí sednout do lavice a pozorovat. Jen zřídkakdy vidíme faráře, jak, stoje stranou, přihlíží oslavám, brigádám, konferencím a sborovým dnům. Právě farář má možnost nahlížet pod pokličku, do zákulisí, aby se dovídal pravdu, která povrchním účastníkům vždycky nutně uniká. Zná příčiny selhání členů sborů, protože ví, v čem žijí, kde pracují a v jakém rodinném prostředí se po návratu domů ocitají. Nicméně nad objektivitou farářova úsudku ve všech těchto případech je třeba udělat otazník. Farář ve sboru pracuje, buduje jej, a je tedy sborovým zaměstnancem z nejvytíženějších. A tak, pokud spřádá historii sborového života a práce, nutně se točí především okolo svého vlastního snažení – okolo svého já. Nezbytně začne hodnotit své úspěchy a svá selhání.

Historii ale píší vítězové. Může snad člověk uprostřed zápasu stanout na stupínku vítězů? Sotva. Snad s větším časovým odstupem se lze vracet k událostem dávným a dejme tomu uzavřeným. Ale ani farář v důchodu, který vzpomíná na svá předešlá působiště, nemůže sám hodnotit svou práci. S tím mu musí pomoci jiní. Ti, kdo faráře a dění ve sboru více pozorovali, kdo byli vnímaví k motivům úsilí faráře a starších a chápali je, kdo byli vnímaví i k mladým a dětem, které se jen zdánlivě motaly někde stranou.

Nahlédneme-li do zápisů ze zasedání staršovstev a do sborových kronik z dob starších, zvláště těch, které sepsali faráři, jsou to vždycky dramata. Nemusíme chodit daleko. Stačí zalistovat v archivech z padesátých let. Horlivými budovatelskými výkřiky, plamennými zášlehy a citovými gejzíry to v nich jenom září, syčí a vře. Nicméně je to psáno s takovým zaujetím, že si jeden řekne: neprožíval to tak všechno jenom pan farář sám, při vší úctě…? Co ostatní? Nemysleli v tu chvíli na cenu uhlí, na cenu nafty, na státní orgány, na StB,  na nezáviděníhodnou situaci svých šikanovaných dětí na školách, které musely poslouchat cosi o zpátečníctví, o náboženství jako opiu lidstva a o uměle a nemnoze falešně vykonstruovaných rádoby moderních evolučních antropologických, geologických a kosmologických teoriích vzniku universa a života na Zemi? Tak či tak, je to alespoň napínavá a chytlavá četba, ať už byl autorem farář nebo jiný bystrý a vnímavý vysoce angažovaný pisatel – kurátor či jiný presbyter. A mnohem zajímavější než kriminální seriály, které dnes běží v televizi.

Od šedesátých let dál se setkáváme spíše jen se strohými zápisy, ze kterých žel nabýváme dojmu, že se na staršovstvech neřešilo nic jiného než provoz, údržba, a četly se povinné politické agitky, které docházely z církevního ústředí. Po zápase z let čtyřicátých a padesátých, který se vedl napříč církví i napříč společností, ani stopy… tu a tam se na farách najde soukromý deník farářův plný stížností, zoufalých stesků až agonických výkřiků v situacích skutečně zlých, těžkých. Z oficiálních kronik se už ale vytrácí ochota cokoliv vypravovat, cokoliv posuzovat a hodnotit. Namísto toho nacházíme záznamy uváděné pomlčkami. Vyřizovali jsme ten a ten provozní, technický bod… Tu a tam se najde vložená fotografie ze svatby, ze křtu, stručné záznamy o akcích, jubileích, oslavách. Když se jednou za čas nějaká akce povede, je brána jako jeden ze vzácných záblesků. Ještě tady jsme, podívejte se, jak nám to sluší… Slavili jsme výročí, a kolik se nás tu sešlo (přiložená fotografie, na které stojí mnoho desítek lidí, což bylo na tu dobu mnoho)! Vánoce a fotka z dětské besídky, na které se po roce zase sešlo tolik dětí! Z kronik se stávají desky, do kterých je možno vkládat fotografie, plakátky a jednotlivé stručné zprávy. Ovšem plní se jen v případě, že se něco povedlo. Vyprávění zachycující několik let života sboru na pár stranách najdeme už jen zřídkakde. Faráři už na to nemají čas nebo si ho spíš nechtějí udělat, anebo jsou naštěstí pokorní a vědí, že na historika sboru jsou příliš zaujati svou vlastní prací a osobou.

