(ČB 1/2014) Jak představit Brněnský seniorát někomu, kdo tu nikdy nebyl? A co o něm napsat, aby si to s chutí přečetl i ten, kdo tu žije trvale? Čím je vlastně tento seniorát pro mě? Pokusím se tedy na tyto otázky pamatovat při následujícím toulání tímto seniorátem. Pokračování textu
O čem jednali zástupci jednotlivých seniorátů 2. část
(ČB 1/2014) Během podzimu se scházejí konventy jednotlivých seniorátů. Věcí k řešení bývá vždycky dost, letos k nim přistupují navíc rozhovory k samofinancování církve, které nás v blízké budoucnosti čeká. Přinášíme vám ve stručném souhrnu druhou část toho, o čem zástupci seniorátů rokovali. Konvent je nejvyšší shromáždění seniorátu, jeho členy jsou volení zástupci (faráři i laici) z jednotlivých farních sborů. Pokračování textu
Fabrika – slovo citově zabarvené
Český bratr 1/2014.
Tak to stálo v učebnici českého jazyka pro 2. třídy základních škol v roce 1985, zatímco továrna je slovo spisovné, ale chladné. Mým srdcem nepohnula ani fabrika, i když jsem tušil, že dělníkovu srdci ještě tak docela nerozumím.
Nepocházel jsem z dělnické třídy, ale jednu fabriku – papírnu – jsme měli pod nosem, kdykoliv se nám se ségrou zachtělo vykouknout z okna pokoje. Snadno se malovala – střešní světlík vedle světlíku. Benediktínský klášter to zrovna nebyl a pivo se tam pít nesmělo. Ale bavilo nás z chodníku ulice pozorovat dělnice, jak bez úkroku stranou ovládají stroje – tiskárny samolepek. Z očí jsme jim vyčetli, že myslí na něco jiného, ale ruce byly u stroje. Přikovány k pákám, po nichž štosovaly. Tu a tam se nechaly uprosit a utrhly nám několik samolepek, když se mistr nedíval.
Marxistická strůjkyně učebnice pro školáčky měla pravdu, že fabrika je, na rozdíl od továrny, slovo citově zabarvené. Ale řekl bych, že cit radosti z něj prýští a prýštil jen pramálo. Spíš vidím dělníka, jak si odplivne, že šichta zase volá. Nutný prostředek k cíli… složitý, důmyslný, rafinovaný, ale bezcitná, špinavá, upachtěná a upocená pakárna. Když dělá někdo rád v průmyslu, říká s chloubou, že dělá ve Škodovce, Cisu nebo v Téerwéčku, a ne že rád dělá ve fabrice. Hrdí jsme na firmu, ne na výrobnu jako takovou.
Marxistům z ideologie vypadla modlitba. Vylili s vaničkou i dítě. Zůstal jim jen vnější svět a práce na lepším světě zítřka, na lepší budoucnosti. Chtěli reálnou moc, chtěli cit srdce, ale to třetí – modlitba srdce jako místo setkání s reálnou mocí tohoto světa u nich chybí. Srdce jako továrna, ve které se nevyrábějí jenom modly ani jen prostředky k nasycení ani jen prostředky k demonstraci a upevnění moci. Srdce jako továrna, ve které se potkává reálná moc a ve které se utváří. Člověk se před touto mocí rád poznává. Je osobně přítomen jako nikdy. Je to osobní setkání, které udává směr a dodává moc, postupně, v malém, na páse, ale vždy větší a vyšší, rozměrnější než doposud. Hlavně ale je tento posun fabriky srdce vždycky posunem celkovým. Neslouží jen dílčím sobeckým zájmům. Proti dílčím zájmům brojili a brojí i marxisté, ale z raba se jim stal zase jenom pán a někteří rovní si byli jenom o něco rovnější. V srdci jsme ale jen v modlitbě jako doma. Moc fabriky srdce se živí duchem a své základy skládá na pravdě a upřímnosti. Proto osobní účast dělníka srdce vychází z ducha a upřímnosti. Jaký má z toho příjem? Účinkem mu je plynutí moci z života od počátku a pro život, který je základní, ale široký a svobodný. Základna v něm není na nadstavbě nezávislá. V takovém životě má své místo prvok i člověk svobodný a radostný, který nemá proč závidět a proč se užírat. Člověk který nese svůj kříž každodenní práce a nestydí se za něj a nekouká, kam by se zašil. A hlavně: nejde mu jen o přežití.
