O slavení vánoc. Vánoce v průběhu staletí

Český bratr 12/2012.

Je známou věcí, že v ročním cyklu bohoslužebného roku jsou vánoce mladší sestrou starších velikonoc. Většinově se svátek Narození Páně slaví 25. prosince. Proč tento den? O tom existují dvě domněnky.

První vychází z toho, že ve starověkém Římě na tento den připadal svátek slunovratu (narození Nepřemožitelného Slunce), roku 274 zavedený jako veřejný svátek v celé tehdejší říši. Římský křesťanský sbor však (asi ve 4. století) překryl význam tohoto svátku ideou narození Krista – Slunce spravedlnosti, Světla světa (Mal 3,20; J 8,12).

Druhá domněnka kalkuluje datum 25. 12. jako devět měsíců po předpokládaném Ježíšově početí na jarní rovnodennost 25. 3., k čemuž se zase došlo úvahou, že o šest měsíců starší Jan Křtitel (L 1,26) byl počat na podzimní rovnodennost a narodil se o letním slunovratu. Ať tak či onak, systém slunečního kalendáře hrál při určení data Narození Páně rozhodující roli (na rozdíl od data Vzkříšení Páně, které se opírá o kalendář lunární, a je tedy svátkem pohyblivým). Z Říma se takto stanovené datum svátku rozšířilo po celém křesťanském Západě a posléze i v církvích východních. I východní (pravoslavné) církve totiž – s jednou výjimkou – přijaly toto datum jako Narození Páně, ale v těch, které se řídí odlišným (juliánským) kalendářem, objevuje se 25. prosinec až v lednu.

Ovšem vývoj ke svátku Narození Páně nebyl tak přímočarý. Místy se za klíčové datum pokládal počátek Ježíšova veřejného vystoupení, tj. jeho křest v Jordánu a prohlášení za Božího Syna (M 1,9nn). Tato událost se spojovala s 6. lednem. K tomuto dnu se však váže ještě svátek Zjevení Páně mudrcům (epifanias). A aby toho nebylo málo, ještě také vzpomínka na zázrak v Káně Galilejské, kde Ježíš „učinil počátek svých znamení“ (J 2,1–11). Tyto pokusy se nesoustřeďovaly na narození betlémského dítěte, nýbrž na počátek jeho činnosti jako Božího Syna.

To vše však v dalším vývoji nemělo již vliv na datování Narození Páně, ale ovlivnilo náplň tohoto svátku. Na Západě je rozpojeno Narození (25. 12.) a Zjevení mudrcům (6. 1.) ve dva svátky, Východ naopak spojuje Narození a Zjevení mudrcům (25. 12.) a na 6. 1. klade křest v Jordánu a zázrak v Káně.

Pro významnost vánoc svědčí i to, že svátek Narození je obklopen dvěma významnými obdobími. Předchází mu období adventu. Jeho původním pozadím (stejně jako v případě postního období předvelikonočního) byla příprava katechumenů ke křtu, který se uděloval také (zvláště na Východě) ve svátek Zjevení Páně. To dalo tomuto období (v průběhu dějin nestejně dlouhému, nyní na Západě zpravidla čtyřtýdennímu) ráz kající průpravy k nadcházejícímu svátku. Tento motiv však byl kombinován s motivem bdělého očekávání druhého příchodu Páně, takže advent má obsahově těžiska dvě.

Po svátku Narození přichází v římském kalendáři celý sváteční týden (tzv. oktáv). Končí prvním lednem, který je dnes v tomto kalendáři slavností Matky Boží Panny Marie (dříve a dosud v některých protestantských církvích: Jména Ježíš). Osmidenní oblouk se tak rozpíná od narozeného dítěte k jeho „chudičké matce“. Mezitím dává kalendář do liturgické paměti církve vstoupit mučednickým postavám: Štěpánovi, Janovi, zmordovaným dětem za Heroda („Mláďátek“). Jejich svátky jsou starého data; ve středověku byly tyto postavy významně nazývány „Kristova družina“. V evangelických církvích (kromě některých luterských) z nich zůstal jen prvomučedník Štěpán jako druhý vánoční svátek.

Způsoby slavení vánoc se v průběhu staletí vyvíjely s bohatým přispěním lidových emocí, jež oslavovaly zázračné narození božského miminka. Korekturou však stále byly texty Bible, které se ve vánoční bohoslužbě uplatňovaly. Ty rozšiřovaly obzor slavící obce od betlémské scény směrem dozadu, k prorockým zaslíbením Mesiáše – i směrem kupředu, k celé Ježíšově vykupitelské misi.

Pavel Filipi

Otázka na tělo: Nosí u vás dárky ježíšek?

Český bratr 12/2012.