Kronikář laik? Laici si sice většinou netroufají, zvláště pokud stojí jaksi dál od výhně. A naopak, jestliže jsou do sboru více zaangažováni, většinou správně cítí, že by jejich úsilí měl hodnotit přece jen někdo jiný. Přesto je to právě laik, kdo má psát kroniku a sbírat k ní archivní materiály. Musí stát poněkud stranou dění, musí být v prvé řadě pozorovatelem a nesmí při tom mít špatný pocit, že nic nedělá. Vždyť právě dělá – tvoří a promýšlí sborovou historii. V ideálním případě svůj výsledek přinese na staršovstvo a ono ho přijme i s jeho kritickými hroty. Pokud sbor nemá dobrého kronikáře nebo alespoň pečlivého zapisovatele, nemá ani dobrou kroniku, ani záznamy z důležitých jednání staršovstev. A pak nikde nejsou zachyceny celkové výhry a prohry. Sbor bez kroniky nemá šanci vstoupit do historie. Po třech generacích přijde někdo, kdo právem řekne: „Tehdy tady (snad) ani žádný sbor nebyl.“ Ale on tu byl. Jenže nová generace bez historie sboru důležité a klíčové momenty nepochopí, a tak jen tápe. Nakonec je to ďábel, kdo si nepřeje, aby sbor měl svou historii, ze které by mohl žít a o kterou by se mohl ve svých těžkých chvílích opřít. Řekněme i v tomto ďáblovi: „Ne!“

Adam Balcar

Téma

O vánočním světle i tísni. Jsou vánoce jen rituál?

Český bratr 12/2012.

Vánoce jsou poznamenané podivnou dvojznačností. Na jedné straně jsou to bezpochyby ústřední svátky celého roku. My křesťané sice protestujeme a upozorňujeme na to, že v centru naší víry jsou přece velikonoce a nikoli vánoce, avšak to je – cimrmanovsky řečeno – to jediné, co s vánočním monopolem můžeme dělat. A tak se nakonec i my přizpůsobujeme a o velikonocích už nám na slavení nějak nezbývají síly.

Na druhé straně ovšem pozoruji, že se dnes na vánoce upřímně těší snad už jen děti. Už někdy od října si lidé – vcelku oprávněně – stěžují na nezbytnou reklamní masáž, která z radostné události už dávno udělala jen výnosný obchod. Komercionalizace vánoc se pak stává vhodným terčem kritiky kazatelů, rozčarovaných z toho, že lidé ve svátečním shonu nestíhají zajít na bohoslužby.
Řada lidí očekává tyto svátky s obavou, že budou zase sami, bez svých blízkých, kteří buď zemřeli, nebo si na ně neudělají čas. Místo vánočního světla vstupuje do lidských srdcí tíseň. Ze všech stran přikazované veselení způsobuje pravý opak: smutek, nervozitu, pocit prázdnoty. Naštěstí vše na tomto světě má svůj konec, a tak i vánoční svátky nakonec vyšumí spolu se silvestrovským šampaňským, vystřídány rozčarováním, že opět dopadly jinak, než jsme si představovali.

