Dělala bych, kdyby válka byla na území, které umím, ale opravdu nemohu je to do Egypta. Odtud jsem sice napsala před třemi lety reportáž z první revoluce, ale není to moje prostředí. Tam musí jet někdo, kdo se léta věnuje Blízkému Východu a vidí souvislosti. Já mohu technicky vyrobit zprávu, ale když neumím arabsky, nemohu si popovídat s lidmi a výsledek nebude mít šťávu. Pojedu do čehokoliv, co se odehrává v ruskojazyčné zóně – ale tam naštěstí žádný velký konflikt není – nebo v Afghánistánu, Íránu a Pakistánu, ale na tyto země zase nejsou peníze.

„Ano, šla bych do války,“ je tedy vaše odpověď šéfredaktorce. Mimochodem, jak dlouho taková mise trvá?

Můžete odjet na 14 dní i na půl roku. Tak dlouho zde nemohu Zafara nechat, ale chtěla jsem do Afghánistánu. S manželem se hádáme o Zafara, že jeden z nás musí být doma, aby nepřišel o oba rodiče najednou. Jenže já tam bez muže nemohu jet, celá léta tam se mnou pracoval a byl by levnější tlumočník a řidič. Vzít Zafárka s sebou mi taky nechce dovolit – patová situace.

Situace novinářů změnila v konfliktech se ale poslední dobou zhoršila…

Už v čečenské válce se na nás ohled nebral. Naopak vím, že jsme měli dilema, jestli se označovat nebo ne. Napsat si PRESSA na auto, vestu či helmu. Zjistili jsme, že někdy je to kontraproduktivní, protože zvláště pro ruskou stranu se novináři, protože psali proti nim, stali jejich nepřáteli. A oni vůbec nechápali, že jsou nedotknutelní stejně jako Červený kříž. V Afghánistánu ze strany Američanů to bylo dobré, ale zase rebelové nás vnímali jako zdroj obohacení: unést a prodat. V devadesátých letech jsme začali ztrácet imunitu, což je strašně špatně. I kdyby novinář napsal cokoliv, tak za to nemůže být trestán, pokud ovšem konflikt přímo nepodněcuje. Musíte samozřejmě s jednou stranou konfliktu umět vyjít, ale nejste něčí nepřítel, jste tam pouze z technických důvodů. I způsob, kterým budete referovat má být tabu. Jako lékař léčí oběť války, ať je to Bi Ládin nebo Obama.
Jestli mám strach? Mám. Bojím se asi čím dál víc. Člověk domýšlí důsledky, má doma děcko.

Pomáhá vám smysl vaší práce?

Je hrozně důležité, aby lidi opravdu neagenturníma očima viděli, co se děje jinde. Jednak mají příležitost zaujmout stanovisko, jednak reportážní pohled člověka daleko víc vtáhne a nakonec každý se může v tom konfliktu nějak zachovat. Buď může pomoci obětem, nebo může říci, že se mu ten konflikt nelíbí. Svět je dnes díky globalizaci tak malý.

Zpráva odjinud může ovlivnit i moje rozhodování doma…

Ano, když se třeba naši nechají uplácet kaviárem od poslanců z Azerbajdžánu, protože ti se chtějí dostat do Rady Evropy a jsou zemí, kde se ve velkém porušují lidská práva.
Kromě toho nad zprávami o lidech v extrémní situaci v jiných zemích, si můžeme popřemýšlet nad vlastním pohodlím a přehodnotit materiálnost naší společnosti. Když přijdete o všechno a už si říkáte jen, aby přežily děti, tak je nepodstatné, zda máte auto takové či makové. Podívejte se tam, kde jedním stisknutím spouště je z miliónového majetku jen kupička prachu. Evropa dlouho nezažila válku a přišla o to zdravé pohrdání majetkem. Z něj se stala modla.

Když tedy referujete o válce jinde: připravuje nás to na naši vlastní, nebo přispívá míru?

