Slovo

Pro děti: Biblický zvěřinec –Velryba

Český bratr 9/2013.

Když kolem vás náhodou pluje velká ryba…

Anežka s tatínkem a Filipem se vydali do města. Bylo hezky, náměstí plné lidí, turistů, prodavačů pohlednic a zmrzliny. A ještě něco zvláštního. Stál tam podivný člověk, celý obarvený nazlato. Skoro se nehýbal, lidé si ho fotili. Anežka zůstala stát s otevřenou pusou. Tohle ještě neviděla. Dívala se… a najednou – kde je tatínek s Filipem?! Začala se nešťastně rozhlížet kolem sebe, volat. Ale nikde je neviděla. Vydala se tam, odkud předtím přišli, ale oni už mezitím došli jinam a taky ji hledali.
Už to trvalo dlouho. Anežka si sedla na kraj chodníku a dala se do pláče.
Najednou před ní někdo stojí. Anežko!
Zvedla hlavu. A uviděla paní Voříškovou.
Co se stalo, Anežko? Ty jsi tady takhle sama?
Ne. Vlastně ano. Zajíkala se Anežka. Ztratila jsem se. Nevím, kde je tatínek s Filipem.
Tak je najdeme. Paní Voříšková vyndala z tašky telefon a volá tatínkovi. Mám tady vaši Anežku.
Za chvíli se sešli. To byla náhoda…
Nebo to nebyla náhoda?

Víš, jak to bylo s Jonášem, Anežko? ptá se večer tatínek.
No, nechtělo se mu do Ninive.
A dál?
Šel do přístavu a nasedl na loď, která jela úplně na druhou stranu, na západ do Taršíše. Tam si lidé tenkrát představovali, že je konec světa. Dál už byl jen nedohledný oceán. Schovám se tam Pánu Bohu, řekl si Jonáš.
Ale cestou vypukla hrozná bouře. Lidé na lodi se báli, že ztroskotají. Začali se modlit k různým bohům, v které kdo věřil. Nemodlil se jen Jonáš. Ležel v podpalubí a spal.
Velitel posádky si všiml, že Jonáše nikde nevidí, a tak sešel do podpalubí. Našel ho spícího a zacloumal jím.
Co je s tebou, ospalče! Vstaň a volej k svému bohu!
Jenže Jonáš přece je na cestě od Boha pryč! Když odejdete z domova, protože už tam nikoho nechcete vidět, tak přece nebudete domů telefonovat!
A tak jim to Jonáš všechno řekl. Já Pánu Bohu utíkám. Proto je taková bouře. Hoďte mě do vody a bouřka přestane.
To ale námořníci nechtěli. Přece nemůžou hodit člověka do moře!
Jenže bouře sílila a Jonáš je přesvědčil. Hodili ho do moře a bouře přestala.
Pán Bůh ale nechtěl, aby to s Jonášem skončilo takhle.
A teď poslouchej, co se stalo, Anežko. Pán Bůh poslal k Jonášovi velikou rybu a ta ho spolkla. Tím ho zachránila. Jonáš se pak v jejím břiše konečně začal modlit a rozhodl se přece jen jít tam, kam ho Pán Bůh posílal.
Takže – když tu rybu poslal Pán Bůh, tak byla vlastně tak trochu anděl, tatínku? Anděly Pán Bůh posílá, ne?
Je to tak, někdy anděl vypadá jako velká ryba. Některé věci se stanou náhodou a některé ne. Ta ryba nebyla náhodou.
Anežka přemýšlí. To že jsem dneska potkala paní Voříškovu s mobilem – myslíš, že to byla náhoda?
Nevím. Určitě za některé náhody můžeme Pánu Bohu moc poděkovat.

Ryby v Bibli
Ve Starém zákoně mnoho ryb nenajdeme. Přece jen jsou Izraelci nomádi z pouště. Cestou z Egypta vzpomínají na ryby z Nilu. A velká ryba je pak důležitým „Božím poslem“ u proroka Jonáše.
Naopak v Novém zákoně se to rybami jen hemží. Někteří učedníci byli dříve rybáři a po vzkříšení se k této práci zase vracejí. Ryba je v té době běžné jídlo, s několika rybami Ježíš nasytí zástupy lidí. Ježíš také používá symboliku rybolovu (učedníky chce učinit rybáři lidí).
Ryba se stala symbolem křesťanů. Řecké slovo pro rybu ICHTHYS totiž je zkratkou slov Ježíš Kristus (je) Boží syn (a) Spasitel.