Nechuť k rituálům
Vánoce jsou v naší kultuře možná posledním velkým rituálem. Rituály ovšem u nás mají dlouhodobě špatný zvuk. Příčin je celá řada. V euroamerické civilizaci souvisí ústup rituálů s celkovou individualizací života. Každý si chce svůj životní příběh utvářet svobodně a po svém; vadí nám, když nám někdo diktuje, co a jak máme dělat. Rituály naopak představují pevně daný řád, jsou založeny na opakování něčeho neměnného. Navíc jsou výrazem tradice vůči níž už málokdo pociťuje úctu, protože požadavkem doby je přece inovace a flexibilita.
Rituály připouštíme nanejvýš tehdy, když si je můžeme přizpůsobit vlastním potřebám, „ušít si je na míru“. Tím ovšem do jisté míry ztrácejí svou podstatu, protože je nutné je vždy znovu „vymýšlet“. Opakování úkonů, které kdysi dávno vymyslel někdo jiný a my už jim dokonce ani ve všech ohledech nerozumíme, pokládáme za neupřímné a neautentické. Rituály proto vnímáme jako cosi vnějšího, povrchního a zautomatizovaného. Ustáleným spojením „prázdný rituál“ se dnes dá s úspěchem pohanět jakékoli ritualizované jednání: evangelíci takto pohrdavě označují katolické obřady, nevěřící zase všechno křesťanské.

V postkomunistických zemích je ovšem odpor vůči rituálům zakořeněn ještě hlouběji. Máme zlé zkušenosti s masovými státními oslavami, které nebyly ničím jiným než demonstrací vládnoucí moci a ideologie. Staly se nástrojem, jak lidi zestejnit a připomenout jim, že jsou jen ovládané stádo, nerozlišená masa, která se poslušně podřizuje režimu. Zdá se, že do demokratické a pluralitní společnosti se (přinejmenším státní či celospolečenské) rituály moc nehodí. Pokud už něco společně slavíme, pak nejlépe spontánně, neorganizovaně, třeba návrat vítězných sportovců domů (mimochodem: právě v oblasti sportu množství rituálů se ještě uchovalo). Když k tomu připočteme – taktéž v komunismu přiživenou – nechuť se organizovat a být součástí institucí, nemůžeme se divit, že lidé ke své víře církev s jejími rituály nepotřebují.

V poslední době se ale ukazuje, že rituály zůstávají navzdory všemu trvalou součástí našeho lidství. Svoboda jedince, která je od dob osvícenství vynášena do nebes, má totiž také svou odvrácenou tvář: žijeme ve světě, který klade veliké, přetěžující nároky na naše rozhodování, na vlastní úsudek a improvizaci. Protože nic není pevně dáno, nemáme po ruce ani žádné modely chování, které by nám naše rozhodování usnadnily. Vše je dovoleno, ale my si nejsme jisti, co nám vlastně prospívá. Ve složitém a nepřehledném světě si nedokážeme udělat v každé chvíli vlastní kompetentní úsudek a odpovědně se rozhodnout. Narůstá volání po jasných a jednoduchých řešeních, která schopní manipulátoři samozřejmě mají ihned po ruce.

Probouzející se zájem
Proto rovněž pozorujeme probouzející se zájem o rituály, jež našemu jednání poskytují pevný rámec, a tak náš život „odlehčují“. Již od útlého věku nám pomáhají členit a rytmizovat čas (vzpomeňme jen na „uspávací“ rituály dětí!) a pomáhají přemostit přechody mezi různými obdobími. Klíčovou úlohu sehrávají rituály v životních krizích, například při smrti někoho blízkého. Stabilizují, orientují, poskytují slova tam, kde naše řeč selhává. Silné emoce jsou v nich usměrňovány tak, aby se staly snesitelnými a nepohltily nás. Ukazuje se tedy, že opakování, rutina a symbolické akty, které vypadají jako vnější reglementace života, vůbec nemusejí být vzdáleny vnitřnímu prožívání, nýbrž naopak k takové účasti zvou.

