Exulant po dvaceti letech. K 400. výročí Bible kralické

Český bratr 9/2013

Před dvaceti lety byly položeny základy občanského sdružení Exulant. K připomenutí této skutečnosti uspořádalo sdružení ve spolupráci s Českobratrskou církví evangelickou a Bratrskou jednotou baptistů 8. června letošního roku sjezd k poctě českých a moravských exulantů pro víru a k 400. výročí tisku jednodílky Bible kralické roku 1613.

Hlavním tématem byla Bible v životě církve s mottem „Národ náš nepochybně zanikne, neobrátí-li se opět k Hospodinu a jeho Písmu“, jehož autorem je Jan Karafiát. Místem jednání byl evangelický kostel U Salvátora a Betlémská kaple.
Sjezd zahájil předseda o. s. Jan Bistranin vzpomínkou na osobnosti, které stály u zrodu novodobé organizace sdružující potomky náboženského exilu – Pavla Smetanu, Karla Matějku, Vlastimila Pospíšila a Miroslava Veselovského. Připomenul cíle sdružení i přímou zkušenost často již nežijících reemigrantů a vyjádřil vděčnost za jejich svědectví víry.

Vědeckou část sjezdu zahájila Edita Štěříková přednáškou Exulanti a Bible. Skvělá přednáška i přednes, citace z dochovaných archivních dokumentů exulantů. Temno jako odraz biblického …světlo nohám mým…, kterého se nedostává. Alois Jirásek původně exulantský výraz umělecky umocnil. Bible jako vskutku to jediné nejcennější co mám v držení. Srovnání s katolickou Biblí v exulantském prostředí.
Petr Pokorný v excelentní přednášce porovnával překlady Kralických, jejich možnosti překladů z původních jazyků a obtížnost jejich získání s překladem ekumenickým. Ilustroval vývoj jazyka i odraz vědeckých poznatků v překladatelství. Zdůraznil interpretaci překladu.

Ondřej Macek přednesl Hledání odkazu českých písmáků, v němž nás provedl od písmáků tajné církve v době protireformace přes exulanty, toleranční dobu až ke  kruhu písmáků kolem profesora Starého zákona, Slavomila Daňka a k otázce, co dnes.

Odpolední jednání se přestěhovalo do Betlémské kaple. Cestou se účastníci nechali zvěčnit na společné fotografii, stejně jako před dvaceti lety, u Šalounova pomníku Mistra Jana Husa na Staroměstském náměstí. Tentokrát za asistence Městské policie. Zvonky dobré zprávy, hudební soubor ručních zvonků mladých hudebníků ze sborů v Kateřinici a Ratiboři nám vyzvonily Dobrou zprávu a zahájily odpolední společenské pokračování sjezdu. V Betlémské kapli byl pak přednesen dopis Mistra Jana Husa Veškerému národu českému z 10. června 1415 z vězení v Kostnici.

Jan Bistranin podal obsáhlou zprávu o činnosti o. s. Exulant a vyjádřil naději v další pokračování díla s novými mladými členy. Následovaly pozdravné projevy.  Jakkoli měly pozdravy  jedno téma, bylo pozoruhodné, jak odlišně je jednotliví řečníci uchopili, aby se setkali v závěrečném zdůraznění úlohy Bible v životě exulantů i současníků.

Všechny přednášky, kázání a pozdravy budou uveřejněny v připravovaném sborníku, který je možno objednat na adresách pavel.cap@email.cz, exulant@evangnet.cz nebo Občanské sdružení Exulant, Jungmannova 9, 111 21 Praha 1-Nové Město.

Josef Čáp (redakčně kráceno)

Soběstačnost sborů a samofinancování církve – část 2

Český bratr 9/2013.

