Český bratr 9/2013.

Novinářka Petra Procházková k nám zaskočila z redakce Lidových novin na oběd. Už od dveří zněla slova jako rezignace či marasmus, jídlo jsme prokládali konstatováním nespravedlivých sociálních rozdílů, ale při rozhovoru s válečnou zpravodajkou se v hledáčku fotoaparátu objeví jiskrné oko a čím drsnější jevy popisuje, tím více ožívá. Opravdu má ta žena dar od Pána Boha.

Když jsem s vámi rozhovor domlouval, byla redakce LN v pohotovosti kvůli převzetí panem Babišem. Považujete změnu za závažnou?

Ano, změna majitele novin vyvolá leknutí. Co bude jinak, co naše léta zavedené pořádky? Představte si, že váš dům koupí někdo, kdo nemá rád Romy, a vy jste Rom. Tak vás vystěhuje. Podobně to může být s lidovkami. Nechce se mi věřit, že by pan Babiš vlastnil noviny, které by o něm v předvolební kampani psaly něco, co by se mu nelíbilo. Tak čekáme, jak věc dopadne. Nevadí mi princip, že nás pan Babiš vlastní, nakonec je to český podnikatel a chce podporovat českou výrobu, což mi vyhovuje. Ale u Němců, kteří nás měli před tím, byla výhoda, že byli imunní vůči našemu domácímu politickému marasmu. Celkem oprávněně se na nás dívali s pohrdáním, ale zároveň nás nedirigovali. Do věci se však zapojil český podnikatel – což by ještě bylo únosné –, ale člověk, který se chce angažovat v české politice. Logicky si z nás musí udělat jeden z nástrojů svého vlivu. Jakmile něco podobného projeví, nezůstanu ani minutu.

Slyšel jsem ale předevčírem názor, že Němci měli náš tisk, aby podporovali konflikty a posílili spásnou roli EU. Jinými slovy, jak to u nás bylo či je v rámci svobody slova s jeho opravdovou nezávislostí?

Jako všude jinde, vždycky noviny někdo vlastní. Kdysi jsme nadávali, že český tisk je v rukách Němců, teď možná budeme plakat a vzpomínat na doby poměrně velké svobody, až bude tisk v rukách českých ekonomicky i politicky soupeřících subjektů. Ideální by samozřejmě bylo, kdybychom byli médium veřejnoprávní a dostávali peníze od čtenářů a zadavatelů reklamy. Jako Česká televize, která je mimochodem docela nezávislá. Na provoz média jsou však obrovské náklady, například BBC má vážné finanční problémy, a stát se tak dostává do role, že by měl platit médium, které ho kritizuje. Má-li zůstat tím příslovečným „hlídacím psem demokracie“, dávat prostor všem a zároveň se kriticky vyjadřovat bez ohledu na něčí vlivy.
U nás v LN to nejspíš bude jinak. Sice se prý vypracovává etický kodex, na němž má participovat i pan Hvížďala, ale na našem domácím mediálním prostranství jsou dva významní čeští podnikatelé – pan Babiš a pan Bakala, tedy lidovky a Respekt, média podobná svým duchem. Respekt dál uznávám, čtu a vlastnictví pana Bakaly mi nevadí. Mít však významné intelektuální noviny s obrovskou tradicí jako jsou lidovky, to je pro aktivního politika strašné lákadlo. Pokud pan Babiš překročí jistou hranici, úplně zničí pověst vlastních novin a přestane je číst i ten zbytek čtenářů. A zničí si je sám sobě, byly ale dost drahé.

Že by pro malý národ bylo mecenášství médií odjinud bezpečnější?

Uvidíme. Je fakt, že nejlepší opravdu nezávislá média v Rusku v 90. letech vlastnili rodící se oligarchové, pan Berezovský založil třeba nezávislou televizi NTV. Tato vynikající média o nich ovšem nemohla napsat nic hanlivého. Dneska jediné nezávislé médium v Rusku je Nova gazeta, kterou sponzoruje pan Gorbačov. Což je vynikající, protože vzhledem k svému věku, je mu přes 80, se chce svými novinami pouze zapsat do historie. Přála bych si, abychom byli novinami někoho, kdo už není v politice aktivní.

Na vás jsem vždycky obdivoval, že dokážete jít na hranu osobního zaujetí a přitom stále pracovat jako nezávislý zpravodaj. Jaké je vaše pojetí angažovanosti v práci novináře? Existuje vlastně „nezávislé zpravodajství“?

Novináři nejsou roboti a já jsem pro angažované novinářství. Má jedno nebezpečí: novinář má v rukou silnou zbraň, ovlivňuje veřejné mínění velkého počtu lidí a když je uplacený nebo má zvrácený charakter, může nebezpečně manipulovat. I na české politické scéně bylo jasně několik kauz, které byly rádoby investigativní, ale ve skutečnosti jedna strana využila novináře, aby pošpinila tu druhou. Pak je velmi složité se orientovat. Nevíte, co je pravda, co je lež

Myslíte si to i o poslední kauze kolem premiéra?