Doporučujeme: Duha – barevný život s vírou, katolický časopis pro děvčata a chlapce, vychází čtrnáctidenně od září do června, zajímavý nejvíc pro děti od pěti do dvanácti let. Co v časopise najdete? Třeba v jednom květnovém čísle bylo biblické čtení z knihy Skutků, reportáž Po stopách apoštola Pavla, seznámení s paní Dvorskou, která maluje ústy, vyprávění o prvních křtech v Jordánu, hádanky a na zadní straně komiks. Před vánocemi dostanete adventní kalendář, před velikonocemi postní sešit a na prázdniny dárek. Doporučuji i pro děti evangelické!

Lenka Ridzoňová

Recenze

Pavel Hošek: A bohové se vracejí. Proměny náboženství v postmoderní době

Český bratr 9/2013.

Proměny náboženství v postmoderní době

V posledních dvaceti letech u nás vyšlo velké množství knih, umožňujících pochopit pomalý ústup náboženství z evropského kontinentu ve třech posledních staletích (sekularizaci), poznat specifika vývoje křesťanství v české společnosti a seznámit se s rychle se měnící náboženskou situací ve světě v posledních čtyřiceti letech. Kdo chce najít přehledný soupis všech těchto knih, může nahlédnout do závěrečných stránek knihy religionisty Pavla Hoška z pražské Evangelické teologické fakulty A bohové se vracejí. Proměny náboženství v postmoderní době.
Hoškova útlá kniha nabízí však mnohem víc než jen pečlivě sestavený seznam literatury vhodné k další četbě. Kdo někdy slyšel Pavla Hoška přednášet, ten ví, jak umí danou látku jasně rozčlenit, srozumitelně vysvětlit a především poutavě, často až napínavě podat. Ve své třetí knize naplnil Hošek své obdivuhodné umění strhujícího výkladu beze zbytku.
Kniha A bohové se vracejí je ve svých prvních dvou třetinách (tvořených čtyřmi kapitolami) přehledným shrnutím poznatků o zesvětštění západní kultury od nástupu novověku, o návratu náboženství do veřejného prostoru v posledních čtyřiceti letech, o podobách religiozity v postmoderní době a o specificky české situaci náboženství. Pro zájemce o takové shrnutí je tato část Hoškovy knihy zcela ideální – stručná a přitom obsahově mimořádně nabitá.
Vlastní autorské jádro Hoškovy knihy ovšem vidím v poslední třetině textu, v kapitole páté s názvem Postmodernita a evangelium. V ní autor vedle jasného výkladu vkládá do textu i vlastní srdce: v podkapitolách Křesťanství a kultura a Postmodernita a úkol církve se obrací k českým křesťanům všech vyznání (ekumenické porozumění pro specifika jednotlivých křesťanských tradic je pro něho samozřejmostí) a v přesně a výstižně popsané současné náboženské situaci se snaží upozornit na možnosti působení, které čeští křesťané mají, a na chyby, kterých se často mohou dopouštět a dopouštějí.
Hošek charakterizuje současnou dobu jako postracionalistickou, postideologickou, postindividualistickou, posttradicionální, postoptimistickou a postmaterialistickou. Promýšlení všech těchto vlastností naší doby ho vede ke zjištění, že čeští křesťané se mnohdy snaží svým současníkům odpovídat na otázky více než čtyřicet let staré (kladené v šedesátých letech) a neuvědomují si, že dnešní – zejména mladí – lidé už žijí pod zcela jinými duchovními vlivy.
Hošek vidí ideově vyhraněný ateismus jako ustupující a slábnoucí, převažující projev dnešní religiozity shledává v lidském hledání neurčitého „duchovna“, „něčeho nad námi“, často ezotericky zabarveného, hlavně ovšem zcela nezávazného a naprosto necírkevního. Takové „hledání vracejících se bohů“ je pro dnešní křesťany často těžko uchopitelné, takže na ně nedokážou odpovídajícím způsobem reagovat a ztrácejí tak zejména s mladými lidmi kontakt. Přitom třeba právě pochopení toho, že dnešní doba je postindividualistická a že lidskou touhou je patřit do společenství, otevírá křesťanům nadějeplný prostor. Otázka je, zda jsme však na „návrat bohů“ dostatečně připraveni.

Jan Šulc

HOŠEK, Pavel. A bohové se vracejí. Proměny náboženství v postmoderní době. Jihlava: Mlýn 2012, 142 s.
ISBN: 978-80-86498-48-5

Slovo

Pro děti: Biblický zvěřinec – Prase

Český bratr 7+8/2013.

I od prasat se mohu vrátit.

