(ČB 7-8/2016) Oskar je desetiletý chlapec. Umírá na leukemii, poslední dny svého života tráví v nemocnici. Provází ho ošetřovatelka, které všichni říkají babi Růženka. To ona přijde k Oskarovi s nápadem, aby začal psát dopisy Pánu Bohu. Mluvíme o knize E. E. Schmitta: Oskar a Růžová paní. Některé Oskarovy dopisy jsou bojovné, na Pána Boha se zlobí. Třeba takto: Milý Bože, Peggy Blue je pryč. Vrátila se domů k rodičům. Nejsem hloupej, dobře vím, že už ji nikdy neuvidím. Moc ti toho dnes nenapíšu, protože jsem šíleně smutnej. Strávili jsme s Peggy celý život společně a teď jsem tu zůstal sám, ležím v posteli a jsem plešatej, seschlej a unavenej. Stárnout je hnusný.  Dnes tě nemám rád.   Oskar. (Peggy Blue byla Oskarova nemocniční kamarádka, po úspěšné operaci odešla domů.)

Poslechněte si článek:

Je dobré vědět, že na Pána Boha se můžeme zlobit. Nesouhlasit. Je mi to bližší než poslušnost broučků ve stejnojmenné knize. On se ten Oskar z knížky dopracuje postupně k podobnému smíření jako Janinka, ale nepřeskočí, nepotlačí fázi nesouhlasu. Nedá se říci, že je to správně zrovna takhle, ale myslím, že bychom neměli vytvářet obraz Boha, ke kterému můžeme přistoupit jen se souhlasným přikyvováním.

Podobně (i když jiným jazykem) mluvili někdy žalmisté. Třeba autor žalmu 88. „Hospodine, Bože, má spáso, ve dne i v noci před tebou úpím; kéž vstoupí moje modlitba k tobě, nakloň ucho k mému bědování… Jsem počítán k těm, co sestupují v jámu, jsem jako muž, který pozbyl síly.  …Odložils mě do nejhlubší jámy, do temnoty hlubin….Což pro mrtvé budeš konat svoje divy? Povstanou snad stíny a vzdají ti chválu?… Což se o tvém milosrdenství vypráví v hrobě? O tvé věrnosti v říši zkázy?“ Když se mi něco zlého stane nebo když mi někdo umře, je normální cítit hněv, vztek, zlost. Není to nic špatného, kvůli tomu ještě nejsme zlí lidé.

Určitě si knihu Oskar a Růžová paní přečtěte. Bude vám z ní smutno, třeba se budete i hněvat, plakat, ale určitě dočtete až do konce. Milý Bože, dík, že ses stavil. Vybral sis přesně tu chvíli, kdy mi bylo nejhůř. Možná jsi byl trochu uražený kvůli mému včerejšímu dopisu… Když jsem se probudil, vzpomněl jsem si, že mi je devadesát let, otočil jsem hlavu k oknu a díval se, jak padá sníh. A v tu ránu jsem uhádnul, že přicházíš. Bylo ráno…

Lenka Ridzoňová