Nevím, to nezjistíte. Ne že by kauza neexistovala. Ale pak jsou tady třeba ještě jiné, které se nedozvíme, protože s nimi někdo trochu obchoduje. Pak už je na novinářích, jestli se nechají chytit, jestli se ptají, proč mi ten člověk tu informaci dává právě teď, za jakým cílem. A jestli se snaží ji opravdu ověřit, aby se nestali nástrojem v moci někoho dalšího. Sama mám výhodu, že dělám hlavně zahraničí, kde je mnohem méně tlaků než v domácí politice. Ne snad, že by někdo nechtěl, abych psala jinak o Rusku, ale už na to v dnešním marasmu nejsou síly. Ale když jsme se dotkli českých témat, třeba kolem pornoherečky Nastasji Hage, strhla se obrovská diskuze, různí lidé volali – kvůli hlouposti, která nemá velký politický dopad.
Jinak si myslím, že angažovanost je na místě. Neplatí to pro agenturní zprávu, do ní by se novinář neměl příliš emotivně pokládat. Když ale píšete o osudu konkrétního člověka, tak vy si musíte v tu chvíli rozhodnout, jestli vlastně chcete, aby mu lidé pomohli, což často bývá cíl článků. Aby o tématu začali přemýšlet, zajímat se a angažovat. Můžete stejný článek se stejnými údaji napsat o pornoherečce tak, že jí tu poplivou a za týden se vrátí na Ukrajinu. Nebo tak, že jí začnou chodit peníze a úředníci se nad její žádostí o politický azyl trochu zamyslí. Vždycky bude článek pravdivý, jde o jeho tón. Rozhodující kritérium musí být: vždycky se postavit na stranu člověka, v tomto případě člověk versus úřad. Musíte přemýšlet, hrabat se ve faktech, radit se s jinými, zjišťovat si názory ostatních. Dobrý výsledek takové novinařiny je odezva a pomoc druhých.

Sleduji, jak je pro vás příběh paní Nasti důležitý, sám jsem jí kdysi poslal nějaké peníze, ale zároveň znám beznadějné příběhy našich lidí, sklouzávajících do bezdomovectví, kteří mají také děti v domovech a říkám si, nechce ona trochu luxus?

Hodně lidi píšou, proč tahle a ne tahle. Musí se zvolit nějaký princip, všem nepomůžete. A dost častou jsou v Čechách lidé, kteří nepomáhají nikomu a omlouvají to výmluvou, že nedokážou pomoci všem. Já pomáhám těm, co mi přijdou do cesty. Prostě mi tam někdo spadne jako švestka a já ji seberu. Nic jiného nemohu dělat. Jednou mne zkrátka potkala nějaká právnička, řekla mi o Nastě a v tu chvíli jsem se jí už nemohla zbavit. Mohla mi ale říci o někom úplně jiném. Pak jsem dostávala rozhořčené dopisy od kamarádů, vždyť ona je pornoherečka a jiných slušných uprchlíků plné tábory. Nemohu je obíhat a hodnotit, která rodina si zaslouží publicitu. Musím věci přijmout tak, jak se mi přikutálí před nohy. Jiný princip by byl vždycky nespravedlivý.

Šéfredaktorku zajímalo, jak zvládáte své nasazení jako žena a matka?

Dobře, už zase tolik práce nemám. Nevýhodné je, že mám čas dopoledne, kdy je dítě ve školce – Zafárek teď půjde do školy –, a pracuji odpoledne a večer, kdy je dítě doma. Tak jsem se přestěhovala k mamince do Vrbové Lhoty a práci jsem si lépe skloubila. Do zahraničí už tolik nejezdím, ne že bych nechtěla, ale nikdo mi nechce dát peníze.

Válečného zpravodaje už neděláte?

Dělala bych, kdyby válka byla na území, které umím, ale opravdu nemohu je to do Egypta. Odtud jsem sice napsala před třemi lety reportáž z první revoluce, ale není to moje prostředí. Tam musí jet někdo, kdo se léta věnuje Blízkému Východu a vidí souvislosti. Já mohu technicky vyrobit zprávu, ale když neumím arabsky, nemohu si popovídat s lidmi a výsledek nebude mít šťávu. Pojedu do čehokoliv, co se odehrává v ruskojazyčné zóně – ale tam naštěstí žádný velký konflikt není – nebo v Afghánistánu, Íránu a Pakistánu, ale na tyto země zase nejsou peníze.

„Ano, šla bych do války,“ je tedy vaše odpověď šéfredaktorce. Mimochodem, jak dlouho taková mise trvá?

Můžete odjet na 14 dní i na půl roku. Tak dlouho zde nemohu Zafara nechat, ale chtěla jsem do Afghánistánu. S manželem se hádáme o Zafara, že jeden z nás musí být doma, aby nepřišel o oba rodiče najednou. Jenže já tam bez muže nemohu jet, celá léta tam se mnou pracoval a byl by levnější tlumočník a řidič. Vzít Zafárka s sebou mi taky nechce dovolit – patová situace.

