Český bratr 1/2013.

Restitučně-odlukový zákon

Po široké celospolečenské diskusi a po velmi ostrém politickém souboji přehlasovala v listopadu Poslanecká sněmovna dřívější veto Senátu a schválila tak „zákon o zmírnění některých majetkových křivd způsobených církvím a náboženským společnostem v době nesvobody a o vypořádání majetkových vztahů mezi státem a církvemi…“ (dále jen: „restitučně-odlukový zákon“ nebo „zákon“). Protože prezident následně zákon nevetoval, vstoupí 1. ledna 2013 v platnost.
V souvislosti s tím považuji za vhodné nabídnout čtenářům časopisu Český bratr možné odpovědi na námitky a otázky často vyvstávající nad tímto zákonem. Činím tak jako jeden z většiny synodálů, která před rokem hlasovala pro to, abychom se k celé restitučně – odlukové „akci“ přidali, a také jako člověk, který vidí v přijetí zákona velkou šanci pro české církve i společnost.

Někteří faráři, kterým důvěřuji, byli proti zákonu. Proč je církev neposlechla?
Protože v podobných záležitostech rozhoduje naše církev podle názoru většiny. Hlasování vyhrává větší skupina, ale své postoje mohou nadále svobodně prezentovat obě strany – podporovatelé i odpůrci. Když se zdálo přijetí sporného zákona „na spadnutí“, z logických důvodů byli více slyšet odpůrci.
Problematika našeho spolupodílu na restitučně-odlukové akci byla opakovaně a otevřeně projednávána na nejvyšších grémiích naší církve. Žádná námitka nebo otázka nebyla předem považována za tabu nebo vytlačována mimo diskusi. Například na setkání Synodní rady ČCE se zástupci seniorátů na jaře 2012 byl hlavním řečníkem k tématu královéhradecký senior Michal Kitta, odpůrce zákona. Podobně svobodně vyjadřovali své nesouhlasné názory například kolegové Tomáš Trusina (na sociálních sítích a účastí na podpisových akcích), Tomáš Molnár (například na webových stránkách evangnet.cz), Miloš Rejchrt (ve sdělovacích prostředcích) a další faráři, nefarářští členové církve i studenti teologie.
Rozhodující hlasování na mimořádném synodu na podzim 2011 však dopadlo tak, že 64 synodálů bylo pro, čtyři byli proti a jeden se zdržel. Mé další zkušenosti (například z celovečerního rozhovoru na farářském semináři) ukazovaly možná méně jasnou, ale přesto zcela zřejmou většinovou podporu připojení se k restitučně- odlukovému zákonu.

Proč církve, které mají u české veřejnosti špatnou reputaci, ještě u politiků vyžadovaly zákon, který většina společnosti odmítá?
Hlavním a prvním hybatelem celé restitučně–odlukové hry nebyly církve, ale stát reprezentovaný demokraticky zvolenou vládou. Všechny jeho klíčové instituce (Ústavní soud, všechny právnické fakulty, Ústav státu a práva…) byly dlouhodobě zcela zajedno v tom, že církve mají legitimní nárok na navrácení komunisty bezprávně ukradeného majetku. Z tohoto důvodu byly také mnohé majetky již od roku 1992 blokovány pro účely budoucích církevních restitucí. Vzhledem k téměř dvacetiletému odkládání začala tato blokace dosti fatálně paralyzovat rozvoj mnoha obcí. Největší zájem na vyrovnání a vyjasnění majetkoprávních poměrů měl tedy stát.
Druhým klíčovým hybatelem byla římskokatolická církev jako restituent 98 procent nárokovaného majetku. Ta se rozhodla své právo na restituce svého majetku uplatnit. Postupovala obdobně jako apoštol Pavel, který v určitých situacích také trval na svých právech vyplývajících z římského občanství, jehož byl držitelem.
Naše církev se společně s čtrnácti dalšími nekatolickými společenstvími a s Federací židovských obcí stala třetím „hráčem“ celé akce až dodatečně. Stalo se tak ve chvíli, kdy dva hlavní hráči – stát a římskokatolická církev – navrhli, aby se společně s restitucemi vyřešil i druhý zásadní problém ve vztahu českého státu a jeho církví, totiž problém přechodu na jejich samofinancování.

