(ČB 7-8/2016) Oskar je desetiletý chlapec. Umírá na leukemii, poslední dny svého života tráví v nemocnici. Provází ho ošetřovatelka, které všichni říkají babi Růženka. To ona přijde k Oskarovi s nápadem, aby začal psát dopisy Pánu Bohu. Mluvíme o knize E. E. Schmitta: Oskar a Růžová paní. Některé Oskarovy dopisy jsou bojovné, na Pána Boha se zlobí. Třeba takto: Milý Bože, Peggy Blue je pryč. Vrátila se domů k rodičům. Nejsem hloupej, dobře vím, že už ji nikdy neuvidím. Moc ti toho dnes nenapíšu, protože jsem šíleně smutnej. Strávili jsme s Peggy celý život společně a teď jsem tu zůstal sám, ležím v posteli a jsem plešatej, seschlej a unavenej. Stárnout je hnusný.  Dnes tě nemám rád.   Oskar. (Peggy Blue byla Oskarova nemocniční kamarádka, po úspěšné operaci odešla domů.)

Poslechněte si článek:

(ČB 7-8/2016) Na tuto otázku se nedá odpovědět snadno; jednak proto, že se jí při čtení Bible málo zabýváme, jednak proto, že sami příliš často nevíme, co je dobré, a co zlé. Starý zákon častěji než o hněvu lidském mluví o hněvu Božím.

Poslechněte si článek:

(ČB 7-8/2016)

Poslechněte si článek:

Jindřich Halama, teolog a vysokoškolský učitel
Můj hněv má skoro vždy pozitivní dopad – když se zlobím na sebe.

 Zdeněk Bárta, farář
Až mučivý pocit hněvu sedmdesátých let z nového pokřivování jednou již napřímených páteří při pražském jaru mne vedl k podpisu Charty 77, což mi dalo nejkrásnější léta Pokračování textu →

(ČB 6/2016) „Tobě se to, Chano, zpívá! Teď máš syna a jsi šťastná. Ale podívej se na mě. Vždyť já nikoho nemám. Osamělí to mají vždycky těžší. To ty vůbec nemůžeš pochopit, nevíš, o čem mluvíš. Jakápak radost, když jsem sama. A na mě teď vůbec nemáš čas. Víš, že mě pěkně štveš, když zpíváš o radosti?! Copak to nevidíš? Kdo má dneska ještě nějakou radost?!

Poslechněte si článek:

Pokračování textu →