Situace novinářů změnila v konfliktech se ale poslední dobou zhoršila…

Už v čečenské válce se na nás ohled nebral. Naopak vím, že jsme měli dilema, jestli se označovat nebo ne. Napsat si PRESSA na auto, vestu či helmu. Zjistili jsme, že někdy je to kontraproduktivní, protože zvláště pro ruskou stranu se novináři, protože psali proti nim, stali jejich nepřáteli. A oni vůbec nechápali, že jsou nedotknutelní stejně jako Červený kříž. V Afghánistánu ze strany Američanů to bylo dobré, ale zase rebelové nás vnímali jako zdroj obohacení: unést a prodat. V devadesátých letech jsme začali ztrácet imunitu, což je strašně špatně. I kdyby novinář napsal cokoliv, tak za to nemůže být trestán, pokud ovšem konflikt přímo nepodněcuje. Musíte samozřejmě s jednou stranou konfliktu umět vyjít, ale nejste něčí nepřítel, jste tam pouze z technických důvodů. I způsob, kterým budete referovat má být tabu. Jako lékař léčí oběť války, ať je to Bi Ládin nebo Obama.
Jestli mám strach? Mám. Bojím se asi čím dál víc. Člověk domýšlí důsledky, má doma děcko.

Pomáhá vám smysl vaší práce?

Je hrozně důležité, aby lidi opravdu neagenturníma očima viděli, co se děje jinde. Jednak mají příležitost zaujmout stanovisko, jednak reportážní pohled člověka daleko víc vtáhne a nakonec každý se může v tom konfliktu nějak zachovat. Buď může pomoci obětem, nebo může říci, že se mu ten konflikt nelíbí. Svět je dnes díky globalizaci tak malý.

Zpráva odjinud může ovlivnit i moje rozhodování doma…

Ano, když se třeba naši nechají uplácet kaviárem od poslanců z Azerbajdžánu, protože ti se chtějí dostat do Rady Evropy a jsou zemí, kde se ve velkém porušují lidská práva.
Kromě toho nad zprávami o lidech v extrémní situaci v jiných zemích, si můžeme popřemýšlet nad vlastním pohodlím a přehodnotit materiálnost naší společnosti. Když přijdete o všechno a už si říkáte jen, aby přežily děti, tak je nepodstatné, zda máte auto takové či makové. Podívejte se tam, kde jedním stisknutím spouště je z miliónového majetku jen kupička prachu. Evropa dlouho nezažila válku a přišla o to zdravé pohrdání majetkem. Z něj se stala modla.

Když tedy referujete o válce jinde: připravuje nás to na naši vlastní, nebo přispívá míru?

Určitě přispívá míru. A zároveň lidské solidaritě. Když napíšete, že někde zahynulo sto bezejmenných lidí, nikým to neotřese. Když popíšete příběh ženy s dětmi a její zážitky během války, jako je třeba román Sofiina volba, tak pohnete světem. Stal se z něj terminus technicus pro mezní situace, které již nechceme dopustit. Ne historická data, ale příběh člověka. Když jsem napsala o Nastě Hagenové, bylo to nejčetnější článek na webu za poslední tři roky! V našem žargonu tomu říkáme haelpéčka, hluboce lidské příběhy. Já jsem pro háelpéčka! Každému z nás se může stát, že bude potřebovat pomoc druhých.

Stanislav Komárek mluví o naší „informační obezitě“ a navrhoval by naší civilizaci v dnešní záplavě zpráv dietu. Jak se sama v dnešním světě médií orientujete? Jak snášíte myšlenku, že leckdy ani při dobré vůli nelze všechno číst?

Jsem šílený nepřítel blogů a bloggerů. Odmítám přispívat, i když mě nutili. Jsou tam vynikající věci, ale toho balastu, toho tlachání, zbytečných slov! Navíc trpí moje profesionální hrdost. Ztrácí se hranice mezi profesionální novinařinou a amatérismem. Novinář profesionál musí mít informace ověřené! Za svůj text ručí pověstí, svým jménem ale i před soudem. Když nařknu ministra financí, že něco ukradl a nedokážu pravdu, tak kromě občanskoprávního sporu jde o mou profesní katastrofu. Ale v těch blozích?! Vůbec nevíte, co je pravda a co je lež a nemáte šanci to zjistit. V novinách se ale můžete spolehnout na značku, proto se novinář podepisuje. Kdežto na internetovém prostranství píšou všichni všechno o všem a zcela jsou pomíjené zdroje. Kromě spousty vulgarit, které ničí jazyk. Všechno musí mít pravidla a internet je ve fázi, kdy jich má strašně málo.