Jaké jsou základní parametry přijatého zákona?
Nezávislé odhady vyčíslily současnou hodnotu církvemi legitimně nárokovaného majetku (z 98 procent náležel římskokatolické církvi) na 134 miliard.
Původně církevní majetek v odhadované ceně 75 miliard, který je dnes ve vlastnictví Pozemkového fondu ČR a Lesů ČR, bude na základě hodnověrných dokladů navrácen přímo původním majitelům (například farnostem nebo řádům). O sporných případech rozhodne soud.
Namísto majetku, který být vrácen nemůže (je už nyní například ve vlastnictví obcí, fyzických nebo právnických osob), bude státem v průběhu třiceti let vyplácena finanční náhrada ve výši 59 miliard. Přibližně dvaceti procent z této hodnoty se římskokatolická církev vzdala ve prospěch ostatních českých církví a Federace židovských obcí, které se díky tomu staly rovněž významnými „restituenty“. Pro naši církev to má přinést třicet let po sobě částku 75,5 milionů.
Vzhledem k takto vyřešeným restitučním závazkům vůči církvím mohl stát v rámci stejného zákona vyhlásit, že během následujících sedmnácti let postupně ukončí dosavadní financování duchovních ze státního rozpočtu, a to bude pak již jen na církvích samotných.

Mám pocit, že katolíci si protestantskou podporu koupili. Nás by se přece restituce téměř vůbec netýkaly…
Oproti nárokům římskokatolické církve jsou nároky našich sborů a středisek Diakonie sice malé, ale nikoli zanedbatelné. Jejich hodnota je odhadována na přibližně 200 milionů korun.
Je tady ovšem ještě jiný důvod, proč se k zákonu přidat: K oběma zbývajícím klíčovým subjektům (ke státu i římskokatolické církvi) přece pociťujeme nikoli nepodstatnou míru občanské, resp. spolukřesťanské loajality. Sám bych byl proti jimi navrženému společnému řešení pouze v případě, že by nás nutil k něčemu protiprávnímu, nemravnému či nekřesťanskému. K ničemu takovému nedošlo. Skutečnost, že shodou okolností se oběma těmto subjektům hodí zatáhnout nás do své hry jako ty, kteří na ni mohou relativně „vydělat“ (dostaneme finanční náhradu za majetek, který nám nepatřil), není dostatečným důvodem pro odmítnutí. Případné „restituční“ peníze pro naši církev nás přece neuplatí k falešné loajalitě vůči státu nebo římskokatolické církvi. I nadále k nim snad zůstaneme kriticky loajální.
Ano, rozhodnutí řimskokatolické církve vzdát se dvaceti procent finanční náhrady ve prospěch ostatních církví, zcela jistě pevněji „semklo“ ekumenickou církevní frontu. Ne ovšem jako úplatek, nýbrž jako legitimní taktický tah velmi úzce související s vyřešením otázky budoucího samofinancování církví.

Opozice i evangeličtí odpůrci kritizovali výrazně mj. právě tu skutečnost, že se do jednoho zákona spojily restituce a finanční odluka!
Politicky i právně zašmodrchané klubko vztahu českého státu k jeho církvím spočívalo právě v tom, že tato dvě témata spolu velmi úzce souvisí jako spojité nádoby. Nebylo průchozí chtít po církvích samofinancování bez předchozích restitucí ani restituce bez současného vyřešení problému budoucího samofinancování. Sekularizovaná česká veřejnost vyjadřovala dlouhodobě názor, že majetek se církvím vracet nemá a že se zároveň mají církve co nejrychleji financovat samy. To ovšem každý jen trochu demokraticky smýšlející právník nebo politik nemohl připustit, protože by tím zcela popřel ideu právního státu, ke které se naše demokracie hlásí.
Proto nakonec tři klíčoví hráci navrhli řešení, které osobně považuji za moudré a elegantní zároveň. Stát pro sebe velmi výhodným způsobem vyřeší a uzavře svůj právně-ústavní a hospodářský dluh a zároveň dá církvím najevo, že po jeho splacení očekává od církví finanční samostatnost.