Ilona Mužátková, ekoložka
U nás nosí dárky andělíčci. Snažíme se, aby to i malé děti braly tak, že andělíčkem může být kdokoli z nás, ale taky třeba někdo úplně jiný.

Jana Fučikovská, účetní
Nosil, ale teď už na něj děti nevěří.

Eva Zadražilová, členka synodní rady
U nás dárky Ježíšek nenosí a nikdy nenosil. Jako dítě jsem nikdy dárky pod stromkem neměla, když jsme zazpívali – tatínek vytáhl dárky ze skříně, maminka z postele. Dneska pod stromkem hromádku dárků máme, pokládáme je tam průběžně a máme radost, že je jich tolik a že je nám dáno žít v tak bohaté době.

Petr Němeček, náhodný kolemjdoucí
A kdo jiný by je měl nosit? Vždyť je v tom napětí, poezie i tajemno!

Dana Tichá, pastorační pracovnice
Nikdy nám nepřišlo ani na mysl, že bychom v dětech pěstovali ježíškovskou iluzi. Taky by se dost tloukla s křesťanskou vánoční zvěstí. Zeptal-li se někdo našich (tehdy hodně malých) kluků, co dostali od ježíška, nevěděli ani o čem je řeč. Děti z rodin, kde se na ježíška věří, jsou ochuzené. Dárky se u nich najednou objeví. Ale to, že dárky společně kupujeme, děti samy něco vyrobí, zabalí a třebas kostrbatě napíší milému tatínkovi, je důležité. Abychom si uvědomili, na kom nám záleží.

Alena Fendrychová, pracovnice Diakonie
Ježíšek u nás dárky nenosí, už se nepamatuji, jestli nosil, když byly děti úplně malé, ale myslím, že ne.

DaZ

O kurzech Alfa s brněnským farářem Jiřím Gruberem

Český bratr 12/2012.

Misijní cyklus setkání pod názvem Alfa kurz je v českém prostředí spojen především s probuzeneckými a charismatickými církvemi. Jak se k jeho pořádání dostane evangelický farář?

Navštívil mě pastor společenství Slovo života. Pověděl mi, že kurzy již několik let pořádají, mají dobré výsledky a pozval mě ke spolupráci – nabídl nám konat kurzy paralelně s nimi, aby si lidé v Brně mohli vybrat církev, v které by je chtěli navštěvovat. Spolu s několika lidmi ve sboru jsme si řekli, že by v podobné nabídce skutečně neměla chybět ani naše církev českobratrská. Nejdříve jsme se s průběhem a kurzy seznámili u „konkurence“ a pak jsme se na jejich pořádání asi rok připravovali. Byly to občas doslova „manévry“, jde přece jen o jiný typ akce než jsou biblické hodiny nebo sborové dny. Ale vyplatilo se to.

V čem spočívají hlavní zásady těchto kurzů? V čem se liší třeba od našich biblických hodin, při nichž také často probíráme základy křesťanství?

Kurzy Alfa vznikly v prostředí anglikánské církve v Londýně. Je možné je pořádat prakticky ve všech církvích. Základní myšlenka stojí na třech pilířích – na společné večeři, na cyklu dvanácti přednášek a na společném rozhovoru u stolu. Každý pilíř je stejně důležitý a navzájem se doplňují.
Společná večeře slouží k nastolení důvěry. Při jídle se vede běžná společenská konverzace – lidé se seznamují.
Přednášky jsou na vybraná témata a v zásadě se neliší od toho, s čím lidi seznamujeme v kázáních nebo na biblických hodinách. Liší se však tím, že je třeba se přizpůsobit posluchači, který možná o církvi a víře neví téměř nic. Témata přednášek jsou formulována jako otázky, například: Je křesťanství již zastaralé a zbytečné? Proč Ježíš zemřel? Má smysl se modlit? Může nás Bůh uzdravit? Proč potřebujeme církev?
Následuje rozhovor, při kterém si lidé ze sboru a hosté povídají u stolů o tom, co slyšeli. Zásada je, že u každého stolu musí být víc hostů než těch, kteří na otázky odpovídají. Hlavním cílem rozhovoru není poučovat, ale naslouchat všemu, co hosty trápí, čemu nerozumějí, co je na víře přitahuje. Nikdo nikoho o ničem nepřesvědčuje a nikam ho nezve. Vše má být otevřené a nezávazné. Lidé si nedávají adresy a oslovují se pouze křestními jmény.

Jak jste vybírali lidi, kteří sedí s hosty u stolů? A kdo vám vaří večeře?