Takže dáte na dobrou značku…

Jsem pod ní ráda. Jsem tradiční, spokojená s papírem, neusiluji o to, aby mě četli miliony. Stačí, když si mě přečte pár chytrých lidí a mám s nimi kontakt. Jinak jdu do Blesku a budu psát o tom, jak pan Putin chytil rybu. Lidovky jsou pořád značka, ať si o nich lidi myslí, co chtějí. Noviny, které dbají, aby tiskly pravdu. Vždycky si to vtloukáme do hlavy.

A co sociální sítě?

Jsem na ruských Kontaktech, ale jen pro případ nouze. Některé události jinak nelze pokrýt. Když potřebujete rychle zjistit, co se děje, je dnes nejspolehlivější zaregistrovat se do skupiny, která sleduje katastrofu na místě a jste v průběžném kontaktu. Ale jinak sociální sítě bojkotuji, nesnáším sdělování typu „šla jsem si vypít kafe“.

Tuhle mi nad nějakým muzikálem došlo, jak jsou si americká a ruská kultura podobné svou imperiální devótností. U vás jsem však vždycky sledoval velkou svobodu mocenského pojetí politiky. Jak vnímáte naše postavení na citlivém rozhraní mezi Východem a Západem?

Jsem ráda, že jsme malí. Velké země mají problém, že pro svou velikost se dožadují nějakých práv navíc. Američané je sice chápou jako vlastní oběť, ale neptají se, jestli o ni druzí stojí. Zajímavé je, že mezi lidmi tomu tak není, výška většinou nerozhoduje, ve vyspělé společnosti je důležitější intelekt. V Rusku však rozdíl mezi kvalitou a kvantitou postavili úplně na hlavu, pro ně je rozhodující množství za každou cenu. Kdepak ideály malých států, české ručičky, švýcarské hodinky. Širokaja duša, velikaja Rus, už od dob, kdy Rusko začalo zabírat Sibiř a začalo se nesmyslně rozšiřovat. Tak velké země nemaj bejt! Podle středověkého přísloví, že země, kterou král neobjede za tři dny na koni, se nedá uřídit.
Abych se však zastala Američanů. Ti na to přišli, a proto mají tak velikou svobodu rozhodování v jednotlivých státech, Rusové jsou řízení přísně federálně. Že by v jednom státě byl možný trest smrti a v druhém ne, je pro Rusko nemyslitelné. Ale v zahraniční politice Američané opět prezentují svoje velikášství a velikomecenášství. Podle mne se i Evropa pořád snaží sjednocovat a být rovnocenným partnerem, ale marně.

Malému národu byste vzkázala, drž se toho, co máš?

Já bych se s velmocemi nedávala dohromady v ničem, oni nás nebudou brát – ani Američané, ani Rusové – jako rovnocenné partnery. Jedni se sice umějí tvářit slušněji, ale podstata je podobná.
Američany dokázal zaujmout Havel, protože byl tak odlišný od všeho, co znali, nový objev v živočišné říši, z nějž byli zcela konsternovaní. Ale jinak si pořád pletou Vídeň s Prahou.

A ohledně Evropy jste skeptická?

Jak v čem. Evropská integrace mně z mnoha důvodů vyhovuje, že se seberu a jedu, nikdo na mně nechce pasy, lidi k sobě patří a je mnohem snazší pracovat a studovat jinde. Ale zároveň přenášení pravidel z jednoho konce na druhý, kde ne tak úplně fungují, je pitomé. Nejsem ekonom, ale cítím, že evropské zemědělství kulhá. Já nechci jíst španělská jablka, ani italskou mrkev. Když se pídím po příčinách, tak mi v Čechách vysvětlují systém dotací. Jestli je to tak, tak je to špatně. Jsem příznivcem malých, přátelských, vzájemně naladěných lokalit. a to i v rámci Čech. Mnohem víc se mi líbí ovlivňovat politiku na lokální úrovni, ve vesnici, ve městě. Na celostátní jsem už rezignovala, k volbám snad ani nepůjdu. Ale vždycky se budu snažit, aby u nás ve vesnici byl starosta, kterého chci, aby tu byl vodovod, a to je maximum, čeho můžete dosáhnout. Marasmus, který tu vznikl, je nad mé síly. Z morálky politických kruhů jsem zoufalá. Zákony mohou být dobré či špatné, platy vysoké či nízké, to se dá upravit, ale když jsou lidi zcela amorální, nemají žádné zásady, úplně ztratili pojem o deseti přikázáních – to se změnit nedá.

Patříte na stranu těch, kdo spoléhají na nějakou hlubší transformaci?