Společně prožitý čas naplní obsah rituálu
Jestliže se vánoce pro mnoho lidí staly jednou velkou zátěží, pak to možná svědčí o tom, že se jejich rituální dimenze vytratila. Dostaly se do zajetí nemilosrdného tlaku na výkon, prorůstajícího do všech oblastí našeho života. Zdá se, že uspokojivé prožití vánoc je podmíněno splněním mnoha povinností, z nichž ta nejtěžší je povinnost radovat se.
Myslím, že úkolem nás věřících nemusí být jen vysvětlovat našemu „pohanskému“ okolí, co že to vánoce vpravdě znamenají. Prozatím stačí, když jim za vším balastem bezduchého „musu“ pomůžeme znovu objevit vánoční rituály.
To neznamená romantický návrat k lití olova, ale především soustředění na to, co stmeluje a posiluje lidské společenství. Například rituál společného stolování, které se stalo v našich nabitých a individualizovaných programech malým zázrakem. Nejde tolik o to, co komu dáme, ale kolik času jsme schopni strávit spolu při různých zdánlivě neefektivních a bezúčelných činnostech, jako je třeba společné zdobení stromku, procházka nebo zpívání. Není nutné se na povel veselit, ale vyhledat toho, kdo je sám nebo ztrápený, a pozvat ho ke stolu. Je neobyčejně osvobodivé místo mytí oken navštívit někoho, komu jsme už dávno chtěli říci, že ho máme rádi, ale nějak k tomu nebyl čas nebo odvaha. Plný diář rozděluje, rituály spojují. A patří k nim třeba i návštěva půlnočních bohoslužeb. Nevysmívejme se „jednoročákům“. Možná nechápou, že vánoce jsou především svátky narození našeho jediného potěšení v životě a umírání, ale pokud si našli čas se chvíli ztišit, nic „užitečného“ nedělat a pobýt se svými blízkými, pak už o této radosti něco tuší.

Ondřej Kolář, farář v Praze-Kobylisích

Téma

O adventní a vánoční muzice. Ale je hudba – zpívejme ji v pravý čas

Český bratr 12/2012.

Na letošním synodu evangelické církve v Berlíně, který se zabýval tématem reformace a hudba, profesor Christfried Brödel připomněl, že Martin Luther si vážil hudby – a to jakékoliv hudby, nejen církevní – a dával ji (podle příkladu krále Davida) na první místo po teologii: „Miluji hudbu, a nelíbí se mi blouznivci, co ji zatracují, protože: 1. je darem Božím a ne lidí; 2. rozveseluje lidské duše; 3. vyhání ďábla; 4. způsobuje nevinnou radost, přičemž tlumí hněv, touhu, zkroušenost; 5. panuje v časech pokoje… Proto chválím bavorského knížete, který hudbu podporuje. U nás v Sasku se zatím káže o zbraních a bombardech (kanónech).“

Luther popisuje jen pozitivní účinky hudby zřejmě proto, aby zdůraznil to dobré, co je v souladu s původním Božím stvořitelským záměrem. Že hudba může vyvolávat také negativní účinky a reakce (například závist či žárlivost), to víme nejen my, ale to dobře věděl i Luther. Proč o tom nepsal? Zřejmě neviděl smysl v psaní dlouhých traktátů o tom, v čem je hudba problematická, jak nemá být při bohoslužbách moc výrazná, nebo jak „ruší meditaci, směšuje světskou marnost s posvátným a kazí zlato božské pravdy“ (citát z výtky, kterou v letech 1707–08 farář v Mühlhausenu písemně sdělil místnímu kantorovi J. S. Bachovi).

Duchovní hudba sděluje poselství

Hudba je dar, se kterým máme zodpovědně zacházet, dát jí prostor a neplýtvat jí. Má zaznívat ve správný čas a na správném místě. O dobrou hudbu má každý církevní hudebník usilovat, hledat ji, toužit po ní, přemýšlet o ní, modlit se za ni. Komponování a muzicírování není nic jiného než tvořivá činnost, svobodné hraní s darem, který byl člověku dán. „Pro věřícího člověka se taková činnost stává uctivé a bohabojné přemítání nad Božím stvořitelským dílem“ (Peter Bubmann).
Člověk odpovídá na Boží jednání hudbou – v tom je veliké tajemství a také jistá legitimita. Hudba vyjadřuje dojmy, pocity, a také je ovlivňuje, umožňuje meditativní nebo extatické zkušenosti, může otevírat jiný svět než ten, který známe jako všední. Duchovní hudba je řeč, která sděluje nějaké poselství, zvěstuje, léčí a utěšuje, může otevírat nebeské dimenze, stává se preludiem věčného života, předjímá nebeskou radost. To je několik argumentů, které mají vést k porozumění mezi hudebníky a teology, aby se farář a kantor stali „spolupachateli“ dobré práce na vinici Páně, jak řekl Jean-Michel Sordet, člen synodní rady reformované církve ve švýcarském kantonu Vaud.
Varhanní lavice či sbormistrovský pult nekonkuruje kazatelně a farář nesoupeří s kantorem! Jde o dva úřady, které neprezentují sebe sama, ale jsou ve službách evangelia Ježíše Krista. To platí i v případě, kdy při bohoslužbách část shromáždění spontánně zatleská po varhanní skladbě či po zpěvu pěveckého sboru. I zde máme věci chápat v širším kontextu: potlesk následoval po hudbě, ovšem předtím zaznělo pěkné kázání, které potěšilo všechny přítomné včetně rodiny, která nedávno ztratila někoho blízkého. Kantor nepřipravuje hudbu do bohoslužeb kvůli potlesku, neboť ví, proč zpívá, komu zpívá (1. Bohu, 2. lidem, 3. svému nitru) a s kým zpívá: s milými lidmi (včetně tiché podpory andělů, kteří se často snaží jakýmsi zvláštním manévrem dolaďovat zakalený akord či nestabilní souhru, která by bez jejich akutní intervence skončila fiaskem). Pokud potlesk zazní při bohoslužbách (na kterémkoliv místě), je to projev toho, že v domě Páně je dnes až moc dobře, a na té dobré atmosféře má i farářova snaha samozřejmě veliký podíl.