Čtěte i Marxe! Ještě se vám bude hodit.
Adam Balcar
Heidelberský katechismus: Co musíš znát?
Český bratr 12/2013.
Pouhé tři věci mám podle katechismu znát, abych mohl blahoslaveně žít i zemřít. Znát pouhé tři věci potřebuji ke štěstí. Všechno ostatní, co znám nebo chci znát, mohu mít; zde katechismus neklade žádnou závoru lidskému poznání a poznávání. Jen říká, že k blahoslavenému životu dostačují věci tři. Které?
Zaprvé: Jak veliký je můj hřích a má bída.
Zadruhé: Jak se mi dostalo vykoupení.
Zatřetí: Jak mám být Bohu vděčný za takové vykoupení.
Tyto tři věci jsou potom obsahem výkladů katechismu a tvoří jeho osnovu. Heidelberský opouští obvyklé rozvrstvení katechismové látky (Vyznání víry, svátosti, Desatero, Modlitba Páně) a nahrazuje je jiným schématem. Jako první je jmenováno poznání vlastní situace. Ta je líčena jako neblahá: veliký hřích a bída. Je opravdu podmínkou šťastného života poznání vlastní bídy? Katechismus to předpokládá a nejedni mu (i ostatním reformačním dokumentům, ale i apoštolu Pavlovi v epištole Římanům) vytýkají přílišný pesimismus v pohledu na člověka: Každý je v hříchu a v bídě a tudíž potřebuje vykoupení.
Když realisticky pohlédneme na dno svého života, co tam spatříme? Hřích a bídu? Katechismus však nevyzývá jenom a předně k pohledu do vlastního nitra. Jeho výzvou není, co prý bylo nápisem staré řecké věštírny v Delfách: „Poznej sám sebe.“ Vzápětí mluví o vykoupení. Ovšem o vykoupení již přece byla řeč: v otázce první, ve které jsme vyznali, že patřím svému věrnému spasiteli, který mě vykoupil… K mému jedinému potěšení nestačí pohlédnout na své dno. Ale vědomí, komu patřím. Teprve potom a odtud mohu realisticky pohlédnout na své dno. Taková je logika první i druhé otázky katechismu.
Bylo by chybou (a bývalo chybou) chápat pořadí mezi poznáním bídy a vykoupením jako logický, příčinný vztah podmínky a následku – teprve když poznám svůj hřích a bídu, mohu poznat vykoupení. A nejedno evangelizační kázání se v této logice pohybuje: Nejdříve nutno člověka přesvědčit o jeho bídnosti, abychom mu potom mohli nabídnout vykoupení v Kristu.
Ale je to jinak: Teprve když vím, komu patřím, poznám svůj hřích a bídu. Zato mezi členem druhým (jak se mi dostalo vykoupení) a členem třetím (jak mám být vděčen) je již vazba logická a přímá. Vděčnost je odezvou na vykoupení. Dobré skutky, poslušnost Božího zákona (Desatero), ano i modlitba jsou zahrnuty pod záhlaví „O vděčnosti“. Nepředcházejí vykoupení, nejsou jeho podmínkou, ale následují je jako výraz vděčnosti za vykoupení již přijaté. To je významné, i když nedoceňované specifikum tohoto katechismu a celé reformované zbožnosti.
Pavel Filipi