Co mohu udělat? Vychovám dobře své dítě, naučím ho nekrást, přežít i ve společnosti, kde každý krade. Proč by politici měli být lepší než my, když krademe všichni? Lidi neplatí v tramvaji, protože část lístku jde někam na Seychely, snaží se krást v obchodech, tam se zase snaží okrást vás, všechno jeden chuchvalec zlodějny. Z koho mám vybírat, když jde o někoho, kdo krade teď málo, protože nemá příležitost, když ji dostane, bude krást víc. Znám spousty slušných lidí kolem sebe, ovšem nikoho z nich nemohu přesvědčit, aby šel do politiky. Nikdo se v ní dnes nechce omočit, protože páchne. Zklamali mě i lidé jako paní Němcová, druh lidí, o nichž jsem si myslela, že jsou poctiví, ale nechali se přesvědčit k nepřípustným kompromisům. Byla pro mne velkou osobností, ale přestala, protože ve chvíli kdy došlo ke skandálu, tak bych na jejím místě ze strany okamžitě vystoupila. Zachraňovat nezachranitelné, nemá smysl. Myslí si o poměrech v politice své, ale zároveň s nimi hraje, protože nevidí jiné východisko. Vždycky je východisko, odejít. Proto jsme se spolu názorově rozešli.

Pojďme k vaší práci, byla jste na Kavkazu.

Ano, v Čečensku a byl to pro mne trochu šok. Ta země se neuvěřitelně změnila, Groznyj je prostě evropské velkoměsto. Nadúrovňové křižovatky, silnice mnohem lepší než u nás, ze všech stran osvětlené, nešetří se elektřinou. Pro naše oči trochu nevkusné, ale Čečna už je Orient. Jak je to možné? Šly tam obrovské ruské dotace, Rusové si koupili klid a o co si Čečenci řekli, tak dostali. Teď je město přehnaně pyšné, pompézní, ale musím říci, že mnoho věcí bylo pro lidi uděláno správně. Funguje elektřina, nestřílí se tam, teče voda. Hloupé je, že všemu velí jeden oligarcha, pan Kadyrov. Koho má rád, ten se má dobře, koho ne, ten možná nedožije příštího dne. Systém, který čečenské mentalitě vyhovuje víc než parlamentní demokracie. Z našeho pohledu nepřípustný, ale když tam nad tím přemítáte, zjistíte, že společnost zde byla vždycky kmenová, kde nejsilnější kmen a nejsilnější z něj měl v rukou moc. My na to máme politické strany a budeme je kritizovat, že jsou nedemokratičtí. Jsou, ale oni ani nechtějí být jiní. Chtějí žít svůj kavkazský život podle vlastních tradic a jakýkoliv necitlivý vliv povede ke vzniku kočkopsa. Demokratické možnosti jen využijí ve prospěch svého zvykového pojetí. U nich chybí zodpovědnost vůči veřejnosti, u nás je zneužití moci alespoň ostuda, tam ne.
Čečensko a Afghánistán vůbec nejsou vhodné země, kde bychom měli vnucovat své evropské výdobytky. U nás se na nich musí trvat, ale tam mají zcela jiný vztah k vůdci, jiné příbuzenské vztahy. Tam je nemyslitelné, že když vás bratranec přijde požádat o místo a vy jste vysoký státní úředník, že mu ho nedáte. Kdybyste to udělal, jste vyobcován z kmene. Rusové jim teď vnutili svůj systém demokracie – i oni mají kočkopsa – a Čečenci si ho přizpůsobili svému „chánovskému“ kmenovému zřízení. Výsledek je příšerný.
Jinak to byla krásná cesta, uleja jsem 7 500 km, s kamarádkou z brněnské televize a dalšími, moc jsme si to užili. Po deseti letech jsem tam našla staré přátele a přesto, že mnoho Čečenců stále utíká na západ, tak neválčení bylo pro mne tak důležité, že jsem všude říkala „perfektní“.

Takže satisfakce? Kdysi válečné zprávy a dnes klid…

Ano, napsala jsem hezkou reportáž, že jsem byla na místech rozstřílených na cimprcampr a teď je tam buď zelená louka nebo úplně nový krásný dům. Potkala jsem i tři z lidí, které jsme za války krmili, většina jich umřela, byli staří. Žijí, mají střechu nad hlavou. Otázka je, jak dlouho bude tento stav trvat. Je potřeba, aby vyrostla generace normálních dětí, kteří se vzdělají a pojedou studovat i do Evropy. Takhle se mohou kultury sbližovat: že se lidé navzájem navštěvují a seznamují a respektují. Ne že jim nařídíte plnění našich podmínek a pak je vezmete do WTO.

Podobným způsobem vstoupilo křesťanství do Evropy. Je tedy jednou z cností novináře i trpělivost?

Nevím, ve skutečnosti pořád spěchá, aby stihl třeba rozhovor. Jestli jsme vděčná za malé kroky? Asi ano. Evropští a američtí novináři mají jeden problém, když někam vstoupí, musí se smířit s faktem, že nepřišli z pupku světa. Zprávy z těchto zemí jen porovnávají: kolik je tu aut na hlavu, mají doma myčky, mikrovlnky? Než ale objevíte v „rozvojových zemích“ i krásné věci, trvá to léta. Chybí úcta k jinakosti. Evropa je namyšlená, přitom málokdo tak málo pracuje jako my. Afghánec vstává ve čtyři ráno, dře do devíti do večera a pak si jde lehnout. Jejich produktivita je sice malá, ale u svého afghánského muže vidím spoustu nevyužitého talentu.

