Český bratr 12/2012.

Aby někdo jen pozoroval stranou všeho dění a pak měl ještě čas přemítat a zachycovat všechny důležité okamžiky, na to musí mít pevnou víru, trpělivost, čas a klid. Kde je ale brát? A pak: kdo to má dělat?

Farář? Farářovo srdce tluče se srdcem sborovým bez přestání, ve dne v noci. Do většiny činností na sboru je farář až po uši zatažen. Jen málokdy si smí sednout do lavice a pozorovat. Jen zřídkakdy vidíme faráře, jak, stoje stranou, přihlíží oslavám, brigádám, konferencím a sborovým dnům. Právě farář má možnost nahlížet pod pokličku, do zákulisí, aby se dovídal pravdu, která povrchním účastníkům vždycky nutně uniká. Zná příčiny selhání členů sborů, protože ví, v čem žijí, kde pracují a v jakém rodinném prostředí se po návratu domů ocitají. Nicméně nad objektivitou farářova úsudku ve všech těchto případech je třeba udělat otazník. Farář ve sboru pracuje, buduje jej, a je tedy sborovým zaměstnancem z nejvytíženějších. A tak, pokud spřádá historii sborového života a práce, nutně se točí především okolo svého vlastního snažení – okolo svého já. Nezbytně začne hodnotit své úspěchy a svá selhání.

Historii ale píší vítězové. Může snad člověk uprostřed zápasu stanout na stupínku vítězů? Sotva. Snad s větším časovým odstupem se lze vracet k událostem dávným a dejme tomu uzavřeným. Ale ani farář v důchodu, který vzpomíná na svá předešlá působiště, nemůže sám hodnotit svou práci. S tím mu musí pomoci jiní. Ti, kdo faráře a dění ve sboru více pozorovali, kdo byli vnímaví k motivům úsilí faráře a starších a chápali je, kdo byli vnímaví i k mladým a dětem, které se jen zdánlivě motaly někde stranou.

Nahlédneme-li do zápisů ze zasedání staršovstev a do sborových kronik z dob starších, zvláště těch, které sepsali faráři, jsou to vždycky dramata. Nemusíme chodit daleko. Stačí zalistovat v archivech z padesátých let. Horlivými budovatelskými výkřiky, plamennými zášlehy a citovými gejzíry to v nich jenom září, syčí a vře. Nicméně je to psáno s takovým zaujetím, že si jeden řekne: neprožíval to tak všechno jenom pan farář sám, při vší úctě…? Co ostatní? Nemysleli v tu chvíli na cenu uhlí, na cenu nafty, na státní orgány, na StB,  na nezáviděníhodnou situaci svých šikanovaných dětí na školách, které musely poslouchat cosi o zpátečníctví, o náboženství jako opiu lidstva a o uměle a nemnoze falešně vykonstruovaných rádoby moderních evolučních antropologických, geologických a kosmologických teoriích vzniku universa a života na Zemi? Tak či tak, je to alespoň napínavá a chytlavá četba, ať už byl autorem farář nebo jiný bystrý a vnímavý vysoce angažovaný pisatel – kurátor či jiný presbyter. A mnohem zajímavější než kriminální seriály, které dnes běží v televizi.

Od šedesátých let dál se setkáváme spíše jen se strohými zápisy, ze kterých žel nabýváme dojmu, že se na staršovstvech neřešilo nic jiného než provoz, údržba, a četly se povinné politické agitky, které docházely z církevního ústředí. Po zápase z let čtyřicátých a padesátých, který se vedl napříč církví i napříč společností, ani stopy… tu a tam se na farách najde soukromý deník farářův plný stížností, zoufalých stesků až agonických výkřiků v situacích skutečně zlých, těžkých. Z oficiálních kronik se už ale vytrácí ochota cokoliv vypravovat, cokoliv posuzovat a hodnotit. Namísto toho nacházíme záznamy uváděné pomlčkami. Vyřizovali jsme ten a ten provozní, technický bod… Tu a tam se najde vložená fotografie ze svatby, ze křtu, stručné záznamy o akcích, jubileích, oslavách. Když se jednou za čas nějaká akce povede, je brána jako jeden ze vzácných záblesků. Ještě tady jsme, podívejte se, jak nám to sluší… Slavili jsme výročí, a kolik se nás tu sešlo (přiložená fotografie, na které stojí mnoho desítek lidí, což bylo na tu dobu mnoho)! Vánoce a fotka z dětské besídky, na které se po roce zase sešlo tolik dětí! Z kronik se stávají desky, do kterých je možno vkládat fotografie, plakátky a jednotlivé stručné zprávy. Ovšem plní se jen v případě, že se něco povedlo. Vyprávění zachycující několik let života sboru na pár stranách najdeme už jen zřídkakde. Faráři už na to nemají čas nebo si ho spíš nechtějí udělat, anebo jsou naštěstí pokorní a vědí, že na historika sboru jsou příliš zaujati svou vlastní prací a osobou.

Kronikář laik? Laici si sice většinou netroufají, zvláště pokud stojí jaksi dál od výhně. A naopak, jestliže jsou do sboru více zaangažováni, většinou správně cítí, že by jejich úsilí měl hodnotit přece jen někdo jiný. Přesto je to právě laik, kdo má psát kroniku a sbírat k ní archivní materiály. Musí stát poněkud stranou dění, musí být v prvé řadě pozorovatelem a nesmí při tom mít špatný pocit, že nic nedělá. Vždyť právě dělá – tvoří a promýšlí sborovou historii. V ideálním případě svůj výsledek přinese na staršovstvo a ono ho přijme i s jeho kritickými hroty. Pokud sbor nemá dobrého kronikáře nebo alespoň pečlivého zapisovatele, nemá ani dobrou kroniku, ani záznamy z důležitých jednání staršovstev. A pak nikde nejsou zachyceny celkové výhry a prohry. Sbor bez kroniky nemá šanci vstoupit do historie. Po třech generacích přijde někdo, kdo právem řekne: „Tehdy tady (snad) ani žádný sbor nebyl.“ Ale on tu byl. Jenže nová generace bez historie sboru důležité a klíčové momenty nepochopí, a tak jen tápe. Nakonec je to ďábel, kdo si nepřeje, aby sbor měl svou historii, ze které by mohl žít a o kterou by se mohl ve svých těžkých chvílích opřít. Řekněme i v tomto ďáblovi: „Ne!“

Adam Balcar