Anežka má doma několik úkolů. Dělají je společně se sourozenci. Tedy – vůbec ne společně, střídají se. A moc dobře si hlídají, aby někdo neměl práce méně než ten druhý či třetí. Tak jim doma visí papír, kde se všechno eviduje. Zametání, mytí podlahy a luxování. Jednou za týden. A další týden se služba posune. Taky děti doma skládají vyprané kapesníky. Anežka je vždycky pečlivě rozdělí na tři stejné hromádky.
To je nespravedlivé, Petr je na táboře a neuklízí!
To je nespravedlivé, dneska je ta podlaha špinavější než minulý týden!
Znáte to, že?
Už se těším, až budu bydlet sama. Vůbec nebudu muset uklízet, těší se Anežka.
Večer leží maminka s Anežkou v posteli a čte jí knížku. Kapitola skončí. Dobrou noc, Anežko.
Ještě pomazlit, připomene Anežka.
Dobrou noc, moje holčičko. Ale ty už se těšíš, až budeš bydlet sama a nic nebudeš muset dělat, viď? Neodpustí si maminka Anežce připomenout.
Ale to bude až za dlouho, brání se Anežka. Ještě se jí nechce odcházet.
A – mami – budu se k vám moct vracet? Na návštěvu?
Maminka ji pohladí. I od prasat se můžeš vrátit.
Fuj, od jakých prasat?!
Víš, jak to bylo s tím synem, co se rozhodl žít sám?

Přišel za svým otcem a řekl mu: dej mi peníze, které bych po tobě měl zdědit. Chci už žít sám. Rozhodovat si věci po svém.
Otec mu peníze dal. Tak to zkus. Hodně štěstí.
Těch peněz bylo hodně. Syn se vydal do světa, žilo se mu dobře. Nikdo ho nenutil pracovat, pomáhat, uklízet. Nemusel vařit ani umývat nádobí. Mohl si všechno zaplatit a koupit. Spal v hotelech, jedl v restauracích. Na jídlo vždycky někoho pozval, tak nebyl sám.
Ale časem peníze došly.
Budu muset začít pracovat, přemýšlel.
Něco doma odkoukal, ale moc toho ještě neuměl. Ptal se na práci, ale nikde ho nepotřebovali. Až konečně na jednom statku řekli: ale jó, něco tady dělat můžeš. Támhle jsou prasata. Budeš se o ně starat. Spát můžeš v chlívě.
Fuj, prasata, pomyslel si syn. Ale nahlas to neřekl. Protože už mu nic jiného nezbývalo. A tak se staral o prasata.
Po večerech vzpomínal, jaké to bylo doma. Večeře, povídání u stolu. Rodiče, bratr, kamarádi. V noci čistá postel. Ale vrátit se nemůžu. Vždyť už jsem to jednou zabalil.
Ale ty myšlenky na domov se pořád vracely. Půjdu a zkusím to. Řeknu, že je mi to líto. Poprosím, jestli bych nemohl u otce pracovat jako pomocník.
Tak se vrátil. Tatínek byl zrovna před domem, když se v dálce objevila synova postava. Poznal ho hned. Vždyť je to syn!
Pojď domů, máme tě tady rádi.
Odpustíš mi to? Ptal se syn. A tatínek ho objal.
Pane Bože, děkujeme, že máme domov. A děkujeme, že se můžeme vracet taky k Tobě. Že nás máš rád jako rodiče. Amen.

Prase v Bibli
Pro židy je prase nečisté zvíře. Židé se prasat nesmějí dotýkat, nejedí vepřové maso. Proto, když marnotratný syn (Lk 15) dostane jako práci pasení vepřů, je to kromě špinavé práce i potupa. Když Ježíš vyhnal zlé duchy z posedlých v Gadaře, zlí duchové vešli do prasat a prasata skončila v moři. Gadarenská (gerasenská) krajina je na pohanském území (Mt 8). Ježíš také používá obraz nečistých prasat ve varování: Nedávejte psům, co je svaté. Neházejte perly sviním. (Mt 7)

Doporučujeme:
Odkud se vzal svět? O co se nejvíc bojím, že to ztratím? a další otázky k přemýšlení najdeme v knize To je otázka norského autora Josteina Gaardera s obrázky Akina Düzakina. Kniha nenabízí odpovědi. Vždy na jedné stránce je otázka a na vedlejší je trochu snový obrázek k prohlížení a přemýšlení. Pro děti od sedmi let. Vydal Albatros v roce 2013.

Lenka Ridzoňová

Recenze

Drago Fišer: Hledám slova pro hledající. Procházka teologickou literaturou

Český bratr 7+8/2013.