Rozložení parametrů podle seniorátů

V této druhé části souboru článků jsou vyhodnocovány jednotlivé parametry podle seniorátů.
Na obr. 5 jsou uvedeny průměrné počty osob ve sboru v jednotlivých seniorátech. Sledují se průměrné počty členů sboru, počty platících salárníků, počty členů s vlastním příjmem a počty členů s hlasovacím právem. Je zcela zřetelné, že mezi jednotlivými senioráty existují až téměř desetinásobné rozdíly ve všech hodnoceních průměrného počtu členů ve sboru. Nejmenší průměrný počet členů ve sboru je v seniorátu Ochranovském (72) a Ústeckém (142), senioráty s největším průměrným počtem členů ve sboru jsou Východomoravský (650), Poličský (467) a Brněnský (450). Velmi rozdílný počet členů ve sborech bude představovat jeden ze základních problémů při restrukturalizaci sborů.
O počtu členů, kteří nesou finanční odpovědnost za své sbory, nejlépe vypovídá počet platících salárníků. Jejich nejnižší průměrný počet ve sboru je opět v seniorátu Ochranovském (26) a Ústeckém (37), největší naopak ve Východomoravském (250), Poličském (189) a Horáckém (145). Zajímavý pohled je na poměr počtu platících salárníků k celkovému počtu členů sboru. Nejvyšší podíl platících salárníků je v seniorátu Horáckém (44 %), Poličském (41 %) a Východomoravském (36 %), tedy v seniorátech, kde často vybírají salár presbyteři osobně. Nejnižší podíl platících salárníků je naproti tomu v seniorátu Jihočeském a Západočeském, v obou platí salár pouze 17 % členů. V celé církvi platí salár průměrně pouze 30 % jejích členů. Je tedy zřejmé, že většina členů sborů se na financování církve nepodílí vůbec, jsou tedy pouze tzv. kartotéčními členy nebo jejich finanční povinnosti vůči sboru plní rodinní příslušníci. Malá část členů církve přispívá sborům jiným způsobem než salárem. Jejich počet však leží mimo evidenci salárů.

Nerovnoměrnost finanční „síly“ sborů dobře ilustruje pohled na průměrnou obětavost sborů, seřazenou podle jednotlivých seniorátů, obr. 7. Za průměrnou obětavost je pokládán součet salárů, sbírek, darů a ostatních darů. Největší celkovou průměrnou obětavost mají sbory Pražského a Východomoravského seniorátu. V těchto seniorátech se průměrné příjmy sboru z titulu obětavosti sboru blíží 400 000 Kč/rok. Nejmenší celkovou průměrnou obětavost sboru mají senioráty Ústecký (132 tis./rok), Ochranovský (139 tis./rok) a Poděbradský (149 tis./rok). Sbory těchto seniorátů budou mít cestu k samofinancování obtížnou, protože jejich stávající celková obětavost je velmi nízká.
Poněkud jiné hodnocení sborů poskytuje pohled na sborovou obětavost přepočtenou na člena sboru, obr. 8, nebo na platícího salárníka, obr. 9, v jednotlivých seniorátech. Největší obětavost člena nebo platícího salárníka vykazují senioráty celkově „nejchudší“ nebo s nejmenším počtem členů, například Ochranovský a Jihočeský i Západočeský. Naopak senioráty s největším počtem členů i salárníků a s nejvyšší celkovou obětavostí sboru mají příjmy přepočtené na jednoho člena relativně nízké – např. seniorát Východomoravský. Nepříznivé podmínky ve sboru, jako je malý počet členů sboru, vedou k vysoké průměrné obětavosti na jednoho člena, protože jinak by takové sbory nebyly schopny plnit ani své stávající finanční povinnosti a hradit své náklady. Ve sborech s větším počtem členů není potřeba obětavosti tak naléhavá, a proto může být obětavost přepočtená na člena či platícího salárníka relativně nižší. V některých seniorátech se jistě odráží také poměrně nepříznivá ekonomická situace regionu, případně daných obcí. Poněkud mimo jakoukoliv souvislost leží seniorát Pražský, kde je obětavost přepočtená na platícího salárníka nebo člena poměrně vysoká. Vliv má, kromě jiného, nepochybně i dobrá ekonomická situace pražské aglomerace a nejvyšší průměrné příjmy na jednoho obyvatele ve srovnání s regiony.
Ve většině seniorátů tvoří největší podíl příjmů sboru salár. Druhým nejvýznamnějším zdrojem jsou sbírky, třetím dary. Jiné pořadí zdrojů je pouze v Ochranovském seniorátu, ve kterém se projevuje jiná tradice financování sborů.

Témata pokračování článku v příštích číslech:
Rozložení salárníků ve sborech podle výše salárů
Modely vývoje hospodaření ČCE v dlouhodobé perspektivě
Teze předložené 3. zasedání 33. synodu
Postup rozhovoru o přechodu ČCE k samofinancování v roce 2013 a 2014

Pavel Stolař

Představujeme projekt „Pečuj doma“

Český bratr 9/2013.

Diakonie ČCE zahájila v létě provoz bezplatné telefonické poradny v rámci rozsáhlého projektu na podporu rodinných pečujících – Pečuj doma. Projekt, jenž je v českém prostředí ojedinělý, probíhá dlouhodobě od ledna letošního roku (pod oficiálním názvem Pomáháme pečovat). Jeho cílem je komplexně podpořit laické rodinné pečovatele, kteří se starají zejména o seniory, prostřednictvím propojených informačních, poradenských a vzdělávacích činností.