Jaká práce vám teď leží na stole?

Hodně se věnujeme volbám na moskevského starostu, třetího muže v zemi. Ve hře je Bolger Navalnyj, opoziční rebel, který je mi moc sympatický. Píšeme pořád o Pussy Riot, sledujeme politiku v Rusku. Právě si říkám, co já už mám napsat, abych zaujala, když tady se dějí věci, které se nedějí ani v Rusku. Se svými šokujícími zprávami jsem se dnes dostala na druhou kolej.

Co vám v životě pomáhá?

Mám výbornou rodinu, bydlím vedle maminky a mám Zafárka, který je ve věku, kdy se z něj stal skvělý parťák, dneska jsme kupovali tašku do školy. Mám také bratra, se kterým hodně si pomáháme navzájem. Dlouho jsem tu nebyla a teď se nám všem i ekonomicky žije hůř, tak se více potřebujeme. Ukázalo se, že v těžkých chvílích se rodina dokáže semknout. Čekáme i rodiče mého muže Paikara. Nemá cenu pomáhat jiným lidem, když nemáte vyřešenou svou rodinnou situaci.

Jan a Lýdie Mamulovi
(původní nezkrácená verze)

Český bratr 9/2013.

S Michaelem Otřísalem, dramaturgem náboženského vysílání České televize, o zvěstování či odhalování pravdy.

Že se změnila mediální scéna oproti době před dvaceti lety, kdy jsi začínal, je asi zřejmé. V čem konkrétně je ale tvoje práce jiná?

No, změnilo se dost, ale její podstata, tj. pokud možno strhující a pravdivé zobrazení dobrodružství života, do kterého se otiskla víra, zůstává. Doby, kdy svým způsobem stačilo jen ukázat, že ta či ona osobnost se považuje za křesťana, jsou ovšem dávno pryč. Křesťanství je stará známá až poněkud obstarožní vesta a při stále rostoucí bulvarizaci mediální scény je tvůrce náboženského pořadu v pokušení skrýt se za hradbami veřejnoprávního servisu pro pevné jádro náboženských lidí a spořádanou mravností portrétovaných jakoby vyvažovat tu rozbujelou senzacechtivost. To je ovšem podle mého názoru cesta do mediálních pekel muzejní vitríny s nesmírně starým, krásným, leč neškodným exponátem.  Neupadnout ovšem při odmítnutí této cesty do léčky ostentativně „moderní“ víry, jakési církve v džínové soupravě, co si hraje na mladou, to je tíha mého současného hledání. Ovšem to, že evangelium je v podstatě výbušnina, která občas přeskládá i ty nejúctyhodnější náboženské stavby i vnitřní trámoví mého života, je mou výchozí perspektivou. Chtěl bych, aby to bylo znát i na té nejmenší reportáži mého pořadu.

S rozvojem internetu a digitalizace vysílání se objevila spousta internetových křesťanských televizí. U nás TV Noe, TV7, na Slovensku třeba Milosť TV a mnohé další. Na webové stránce jedné z nich jsem se dočetl, že „zvláště mladí lidé, kteří každodenně využívají internet k získávání informací i zábavě, mohou být těmito novými moderními způsoby osloveni zprávou evangelia a setkat se osobně s Kristem“. Je to podle tebe možné? Děje se to?

Jak rád bych něčemu takovému věřil! Kdyby to byla pravda, stačily by hezké obrázky na křídovém papíře, případně zmíněná profesionálně vypiplaná webová stránka, a měli bychom misii za sebou. Havaj, naše kostely přetékají mladými lidmi! Dobrá zpráva, že vysvobození je možné, byla Bohem komunikována v těle Ježíše z Nazaretu a tuhle „tělesnost“, nutnost zlatého krytí životem konkrétního křesťana, má v sobě nezničitelně zabudovanou. Webová stránka či náboženský pořad z podstaty věci nic takového  nabídnout nemohou. Jsou informací „o“, o genialitě webmastera či tvůrce pořadu, o jejich zápalu pro věc a možná také (když Bůh dá) i informací o tom, že něco takového jako skutečně svobodný život je možné. Média mohou „okopávat úhor“, zbavovat předsudků, bázně před duchovními názvuky v duši člověka, a to není málo. Ve zkypřené půdě se pak může „čapnout“ semínko Slova, vtěleného do života.

Čím to, že tato proklamovaně křesťanská média požívají rostoucí popularity? Udrží se?

Tahle komunitní média  budou existovat vždycky a budou mít vliv v rámci okruhu diváků, kteří si je budou držet při životě. Tak jako vydáváme církevní a sborové časopisy, můžeme mít i rozhlas či televizi. To vše je naprosto v pořádku, pokud si přitom nebudeme myslet, že právě tím nejúčinněji naplňujeme svůj evangelizační úkol. Pak nás totiž statistiky neúprosně usvědčí z omylu a ukážou nám, že tato média slouží spíše jako příjemné a milé rekreační centrum akcionářů. A ti si pak rozhodnou, zda jim stojí za to držet si takové instituce při životě.