Církve se měly majetku úplně zříci. Proč to neudělaly?
Gesto naprostého zřeknutí se majetku se může jevit jako reálná alternativa jen na první pohled. Na restituce by totiž neměla nárok Římskokatolická církev jako celek, reprezentována pražským arcibiskupem nebo dokonce samotným papežem. Restituenty jsou její nejrůznější složky s vlastní právní subjektivitou – farnosti, diecéze, řády… A zde se ohromná masa anonymního majetku rozpadá do menších, velmi konkrétních položek, u kterých původní majitelé mohou často přesně dohledat, jak se stali jejich vlastníky a k čemu v jejich hospodaření sloužily.
Libeňský evangelický sbor, ve kterém jsem nyní farářem, vlastní činžovní dům, který komunisté shodou okolností nezabavili. Kdyby ho ovšem zabavili, považoval bych za občanskou i křesťanskou povinnost usilovat o jeho navrácení nebo o přiměřenou finanční náhradu. Byl totiž financován zcela konkrétními jednotlivci a skupinami, které jeho stavbu podpořili právě proto, aby s ním libeňský evangelický sbor mohl podnikat a z výnosu této činnosti podporovat svou hlavní činnost.
Církve se nemohou zříci ani finanční náhrady, protože ta bude použita mimo jiné na vyplacení vlastních subjektů, které svůj majetek od státu nedostanou, protože byl shodou okolností za oněch 60 let převeden na jiné nestátní majitele, např. na obce, kraje nebo fyzické osoby.

Neměly církve počkat na dohodu napříč celou politickou scénou?
Církve trpělivě čekaly na dohodu napříč celou politickou scénou velmi dlouho. Byly připraveny jednat s jakoukoli dosavadní českou vládou, pravicovou i levicovou. Politická výbušnost a složitost celé problematiky ovšem způsobila nekonečné dvacetileté odklady. Pravdou je, že pouze poslední dvě pravicové vlády považovaly danou problematiku za prioritní, a proto byly ochotny obětovat při jejím řešení i podstatnou část své popularity u české veřejnosti.
Navržené řešení jistě není ideální a zcela spravedlivé, je ovšem dobře promyšlené a vyargumentované, podložené posudky nezávislých institucí. Ostrou a demagogickou kritiku ze strany levicových stran proto za pokryteckou a populistickou. KSČM se dostala do situace, kdy jako zloděj poučuje okradeného o tom, co je a není morální a spravedlivé. Politikové ČSSD byli dlouhou dobu sami ve vládě a mohli navrhnout jiné způsoby řešení, které by jim byly bližší. Církevní přestavitelé byli ochotni o nich jednat. Nic skutečně významného z jejich strany nebylo navrženo.
Za této situace autor těchto řádků nevidí na postupu pravicové vlády a Římskokatolické církve jako největšího restituenta nic nemravného nebo nespravedlivého. Čas při případném čekání na budoucí návrh přijatelný pro celou politickou scénu by se s největší pravděpodobností počítal na pětiletky. I nadále by byl blokován rozvoj mnoha obcí. A kdyby se mezitím jednotlivé církevní subjekty začaly domáhat svého majetku soudně (kdo by se jim divil?), stálo by to Českou republiku mnohem více, včetně náhrad za soudní spory. Ústavní soud k tomu otevřel cestu konstatováním protiústavní nečinnosti Parlamentu v roce 2007, kde mimo jiné prohlásil, že: „Dlouhodobá nečinnost Parlamentu České republiky spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu, který by vypořádal historický majetek církví a náboženských společností, je protiústavní… Nepřijetí zvláštního zákona, k čemuž se zákonodárce explicitně zavázal, po dobu 20 let… je projevem nepřípustné legislativní libovůle a porušuje čl. 1 Ústavy – to, že je Česká republika demokratický právní stát.“

Budeme umět s tak ohromným majetkem hospodařit? Nerozloží to naši církev zevnitř, novými, dosud nepoznanými pokušeními?
Necelé tři miliardy, které ČCE mají připadnout jako součet po dobu 30 let postupně vypláceného podílu na finanční náhradě a postupně se snižujícího se státního příspěvku na financování církve (po dobu 17 let), vypadají na první pohled jako ohromná hromada peněz s korumpujícím potenciálem rozložit naši malou církev zevnitř. Ve skutečnosti je tomu úplně jinak. V průběhu dalších 30 let obdrží naše církev v součtu jen asi o třetinu více, než by obdržela v případě, že by zákon nebyl přijat a platila dosavadní pravidla státního financování duchovních.