Nejeden z nás se ocitl v životě v situaci, na kterou nebyl dost připraven: nemoc či stárnutí rodičů, prarodičů… Jak se postarat o příbuzného, který je nyní doma z nemocnice, a my musíme do práce? Tyto a podobné otazníky  nejnovější vzdělávací projekt Diakonie ČCE řeší.

Podle ředitele Diakonie ČCE, Davida Šourka je u nás domácí pečování rozšířeno více, než bychom čekali: „V ČR je podle neoficiálních údajů 200 000 lidí pečujících dlouhodobě a dalších 200 000 pečujících krátkodobě. K poskytování dobré péče potřebují přirozeně i sami pečující podporu, kterou se jim snažíme jako velká organizace s celostátní působností nabídnout.“

Pro nejširší veřejnost byl v červenci spuštěn nový webový portál www.pecujdoma.cz, který nabízí aktuální informace, rady a návody pro pečování a ošetřování. Uživatelé tu mají možnost využít elektronické poradenství či se inspirovat zdejší moderovanou diskusí, stahovat si konkrétní návody, vzory smluv, postupy pro sociálně-právní úkony a podobně. V nabídce jsou rovněž pokyny pro začínající pečovatele, tedy výčet stěžejních kroků a úkonů pro ty, kdo se rozhodli postarat se o své blízké v domácím prostředí a jsou začátečníky.

Dále Diakonie zprovoznila bezplatnou poradenskou linku 800 915 915, kde jsou pečovatelům k dispozici zkušení odborníci, a to v pracovních dnech od 9 do 17 hodin.

Během letošního podzimu vyjdou také tři příručky – Rady ošetřovatelské, Rady sociálně právní a Rady pro komunikaci, včetně DVD s 15 instruktážními videy pro domácí pečování.

V návaznosti na kurzy uskutečněné v prvém pololetí je do konce roku 2013 připravena další série kurzů pro veřejnost, které se budou konat v Břeclavi, Valašském Meziříčí, Jablonci nad Nisou, Pardubicích, Brně a v Praze. Kurzy představí účastníkům sociálně-právní a psychologické minimum, potřebné základy ošetřovatelství i praktický nácvik stěžejní domácí péče. „Je potěšující vidět, že se vzdělávání účastní i mladí lidé, například dívky, které mají zkušenost ze zahraničí jako au pair  a chtějí dále o někoho pečovat, ať už ve vlastní rodině, nebo třeba v blízkém okolí,“ říká manažerka projektu Olga Mutlová.

Projekt je financován z Evropského sociálního fondu prostřednictvím OP LZZ (Operační program Lidské zdroje a zaměstnanost) a státního rozpočtu ČR.

Pavel Hanych

Sursum corda – Tys, Kriste, prosil

Český bratr 9/2013.

Vezměme vážně Kristovu přímluvu za to, abychom byli jedno.

V novém evangelickém zpěvníku se jako nové objeví písně, které se zpívají u našich sousedů. Zeptali jsme se varhaníků a hudebníků z anglikánské církve, které písně považují za svůj „poklad“. Jako první v seznamu písní, které nám doporučili přeložit, je píseň pojednávající o večeři Páně. Takových mnoho nemáme, při vysluhování se jich zpívá jen několik. Píseň, kterou chceme nabídnout, pojednává o večeři Páně jako o „svátosti jednoty“. Eucharistii (doslova: díkůvzdání) vnímáme leckdy spíše jako svátost, která křesťany rozděluje, ale tak to Ježíš určitě nechtěl.

Originál písně začíná „O Thou, who at Thy Eucharist didst pray“ – „Ty, který jsi v eucharistii prosil“, aby všichni jedno byli (Jan 17,11). Autor měl na mysli Ježíšovo poslední slavení Hodu beránka s učedníky, resp. první slavení večeře Páně. Podle evangelisty Jana se ve večeřadle odehraje nejen společné jídlo (J 13,11.28), ale Ježíš také učedníkům umyje nohy (J 13), pronese k nim obsáhlou řeč na rozloučenou (J 13–16) a modlí se za ně (J 17), mj. právě za jejich jednotu – asi tušil, jak to s nimi dopadne.

Všichni jsme jedno tělo
Myslím si, že i v písních má smysl přiznat si něco, co nás bolí nebo co by nás aspoň mělo pálit, co by nám nemělo být lhostejné. Kristus nás zve, abychom i dnes, po dvou tisících letech, byli jeho učedníky. Má nám jít o to, aby církev byla opravdu tělem, tedy živým organismem, ve kterém se jednotlivé části o sebe zajímají, sdílejí radost i bolest (1K 12,26), ale také se ptají na názor druhého a snaží se jej pochopit. Píseň nás vyzývá, abychom vzali vážně Kristovu přímluvu za nás, za to, abychom byli jedno. A abychom srdcem i duší toužili po tom, aby se to splnilo. Být jedním chlebem a jedním tělem (v originálu písně) nemusí znamenat uniformitu či unifikaci, ale jednotu a součinnost různých částí těla.