Určitě přispívá míru. A zároveň lidské solidaritě. Když napíšete, že někde zahynulo sto bezejmenných lidí, nikým to neotřese. Když popíšete příběh ženy s dětmi a její zážitky během války, jako je třeba román Sofiina volba, tak pohnete světem. Stal se z něj terminus technicus pro mezní situace, které již nechceme dopustit. Ne historická data, ale příběh člověka. Když jsem napsala o Nastě Hagenové, bylo to nejčetnější článek na webu za poslední tři roky! V našem žargonu tomu říkáme haelpéčka, hluboce lidské příběhy. Já jsem pro háelpéčka! Každému z nás se může stát, že bude potřebovat pomoc druhých.

Stanislav Komárek mluví o naší „informační obezitě“ a navrhoval by naší civilizaci v dnešní záplavě zpráv dietu. Jak se sama v dnešním světě médií orientujete? Jak snášíte myšlenku, že leckdy ani při dobré vůli nelze všechno číst?

Jsem šílený nepřítel blogů a bloggerů. Odmítám přispívat, i když mě nutili. Jsou tam vynikající věci, ale toho balastu, toho tlachání, zbytečných slov! Navíc trpí moje profesionální hrdost. Ztrácí se hranice mezi profesionální novinařinou a amatérismem. Novinář profesionál musí mít informace ověřené! Za svůj text ručí pověstí, svým jménem ale i před soudem. Když nařknu ministra financí, že něco ukradl a nedokážu pravdu, tak kromě občanskoprávního sporu jde o mou profesní katastrofu. Ale v těch blozích?! Vůbec nevíte, co je pravda a co je lež a nemáte šanci to zjistit. V novinách se ale můžete spolehnout na značku, proto se novinář podepisuje. Kdežto na internetovém prostranství píšou všichni všechno o všem a zcela jsou pomíjené zdroje. Kromě spousty vulgarit, které ničí jazyk. Všechno musí mít pravidla a internet je ve fázi, kdy jich má strašně málo.

Takže dáte na dobrou značku…

Jsem pod ní ráda. Jsem tradiční, spokojená s papírem, neusiluji o to, aby mě četli miliony. Stačí, když si mě přečte pár chytrých lidí a mám s nimi kontakt. Jinak jdu do Blesku a budu psát o tom, jak pan Putin chytil rybu. Lidovky jsou pořád značka, ať si o nich lidi myslí, co chtějí. Noviny, které dbají, aby tiskly pravdu. Vždycky si to vtloukáme do hlavy.

A co sociální sítě?

Jsem na ruských Kontaktech, ale jen pro případ nouze. Některé události jinak nelze pokrýt. Když potřebujete rychle zjistit, co se děje, je dnes nejspolehlivější zaregistrovat se do skupiny, která sleduje katastrofu na místě a jste v průběžném kontaktu. Ale jinak sociální sítě bojkotuji, nesnáším sdělování typu „šla jsem si vypít kafe“.

Tuhle mi nad nějakým muzikálem došlo, jak jsou si americká a ruská kultura podobné svou imperiální devótností. U vás jsem však vždycky sledoval velkou svobodu mocenského pojetí politiky. Jak vnímáte naše postavení na citlivém rozhraní mezi Východem a Západem?

Jsem ráda, že jsme malí. Velké země mají problém, že pro svou velikost se dožadují nějakých práv navíc. Američané je sice chápou jako vlastní oběť, ale neptají se, jestli o ni druzí stojí. Zajímavé je, že mezi lidmi tomu tak není, výška většinou nerozhoduje, ve vyspělé společnosti je důležitější intelekt. V Rusku však rozdíl mezi kvalitou a kvantitou postavili úplně na hlavu, pro ně je rozhodující množství za každou cenu. Kdepak ideály malých států, české ručičky, švýcarské hodinky. Širokaja duša, velikaja Rus, už od dob, kdy Rusko začalo zabírat Sibiř a začalo se nesmyslně rozšiřovat. Tak velké země nemaj bejt! Podle středověkého přísloví, že země, kterou král neobjede za tři dny na koni, se nedá uřídit.
Abych se však zastala Američanů. Ti na to přišli, a proto mají tak velikou svobodu rozhodování v jednotlivých státech, Rusové jsou řízení přísně federálně. Že by v jednom státě byl možný trest smrti a v druhém ne, je pro Rusko nemyslitelné. Ale v zahraniční politice Američané opět prezentují svoje velikášství a velikomecenášství. Podle mne se i Evropa pořád snaží sjednocovat a být rovnocenným partnerem, ale marně.