Lidem u stolů říkáme pracovně „stolaři“. Jsou to většinou ti, kteří již delší dobu žijí ve sboru. Později to byli lidé, kteří sami kurzy absolvovali a stali se členy sboru. Občas se s nimi sejdu a probíráme nejčastější otázky. A před každým večerem se shromáždíme k přímluvným modlitbám.
Večeře nám chystá skupina sester ve sboru – vždy dvě nachystaly na první večer padesát teplých večeří. Pak to většinou kleslo ke třiceti či dvaceti. Stává se i to, že někteří se přicházejí pouze najíst. Ale nebylo jich mnoho.
Kromě toho je ještě technický tým z těch, kteří chystají sál, obsluhují u stolu a hlídají šatnu. Po večeři nám zpívala mládež tři písně ze Svítá. Na každý večer bylo třeba asi dvaceti lidí ze sboru.

Jak často kurzy vyhlašujete a kolik lidí se průměrně přihlásí?

Dosud jsme je pořádali každý rok. Sedmý rok jsme si dali pauzu, protože už byla cítit únava. Doufám, že se příští rok podaří kurzy zase obnovit. Kurz začne v říjnu a v půli prosince skončí. Koná se každý večer od 18 do 20 hodin ve sborovém sále. Od ledna pak běží kurz Beta, do kterého přicházejí ti, kteří vědí, že po jeho skončení se budou moci přihlásit do sboru nebo dát pokřtít. Na začátku kurzu přicházelo asi dvacet hostů, vydržela zhruba polovina.

Jak se o kurzech budoucí účastníci dozvědí?

Všemi možnými i nemožnými způsoby. Ze zkušenosti víme, že každý účastník se o nich dozvěděl jinak. Někdo z inzerátu v tramvaji, jiný z letáku ve schránce, další si letáček vezme v předsíni kostela, jiný zahlédne pozvání na nástěnce mezi výlohami obchodů. Další najde pozvánku jako inzerát v místních novinách nebo na internetu. Zveme i při Noci kostelů nebo na koncertech pořádaných v kostele. Nejcennější je ovšem pozvání osobní. Na první večer přijde člen sboru se svým hostem a pak už nechá na něm, zda ho kurz zaujme a bude chodit dál.

Jaké je typické složení účastníků jednoho běhu?

Přicházejí lidé všech věkových skupin. Převažují mladí a starší. Většinou jsme se snažili, aby u jednoho stolu seděla přibližně jedna věková skupina. Ale není to nutné.

Existuje nějaká slabina této misijní formy?

V původní podobě je důležitou součástí kurzu víkendový pobyt, kde se hovoří o Duchu svatém a posluchači jsou vybídnuti k osobnímu přiznání ke Kristu. My jsme víkend omezili na sobotu, jedeme do nějakého venkovského sboru, kde hovoříme o rozhodující roli Ducha svatého v životě víry. Ale žádnou výzvu k obrácení nedáváme. Necháváme lidi, aby dozráli sami. Nutno ovšem říci, že většinou jako hosté přicházejí lidé, kteří jsou již víře nakloněni, mnozí se v soukromí modlí. Jejich víra však potřebuje jakési pročištění a vyjasnění sporných otázek.
Na nějakou výraznou slabinu jsme nenarazili. Mně moc nesedí slovo kurz – jako by víra byla něco, co se dá naučit. Ale název je zavedená značka, jejíž zásady je třeba respektovat.
Samotné pořádání kurzů Alfa je poměrně náročné. Vyžaduje mít ve sboru dostatek lidí, kteří se zavážou k pravidelné účasti a práci. Existuje však i domácí verze kurzu, který je pořádán v rodině a účastní se ho třeba jen dva tři hosté. Velkou výhodu vidím v tom, že dokud jsem připravoval žadatele o křest sám, znali pouze faráře a do společenství sboru si jen těžko nacházeli cestu. Když ale přijdou do kostela účastníci kurzu Alfa, znají tam nejmíň dvacet lidí.

Když lidé kurzem projdou, nechají se alespoň někteří pokřtít nebo zapsat do sboru? A vydrží jim případné nadšení?

Po skončení kurzu Alfa nabídneme zájemcům pokračování v tzv. kurzu Beta. Ten už jsme koncipovali podle svého, žádný scénář k němu nebyl. Učíme se zde číst Bibli pomocí rozhovoru nad vybranými texty v malých skupinkách, zasvěcujeme účastníky do života církve a společně se modlíme. Seznamujeme je s desaterem, vyznáním víry, svátostmi, dějinami církve. Je to taková konfirmační příprava pro dospělé. Večeře si chystáme společně, většinou studené.
V kurzech Beta předpokládáme již vážný zájem, zveme do bohoslužby a v závěru (trvá do ledna do dubna) nabídneme možnost vstupu do sboru a nepokřtěným možnost křtu. Za posledních šest let se takto ke sboru připojilo asi padesát dospělých lidí. Někteří se po jisté době zase vytratili. Pro řadu lidí je těžké změnit styl života – nejsou zvyklí slavit neděli, mají nevěřící rodiny nebo čekali od víry v Krista něco jiného a jdou hledat jinam.