Proč jsme se pro přechod k samofinancování nerozhodli již dříve sami?
K samofinancování zaujala naše církev zásadní stanovisko již v roce 1993, a to usnesením synodu. Cituji: „Přímá závislost církve na státním rozpočtu je pro další život církve a její vztah ke společnosti neudržitelná. Chceme proto postupně směřovat k ekonomické nezávislosti církve na státním rozpočtu. Očekáváme, že to přispěje k větší odpovědnosti každého člena církve za věc evangelia. Postupný přechod na nový vztah církev a státu chceme nést jako celá církev společně a solidárně…“
Toto usnesení – spíše proklamace než soubor konkrétních opatření na cestu k samofinancování – však v následujících téměř 20 letech „spalo“. Na celospolečenské úrovni si restitučně-odlukový rébus z výše uvedených důvodů strany a vlády přehazovaly jak horký brambor. A pro nás byl setrvalý stav v dané věci, kdy se nechystaly ani restituce ani finanční odluka, z některých ohledů výhodný. Nevyžadoval např. potřebu nějak skokově zvyšovat vlastní obětavost. Toto pohodlné vyčkávání považuji osobně za chybu a selhání našeho společenství.

Na co peníze z přidělené finanční náhrady a z „odlukového fondu“ v naší církvi půjdou?
To není v tuto chvíli jasné a zřejmě se to ukáže nejdříve za 2-3 roky. Bude to záležet na rozhodnutí synodu po předchozí diskusi ve všech patrech naší církve. Následující poznámky ke grafu uvedenému níže nechť čtenář laskavě přijme jako subjektivní odhad autora tohoto článku.

Čára na úrovni 83 miliónů označuje roční dávky vyplácené státem naší církvi v posledních letech před přijetím restitučně – odlukového zákona. Jen letmým pohledem na celek grafu zjistíme, že po přijetí tohoto zákona budeme státem díky finanční náhradě z restitucí dotováni prvních 17 let o dost výrazněji než doposud, dalších 13 let pak slaběji. Po roce 2043 již budeme zcela závislí na samofinancování.

Část A označuje postupně se snižující státní příspěvek, určený doposud téměř výhradně na platy kazatelů. První tři roky bude vyplácen v dosavadní výši 83 miliónů, pak se po dobu 14 let bude postupně snižovat, každý rok o 5 procent. Pokud vím, zatím nikdo nenavrhl, aby se použil nějak jinak, než jak byl používán doposud, tedy na platy kazatelů. Náš přechod na samofinancování bude tedy nejméně sedmnáctiletý.

Celá část B označuje náš podíl na restituční náhradě. Stát nám v dalších 30 letech vyplatí každoročně 75,5 miliónů.

Část B1 označuje peníze, které církev bude vyplácet některým svým sborům a střediskům Diakonie, jejichž oprávněné restituční nároky nemohly být uspokojeny v naturáliích. Tyto subjekty se zavázaly, že se o ně nebudou se státem soudit a církev by jim za to měla vyplatit příslušnou náhradu.

Část B2 označuje částku, o kterou si v prvních 17 letech oproti dosavadním státním příspěvkům přilepšíme. Tuto částku se jako církev s největší pravděpodobností pokusíme z velké části investovat a užívat z ní zisky.

O největší části B3 je toho v tuto chvíli jasno nejméně: Neoficiálně zatím padaly, pokud je autorovi známo, tyto návrhy, jak je užít: na investice (a v běžném hospodaření následně užívat jen výnosy zisky) / na platy kazatelů, aby byl přechod k samofinancování měkčeji rozložen třeba na dobu 20 – 40 let / na diakonické, misijní, církevně-školské, sociální nebo humanitární církevní fondy…

Roman Mazur, farář v Praze-Libni a senior Pražského seniorátu