Malému národu byste vzkázala, drž se toho, co máš?

Já bych se s velmocemi nedávala dohromady v ničem, oni nás nebudou brát – ani Američané, ani Rusové – jako rovnocenné partnery. Jedni se sice umějí tvářit slušněji, ale podstata je podobná.
Američany dokázal zaujmout Havel, protože byl tak odlišný od všeho, co znali, nový objev v živočišné říši, z nějž byli zcela konsternovaní. Ale jinak si pořád pletou Vídeň s Prahou.

A ohledně Evropy jste skeptická?

Jak v čem. Evropská integrace mně z mnoha důvodů vyhovuje, že se seberu a jedu, nikdo na mně nechce pasy, lidi k sobě patří a je mnohem snazší pracovat a studovat jinde. Ale zároveň přenášení pravidel z jednoho konce na druhý, kde ne tak úplně fungují, je pitomé. Nejsem ekonom, ale cítím, že evropské zemědělství kulhá. Já nechci jíst španělská jablka, ani italskou mrkev. Když se pídím po příčinách, tak mi v Čechách vysvětlují systém dotací. Jestli je to tak, tak je to špatně. Jsem příznivcem malých, přátelských, vzájemně naladěných lokalit. a to i v rámci Čech. Mnohem víc se mi líbí ovlivňovat politiku na lokální úrovni, ve vesnici, ve městě. Na celostátní jsem už rezignovala, k volbám snad ani nepůjdu. Ale vždycky se budu snažit, aby u nás ve vesnici byl starosta, kterého chci, aby tu byl vodovod, a to je maximum, čeho můžete dosáhnout. Marasmus, který tu vznikl, je nad mé síly. Z morálky politických kruhů jsem zoufalá. Zákony mohou být dobré či špatné, platy vysoké či nízké, to se dá upravit, ale když jsou lidi zcela amorální, nemají žádné zásady, úplně ztratili pojem o deseti přikázáních – to se změnit nedá.

Patříte na stranu těch, kdo spoléhají na nějakou hlubší transformaci?

Co mohu udělat? Vychovám dobře své dítě, naučím ho nekrást, přežít i ve společnosti, kde každý krade. Proč by politici měli být lepší než my, když krademe všichni? Lidi neplatí v tramvaji, protože část lístku jde někam na Seychely, snaží se krást v obchodech, tam se zase snaží okrást vás, všechno jeden chuchvalec zlodějny. Z koho mám vybírat, když jde o někoho, kdo krade teď málo, protože nemá příležitost, když ji dostane, bude krást víc. Znám spousty slušných lidí kolem sebe, ovšem nikoho z nich nemohu přesvědčit, aby šel do politiky. Nikdo se v ní dnes nechce omočit, protože páchne. Zklamali mě i lidé jako paní Němcová, druh lidí, o nichž jsem si myslela, že jsou poctiví, ale nechali se přesvědčit k nepřípustným kompromisům. Byla pro mne velkou osobností, ale přestala, protože ve chvíli kdy došlo ke skandálu, tak bych na jejím místě ze strany okamžitě vystoupila. Zachraňovat nezachranitelné, nemá smysl. Myslí si o poměrech v politice své, ale zároveň s nimi hraje, protože nevidí jiné východisko. Vždycky je východisko, odejít. Proto jsme se spolu názorově rozešli.

Pojďme k vaší práci, byla jste na Kavkazu.