Jakou sledovanost má křesťanské vysílání ve veřejnoprávní televizi?

Sledovanost, to je někdy zjevná, jindy utajovaná mantra televizních stanic. U těch komerčních, které prodávají diváky inzerentům, neboť to jsou prioritně obchodní, a ne kulturní instituce, je to nejsvětější zákon. I veřejnoprávní televize se jí ovšem zabývá, protože jí nemůže být jedno, zda je její služba účinná a žádoucí. Má své vlajkové lodi, nasazené do boje v tzv. primetimu, v době obecně největší sledovanosti. Mezi ně náboženské pořady nepatří, takže se spolu s ostatními pořady pro menšiny dělí o méně lukrativní časy. Ovšem i v rámci tohoto typu pořadů existuje konkurenční prostředí diváckosti a atraktivity. Náboženské pořady si tu nestojí zase tak špatně se svou průměrnou sledovaností někde kolem jednoho procenta, tj. asi 85 tisíc diváků. Mají jednu výhodu – relativně stálé a věrné diváctvo, které je považuje za „své“.

V jednom rozhovoru jsi řekl pěknou větu: „Křesťanská žurnalistika by neměla být ,kulatá‘, ale laskavě a moudře brutální k sobě i ke svému okolí.“ To zní dobře, ale lze například ve veřejnoprávním médiu otevírat bouřlivá témata? Nebrání tomu jakýsi očekávaný ekumenický konsensus v redakci, který prostě příliš nedovolí vyostřit hrany například tabuizovaných témat?

To že jsem řekl?! Ach, já bláhový! No ale vážně: myslím, že tomu ideálu nebrání ani tak nějaký předpokládaný ekumenický konsenzus, jako spíš mnohem závažnější neochota církve stát se poněkud transparentnější. Tu správnou premisu, že náš „bodylanguage“, řeč těla, je pravou evangelizací, si vysvětlujeme tak, že velikost a vliv Boží jsou přímo úměrné velikosti a vlivu naší církve a jejích členů. To nás pak nutí hrát si na anděly, kterými nejsme a nebudeme, prát špinavé prádlo doma, případně mlžit a mlžit až zatloukat a zatloukat. A v médiích si to dáme tuplovaně! Asi si v tomto typu „misionaření“ neuvědomujeme, že to nejzajímavější nejsme v posledu my, ale to, co je za našimi životy, co nás rozeznělo do toho stále neumlčeného akordu rozličných a mnohdy jakoby protikladných „chutí žít“. Chtěl bych svou tvorbou povzbudit a dát ochutnat, že otevřenosti a pravdivosti se není třeba bát, ale lehké to není. Velká část onoho věrného diváctva se spokojí s barvotiskem a veřejnoprávní médium je rádo, že ustojí politickou publicistiku, nepotřebuje vření na půdě náboženských pořadů, které považuje za čistě servisní.

České země jsou známy svým antiklerikalismem, který vrcholí v dobách církevních restitucí. Zájem obecně o duchovno však spíš roste. Myslíš, že nastane doba, kdy náboženská redakce nebude vysílat jen křesťansky, ale že tu budou v rámci snah o spravedlivou objektivitu reflektována jiná náboženství, směry či nauky? Nebo je křesťanská, potažmo katolická lobby tak silná, že něco podobného je spíš fikcí?

Máš pravdu, Češi nejsou nenáboženští, jsou jen necírkevní, někdy proticírkevní.  Právě proto bylo a možná ještě je Česko rájem všech možných zajímavých a často i obskurních hnutí. Samo o sobě to není nic nebezpečného. Jako nezněla nikdy církev jedním tónem, nemusí znít jedním tónem ani společnost. V pluralitním otevřeném světě prostě existuje i pluralita náboženská a veřejnoprávní náboženské vysílání ji nemůže ignorovat, má ji jen kultivovat a zvýrazňovat to, co buduje lidskou osobnost, co je ozkoušené. V tomto smyslu už je i bez nějakého institučního zakotvení v naší současné tvorbě vedle samozřejmě převládajícího „domácího“ křesťanství přítomno i svědectví židovské, buddhistické a výjimečně i muslimské víry.

Kdybys měl zcela volné ruce a nesvazoval ti je ani rozpočet, co bys měl chuť udělat, jaký pořad vymyslet, natočit, zinscenovat?