Vánoční písně si chraňme

Evangelium se má hlásat slovy i tóny – v tom je obrovská šance. Dělání a provozování hudby má mít své pevné místo v církvi, vždyť pomáhá ke slavení, vede k usebrání, mnohdy může vést do stavu extatické radosti či mystického rozjímání, nebo také k pocitu předávkování až averze, což také někdy může nastat, když příliš často zpíváme tytéž církevní písně („zpívali jsme to tak často, že už to nesnáším“). Když se někdo něčím předávkuje, ta zkušenost jej negativně poznamená. Což se pak těžko napravuje. Proto má být „jídelníček hudebně-duchovní stravy“ pestrý a bohatý na živiny. Proto náš církevní repertoár má znít vitálně a věrohodně, aby nepůsobil jak „zvadlý salát, který leží týden v akci“. Proto mají znít vánoční písně, koledy, chorály, pastorely atd. v období vánočního či předvánočního času. K tomuto překrásnému druhu hudby, na který se kdysi křesťanské rodiny těšily nejvíc, a který nejraději zpívaly, máme mít jistý „ekologický“ a ochranný přístup. Zpívejme je v pravý čas!

Muzicírování vyžaduje jeden základní předpoklad: nemá se provozovat v neklidu. Když hudba zní, má být ticho, protože ona chce otevřít prostor k soustředění, k prožitku. Jakákoliv hudební kulisa (včetně tzv. preludování) je jen špatná náhražka, která moc nebaví ani toho, kdo hraje, ani toho, kdo to poslouchá. Jsem přesvědčen, že škodlivé účinky má i poslouchání reprodukované vánoční hudby v supermarketech. Proto zvažuji podat žádost Organizaci OSN pro výchovu, vědu a kulturu (UNESCO), aby k dobru obecné kultury a k prospěchu zdraví zaměstnanců supermarketů, vydala doporučení, které by apelovalo na omezování přehrávání vánoční hudby v supermarketech. Tím by se možná zabránilo poškození nemateriálního kulturního dědictví – kam bezpochyby adventní a vánoční hudba různých národů patří.

Navzdory neklidu a ruchu

Ale je hudba. Tak zní název básnické sbírky Vladimíra Holana, která neobyčejným způsobem pojednává otázky vnitřního lidského údělu a zabývá se smyslem základních životních hodnot. Holanovo oblíbené slovo „ale“ chce vyznívat nadějně a vzdorovitě vůči všemu, co nás táhne dolů, co nás brzdí, co nás blokuje. Navzdory veškerému vnějšímu ruchu, který nás ohlušuje, navzdory různým stavům vnitřního neklidu či nesoustředění, které nás často otupují a zneklidňují, věřím, že Holanův výrok bezpochybně platí pro všechnu vánoční hudbu, která vychází z upřímných lidských srdcí, jež se radují z vánoc.

Ladislav Moravetz