Drago Fišer (1925) byl právník, ekonom, vysokoškolský učitel. Je však stále hledač. Bylo mu snad těžké věřit tak, jak se odpovědi kdysi učil v Heidelberském katechismu a slýchal je z kazatelen, a proto hledá. Hledal a hledá odpovědi, protože nechce věřit bez porozumění. Není mu jedno, jak nosně a úspěšně církev, které je členem, předává křesťanství.

Kniha Hledám slova pro hledající zachycuje Fišerovo vlastní hledání, přemýšlení a zejména reflexi teologické literatury i naší doby. Z hledání pak roste zkusmá nevtíravá nabídka toho, co jemu připadá nosné. Už jen poctivost a autentičnost této cesty je velmi inspirativní.

Kniha má pět kapitol. První se věnuje tajemství lidského života, otázkám po smyslu, proč, co, a možným odpovědím na tyto otázky. Druhá se ptá po kořenech náboženství, po tom, co je víra, po významu slova Bůh a po roli rozumu v životě víry. Třetí naznačuje, že v křesťanství lze pozorovat dvě tradice: synoptickou a nesynoptickou, tu, která snad věrněji zachovala Ježíšovo náročné učení, a tu, ve které galilejského Ježíše příliš zastínil a zakryl řeckými filozofickými termíny interpretovaný Kristus. Čtvrtá, nejrozsáhlejší kapitola je autorovým pokusem představit Ježíše, základní kontury jeho učení i životního příběhu a shrnout to nejpodstatnější pro následování Ježíše v naší době. (Škoda, že autorovi unikl komentář Jiřího Mrázka k Evangeliu podle Matouše, který je podle mého názoru v češtině nejlepším současným pokusem právě tuto synoptickou tradici představit.) V poslední kapitole se pak Fišer vrací k některým křesťanským dogmatům, která připisuje nesynoptické tradici, která mu v jeho osobní víře bývala (jsou) překážkou a která považuje (v jistém smyslu oprávněně) za překážku i pro leckteré z našich současníků.

Fišerova kniha mi trochu připomněla někdejší bestseller od J. A. T. Robinsona Čestně o Bohu (1963). I to byl tehdy pokus stručně seznámit (především za pomocí citátů) laické čtenáře s díly teologických autorů, která anglikánskému biskupu z Woolwiche přišla jako nosná pro poctivější víru a život z ní, a pokus tyto teologické podněty domýšlet. Fišerova kniha, jak naznačuje její podtitul Procházka teologickou literaturou, je rovněž snahou (samozřejmě subjektivní) z vesměs odborné literatury srozumitelně vyzdvihnout to, co může hledajícího ve víře posunout. Na výběru titulů, které Fišer poctivě excerpuje, je unikátní nejen velký záběr, ale také to, že sahá bez problému i k produkci německé či anglické, římskokatolické i židovské. (Knihu bych však rozhodně nepovažoval za další z řady těch, které z pěti titulů dělají šestý!)

S autorovými názory by šlo jistě místy polemizovat. Samo rozdělení na synoptickou (pro autora nosnou) a nesynoptickou tradici, či podle M. Balabána na hebrejské a řecké myšlení, je možná příliš zkratkovité. A právě ona nesynoptická tradice by si zasloužila větší a poctivější pozornost. Někde snaha promluvit stručně není příliš prospěšná, ale stejně se domnívám, že D. Fišer notně zahanbuje leckteré z nás, které bohosloví „živí“.

Kniha mě, jak naznačeno, mnohokrát mile překvapila, inspirovala, vyprovokovala. A to se mi nestává často. Je psaná laikem pro laiky, je psaná pro ty, kterým jejich víra či nevěra není lhostejná, kteří ke své víře či nevěře, ke svému ptaní po smyslu, přistupují či chtějí přistupovat poctivě. Vřele a rozhodně ji doporučuji tomu, kdo není spokojený s věroučnými poučkami, kdo je o své víře ochoten přemýšlet, vystavovat ji pochybnostem.
Myslím, že Drago Fišer mimo jiné dokazuje, že písmáci v dobrém smyslu toho slova ještě zcela nevymřeli a že i tato doba může přát poctivým hledačům, respektive těm, kdo by „…s velikou dychtivostí a každý den zkoumali v Písmu, zdali je to tak, jak zvěstuje Pavel….“ (Sk 17,11).

Ondřej Macek

FIŠER, Drago. Hledám slova pro hledající. Procházka teologickou literaturou. Jihlava: Mlýn, 2012. 152 s.
Kniha je k dostání u nakladatele nebo ve FS ČCE Praha 6 – Dejvice, Bubeneč za 100 Kč.