Myslím, že ani nesním o nějakém jednom geniálním pořadu, u kterého by se sbíhal celý národ. Za úspěch bych považoval, kdyby se podařilo v každém segmentu diváctva roztrušovat malé perly toho čehosi jiného, co může člověka zachránit, postavit na nohy a učinit ho svobodným a sebevědomým občanem. Kdysi jsem viděl krásný pokus BBC o nedělní ranní show pro nekostelové diváky. Do proudu hudby a rozhovorů tu a tam vstoupila kratičká žalmová meditace, předtočený duchovní rozhovor v růžovém cadilacu, případně minizpověď u nafukovací svatyňky. Nehrálo si to na kostel, vše podáno v lehkém televizním tónu, a přece to bylo plné malých duchovních perel. To by mě opravdu bavilo, ale když to trvale nedokázala platit BBC, není reálné očekávat to od České televize.

Jak se vlastně stane z evangelického faráře dramaturg veřejnoprávní televize?

To vlastně dodnes nevím. Nikdo (nikdo?!) přece nemohl vědět, že jsem se na předvysokoškolské křižovatce rozhodoval mezi FAMU a teologickou fakultou. Zvolil jsem teologii, ale i do ní se mi stále pletly obrázky, fotil jsem a posléze točil, na koleně jsem vyráběl audiovizuální pořady a dokonce šíleně pracné dokumenty, stříhané pomocí dvou videopřístrojů. Když vypukl „samet“, nějak se to na mě provalilo a Ekumenická rada mě delegovala do nově vznikající náboženské redakce. Nejdříve jsem to kombinoval s prací farářskou, ale posléze bylo třeba se rozhodnout. Zvolil jsem televizní cestu a na stará kolena si dostudoval i tu FAMU.  Nezměnil se ovšem jen zaměstnavatel, proměnou musel projít i mladý farářík. Ze zvěstovatele pravdy se musel „přešupačit“ na žurnalistu, tj. odkrývače pravdy. Úsměvné bylo, že ve stejnou dobu se většina českých žurnalistů stala „zvěstovateli“. Lehké to nebylo, ale musím říci, že když to v tom žhavém kotlíku probublalo, obohatilo to zpětně i mé porozumění Bibli, především jejímu unikátnímu rysu trvalé Boží komunikace se zabedněným člověkem. Docela bych to přál všem kolegům farářům, je to zdravé!

Jaký nejlepší a nejhorší pořad jsi točil?

To se opravdu nedá říci, to je jako s dobrým a špatným kázáním. Někdy jsem na kazatelnu stoupal jako zmučený, vyždímaný a trochu uschlý citron a hle: ono to spoustu lidí oslovilo! Jindy jsem šel sebevědomě s vítězným pocitem a …nic!  Naučil jsem se být opatrný ke svým pocitům, koneckonců nejpravdivějším popisem mé situace je dialektické dictum: opravdu dobrý náboženský program neexistuje, ale musíme se o něj pořád pokoušet. Třeba se tu a tam uděje ten zázrak, že někde za ním vykoukne On.

Ptal se Pavel Hanych

Český bratr 9/2013.

Bronislav Matulík, kazatel Církve bratrské a šéfredaktor časopisu Brána
Jde o to, co se kde děje a kolik toho chci vědět?! Pokud se jedná o základní zprávy z politiky a ze světa, samozřejmě z internetu, televize a rozhlasových  zpráv. Pokud chci vědět, co se děje „doopravdy“, pak se raději setkám s někým osobně, kdo té či oné problematice rozumí – s novinářem, církevním představitelem atp., protože všechno co čteme nebo vidíme v médiích, je přirozeně už zpracované a svým způsobem jednostranné.

Wiera Jelínková, farářka
Zprávy a komentáře k tomu, co se ve světě děje, získávám ze čtyř zdrojů: za prvé z informačního rozhlasového programu Radia Plus, které jde podle mého mínění do hloubky věci. Druhým zdrojem je obsáhlý monitoring, který rozesílá redakce Českého bratra s informacemi ze světa médií a který se týká široké škály církevních záležitostí (vřele doporučuji!). Dále ze zpráv na ČT1. Se zájmem sleduji občas také informační webové portály.

Emilie Ouzká, dobrovolnice
Informace získávám výlučně z internetu.

Miloš Hübner, farář a senior
Z Lidových novin, z internetového zpravodajství, v širším slova smyslu z rozhovorů s lidmi, ze života, pokud o událostech a osudech lidí přemýšlím.

Jan Škrob, student a redaktor
Nejčastěji na internetu. Ještě o něco víc než jinde tam platí, že je potřeba si informace ověřovat z více zdrojů, protože v té spoustě zpráv, ke kterým se na internetu dostanete, je i hodně smetí. Internet je často dost nepřehledný, ale i tak výhody výrazně převažují.

Marta Kellerová, výtvarnice
Z týdeníku Respekt a ze zpráv České televize.

Zdenka Pagáčová, kurátorka českého evangelického sboru v Bjeliševci v Chorvatsku
Televize, rádio a internet. Noviny kupuju málokdy, protože aj to si teď, co mě zajímá, přečtu na internetu.

Marek Drápal, správce serverů a ekolog
Většinu informací o tom, co se děje, získávám od své manželky.