Ano, v Čečensku a byl to pro mne trochu šok. Ta země se neuvěřitelně změnila, Groznyj je prostě evropské velkoměsto. Nadúrovňové křižovatky, silnice mnohem lepší než u nás, ze všech stran osvětlené, nešetří se elektřinou. Pro naše oči trochu nevkusné, ale Čečna už je Orient. Jak je to možné? Šly tam obrovské ruské dotace, Rusové si koupili klid a o co si Čečenci řekli, tak dostali. Teď je město přehnaně pyšné, pompézní, ale musím říci, že mnoho věcí bylo pro lidi uděláno správně. Funguje elektřina, nestřílí se tam, teče voda. Hloupé je, že všemu velí jeden oligarcha, pan Kadyrov. Koho má rád, ten se má dobře, koho ne, ten možná nedožije příštího dne. Systém, který čečenské mentalitě vyhovuje víc než parlamentní demokracie. Z našeho pohledu nepřípustný, ale když tam nad tím přemítáte, zjistíte, že společnost zde byla vždycky kmenová, kde nejsilnější kmen a nejsilnější z něj měl v rukou moc. My na to máme politické strany a budeme je kritizovat, že jsou nedemokratičtí. Jsou, ale oni ani nechtějí být jiní. Chtějí žít svůj kavkazský život podle vlastních tradic a jakýkoliv necitlivý vliv povede ke vzniku kočkopsa. Demokratické možnosti jen využijí ve prospěch svého zvykového pojetí. U nich chybí zodpovědnost vůči veřejnosti, u nás je zneužití moci alespoň ostuda, tam ne.
Čečensko a Afghánistán vůbec nejsou vhodné země, kde bychom měli vnucovat své evropské výdobytky. U nás se na nich musí trvat, ale tam mají zcela jiný vztah k vůdci, jiné příbuzenské vztahy. Tam je nemyslitelné, že když vás bratranec přijde požádat o místo a vy jste vysoký státní úředník, že mu ho nedáte. Kdybyste to udělal, jste vyobcován z kmene. Rusové jim teď vnutili svůj systém demokracie – i oni mají kočkopsa – a Čečenci si ho přizpůsobili svému „chánovskému“ kmenovému zřízení. Výsledek je příšerný.
Jinak to byla krásná cesta, uleja jsem 7 500 km, s kamarádkou z brněnské televize a dalšími, moc jsme si to užili. Po deseti letech jsem tam našla staré přátele a přesto, že mnoho Čečenců stále utíká na západ, tak neválčení bylo pro mne tak důležité, že jsem všude říkala „perfektní“.

Takže satisfakce? Kdysi válečné zprávy a dnes klid…

Ano, napsala jsem hezkou reportáž, že jsem byla na místech rozstřílených na cimprcampr a teď je tam buď zelená louka nebo úplně nový krásný dům. Potkala jsem i tři z lidí, které jsme za války krmili, většina jich umřela, byli staří. Žijí, mají střechu nad hlavou. Otázka je, jak dlouho bude tento stav trvat. Je potřeba, aby vyrostla generace normálních dětí, kteří se vzdělají a pojedou studovat i do Evropy. Takhle se mohou kultury sbližovat: že se lidé navzájem navštěvují a seznamují a respektují. Ne že jim nařídíte plnění našich podmínek a pak je vezmete do WTO.

Podobným způsobem vstoupilo křesťanství do Evropy. Je tedy jednou z cností novináře i trpělivost?

Nevím, ve skutečnosti pořád spěchá, aby stihl třeba rozhovor. Jestli jsme vděčná za malé kroky? Asi ano. Evropští a američtí novináři mají jeden problém, když někam vstoupí, musí se smířit s faktem, že nepřišli z pupku světa. Zprávy z těchto zemí jen porovnávají: kolik je tu aut na hlavu, mají doma myčky, mikrovlnky? Než ale objevíte v „rozvojových zemích“ i krásné věci, trvá to léta. Chybí úcta k jinakosti. Evropa je namyšlená, přitom málokdo tak málo pracuje jako my. Afghánec vstává ve čtyři ráno, dře do devíti do večera a pak si jde lehnout. Jejich produktivita je sice malá, ale u svého afghánského muže vidím spoustu nevyužitého talentu.

Jaká práce vám teď leží na stole?

Hodně se věnujeme volbám na moskevského starostu, třetího muže v zemi. Ve hře je Bolger Navalnyj, opoziční rebel, který je mi moc sympatický. Píšeme pořád o Pussy Riot, sledujeme politiku v Rusku. Právě si říkám, co já už mám napsat, abych zaujala, když tady se dějí věci, které se nedějí ani v Rusku. Se svými šokujícími zprávami jsem se dnes dostala na druhou kolej.

Co vám v životě pomáhá?