Doporučil bys konání těchto kurzů v našich sborech?
V zásadě ano, tam, kde jsou pro to podmínky. Je to jedna z dobrých možností, jak nabídnout lidem možnost uvěřit v Ježíše Krista a zapojit se do života církve. Ze zkušenosti vím, že není málo lidí, které osloví jednotlivé kázání, kniha, film nebo zasáhne nějaká životní událost, ale nevědí, jak se k víře a církvi dostat blíže. Většinou se ostýchají a nevědí, co mají udělat. Po chvíli proto jejich nadšení a zájem vyprchá. Kurzy Alfa mohou lidem pomoci, aby svou počáteční a nejistou víru mohli někde ukotvit a překonali svou původní nedůvěru k církvi. Nesmíme je však začít hned poučovat, ale především naslouchat. Kurzy Alfa jsou dobrým způsobem, jak dát těmto lidem najevo, že nám na nich záleží, i když se do církve nepřihlásí a půjdou dál svou vlastní cestou.

Ptal se Roman Mazur

Společenství evangelických církví v Evropě – 7. valné shromáždění

Český bratr 12/2012.

Ve dnech 20.– 26. 9. 2012 se ve Florencii sešlo 7. valné shromáždění Společenství evangelických církví v Evropě (SECE). Největší setkání evropských protestantských církví, které se schází vždy zhruba po šesti letech, bylo zahájeno v konferenčním středisku Convitto della Calza úvodní řečí prezidenta Thomase Wipfa. Zástupci církví se sešli, aby mohli mluvit o možnosti vnášet do společnosti křesťanský hlas, který bude dnes zvát k svobodnému, odvážnému a přitom zodpovědnému pohledu na přítomnost i budoucnost, proto se mottem letošního shromáždění stalo heslo Free for the future (Svobodni pro budoucnost).

V průběhu valného shromáždění delegáti členských církví spolu s poradci a hosty diskutovali o výsledcích předcházejících věroučných rozhovorů a o tom, jakými důrazy je třeba se v budoucnu zabývat, kam bude směřovat ekumenický dialog mezi protestantskými církvemi a jak bude postupovat práce SECE. V šesti diskusních skupinách se projednávala hlavní témata a byly přijaty dokumenty o evangelickém pojetí autority písma (Písmo, vyznání, církev) a o pojetí ordinované služby (Úřad, ordinace, episkopé). Do budoucna by se tématy věroučných rozhovorů měly stát církevní společenství a také pluralita náboženství. Hovořilo se o roli protestantských církví v současné Evropě, o možnostech být církví stále se obnovující a otevřenou (dokument Ecclesia semper reformanda) a o identitě a úkolech evangelických církví mimo jiné ve světle blížícího se 500. výročí evropské reformace (2017).
Velký ohlas a pohnutí vzbudila svým příspěvkem Rosangela Jarjour, generální sekretářka Společenství evangelických církví na Blízkém východě (FMEEC), která hovořila o situaci křesťanů v Sýrii a v dalších státech tamějšího regionu.

Zájem hledat nové perspektivy, vzájemné obohacení a povzbuzení byl patrný i v neformálních setkáních a při společných bohoslužbách a modlitbách, v nichž se odrážela rozmanitost církevních tradic i společné reformační dědictví a radost z možnosti tvořit jedno společenství. Nedělní bohoslužba se konala v kostele valdenské církve a shromáždění předsedala biskupka německé metodistické církve Rosemarie Wenner.

Valné shromáždění také zvolilo třináct členů nové rady SECE, z nichž byli vybráni tři prezidenti: Friedrich Weber, Klára Tarr Cselovzsky, Gottfried Locher. Generálním sekretářem byl potvrzen biskup Michael Bünker. Do společenství církví vstoupila Evangelická luterská církev v Ekvádoru (založená ve 40. letech 20. století evropskými emigranty), která se tak stala 106. členem a bylo podepsáno memorandum o spolupráci SECE a anglikánské církve v Británii a v Irsku.

Poprvé se v rámci valného shromáždění uskutečnil také stewardský program. Osmnáct studentů a absolventů teologie z devíti různých zemí se setkalo, aby se navzájem seznámili se svými církevními tradicemi, aby v rozhovoru s čelními představiteli získali vhled do historie i současných témat SECE, a aby spolu diskutovali a společně se modlili. V průběhu valného shromáždění stewardi pomáhali s organizací, ale také měli možnost účastnit se zasedání a získat tak cennou ekumenickou zkušenost.

Jana Hofmanová