Nejsme důvěryhodní
Prostřední dvě sloky nás vyzývají, abychom se přimlouvali za církev (tedy i za jiné církve, odlišná společenství) i za celý svět, za ztracené či vzdálené, aby pro ně víra byla něčím, čeho se mohou chytit, a aby nalezli v církvi domov. Toto téma také souvisí s jednotou, která nám chybí: Nemůžeme se divit, že se lidé nevracejí do církví a nemají v ně důvěru; dokud nepominou smutná rozdělení, jak můžeme být svědectvím světu? Sotva můžeme zrcadlit Krista v našem světě, když jsme jako rozbité zrcadlo, když se mezi sebou hádáme nebo se diplomaticky míjíme (toho si lidé také všimnou) nebo když považujeme druhé za fanatiky či hlupáky.
Myslím si, že dnešního člověka, který se na církve dívá zvenčí, snad ani tolik nepohoršuje, že je jich víc, že existují různá pojetí, ale nemůže pochopit, proč se k sobě církve nechovají kolegiálně, proč se různí křesťané navzájem posuzují a pomlouvají.

Smutné rozdělení
Někteří křesťané říkají, že to přece nevadí, když je na světě více církví, že je dobře, když si každý člověk může na náboženském tržišti najít to, co mu vyhovuje, pojetí, které je mu blízké. Jistě je dobře, že se dnes lidé mohou svobodně rozhodovat. Jsem přesvědčen i o tom, že Božím záměrem není uniformní jednota, ale pestrost – ovšem jako různost provázená vzájemným respektem. Bylo by ovšem škoda, kdybychom prohlásili, že je to tak v pořádku a že je vlastně dobré, že církev není jedna. Nemohu si pomoci – rozdělení křesťanstva je smutná věc. Bůh jistě může i takovou věc, jako je rozdělení církve obrátit k dobrému, může využít i toho, co jsme pokazili, k něčemu, co nám a celému světu může pomoci. Nedělá to ovšem bez naší účasti – proměňuje naše postoje. A právě o to jde v modlitbě (a nabízená píseň je modlitbou): Když se za někoho modlím, proměňuje se můj vztah k němu, záleží mi na něm, už si nemohu myslet, že má nesprávný názor a že nemá smysl s ním mluvit.
Když slavíme večeři Páně, vyznáváme svůj podíl viny na tom, co nás dělí od Boha i od druhých lidí. Vyznáváme však i svou víru s nadějí, přimlouváme se za druhé a prosíme o pokoj, který si také navzájem přejeme, vděčně přijímáme Boží dary, sytíme se jeho slovem i duchovním pokrmem. Odevzdáváme se mu a jdeme (odcházíme) v pokoji, abychom hledali a plnili jeho vůli. To vše nás přitahuje ke Kristu a skrze to jsme (v původním textu) přitahováni k sobě navzájem.
I svátosti jsou jen do času
O poslední sloce píše Brannon Hancock ve svém komentáři k této písni: „Až Kristus zavolá domů svou nevěstu, církev, pak už nebudeme dostávat pouze ochutnávku nebeského banketu, ale opravdu zasedneme ke stolu na té kosmické slavnosti. Tato víra nás nevede k tomu, abychom přestali pracovat pro jednotu teď a tady. Ale zároveň víme, že až tehdy církev bude vpravdě jedna, v trvalém pokoji a lásce bez hranic. Do té doby jsme Kristovým tělem – zlomeným, rozbitým, rozervaným, ale požehnaným, které se má vydávat pro život světa.“
Ještě jedno téma ke mně z této písně zní: interkomunie, společné slavení večeře Páně. Určitě bych přál některým vyznavačským církvím, aby nevylučovaly od stolu Páně ty, kteří nějak mravně selhali, a katolické církvi bych přál, aby eucharistii vyvázala z područí církevního práva, aby ji otevřela například rozvedeným (resp. znovu sezdaným) lidem a věřícím z jiných církví. Ale otázka je, jestli jsme ochotni vstoupit do dialogu, vyslechnout stanovisko druhých, snažit se je pochopit a srozumitelně a nepovýšeně nabídnout svůj (jiný) pohled. Kéž by nám k těmto snahám pomohla i tato píseň.

Daniel Heller ml.