(ČB 7-8/2016) Lidský hněv je církví od 6. století řazen mezi sedm kardinálních (lat. cardo = pant) hříchů, to znamená takových, kolem kterých se „otáčí“ celá hříšnost člověka. A přesto se jen ve Starém zákoně v 375 případech náš laskavý a dlouhoshovívavý Hospodin hněvá. A Nový zákon dokonce poví: „Hněvejte se!“ (Ef 4,26) Nové překlady to rámují do únosnějšího podání: „Hněváte-li se“, ale epištola opravdu „Hněvejte se“ říká. A přesní Kraličtí to dobře přeložili takto doslova, jak je to i nahoře v názvu tohoto článku.

Poslechněte si článek:

Hněvu se totiž neubrání ani ty nejmírnější beránčí povahy – jde o vývojově velmi starou, přirozenou emoci, která dodává impulz a energii ke zdravé agresi. Když mi půjde někdo vyvraždit moji rodinu, nemá smysl se na něj usmívat a snažit se do něj vcítit – vždyť má vlastně kus pravdy. Hněv je emoce, dodávající sílu zabránit druhým v jednání, kterým se cítíme ohroženi. Tuto výbavu dostali naši prehistoričtí předci (přiznávám se bez mučení, že nejsem kreacionista) jako mobilizaci k obraně proti útoku. Protože primární a přirozená reakce je ochránit to, co mi je nejdražší, a ne se třeba dokonce nechat sám zamordovat. Vědomá vlastní oběť za druhé je z jiného řádu věcí.

Zdravý hněv je konstruktivní
Hněvu se neubrání nikdo nejen v situacích ohrožení života, ale i tehdy, když někdo snižuje jeho hodnotu, když je ohrožena jeho svoboda, společenský status, když se cítí být ponížen, podveden, když ztrácí důležitý vztah. Hněv je vlastně protestem proti tomu všemu, reakcí na překročení ještě únosné hranice naší integrity.

Hněv má druhého odradit od střetu. Kdo byl někdy v kůži rodiče, jehož ratolest se vzteká na veřejnosti, ví dobře, co to je: buď riskovat odsouzení diváků, nebo dítěti ustoupit. Hněv proto nemá smysl polykat. Jeho potlačením nezmizí naše nespokojenost a napětí. Spolykaná agrese může vést až k úzkostem, smutku, depresi či somatickému onemocnění.

S hněvem je třeba vypořádat se konstruktivně. To může mít na mysli epištola Efezským, když k slovům „hněvejte se“ dodává ještě „nehřešte“. Pozitivní zacházení s vlastním hněvem znamená rozpoznat, co je jeho skutečným původcem. Například ve vztahu s druhým si říct, co mne vlastně ohrožuje. Jakkoli je přece možno silnou emoci korigovat zapojením rozumu. Je třeba umět zastavit se, zamyslet a jednat. A se sebezáchovou si uvědomit, že otrávené šípy hněvu, které naše srdce vysílá, musí projít nejprve naším tělem, a podstatnou část jedu tedy nechají v nás samotných. Do střetu je třeba vstupovat s cílem společně nalézt řešení. Nesnažit se podrobit si druhého, přesvědčit ho o vlastní pravdě. Neútočit na druhého, neodsuzovat ho, nesnižovat jeho sebevědomí.

Důležité je být k sobě upřímný. Pokud si na konfliktu dokážeme připustit vlastní díl odpovědnosti, pomůže nám to nalézt sílu ke změně. Konflikt je třeba uzavřít, nejlépe společně s druhou stranou, a pokud to není možné, tak aspoň sami v sobě.

Moudré řešení, nebo destrukce?
To je důležité i v mezinárodních souvislostech: drastické reparace vůči Německu po prvé válce daly vyrůst Hitlerovi, poválečná pomoc a odpuštění po druhé válce učinila z Německa úctyhodnou velmoc. Smíření Francouzů a Němců dalo vyrůst sjednocené Evropě, Sudety se z pomstychtivého vyhnání českých Němců dodnes nevzpamatovaly.

Je třeba si racionálně uvědomit, co je v dané situaci moudré, co může přispět k řešení a co by bylo naopak destruktivní. Pochopení vlastního hněvu, sebereflexe, přiznání vlastního podílu na roznícení hněvu, jeho konstruktivní vyjádření nás může vést k sobě samým i k nové kvalitě dalších setkávání s druhými. Na tom vlastně stojí ježíšovské nesmírně důležité odpuštění. Bez odpuštění, bez milosti není možné začínat znovu. Není „spravedlivé“ odplaty. Je jen „nespravedlivá“ milost.

Nehřešit hněvem znamená v prvé řadě nenechat krátkodobou agresi dorůst do dlouhodobého nepřátelství. To je význam onoho „Slunce nezapadej na hněvivost vaši“. Nehřešit hněvem znamená ovšem také neuvolňovat projevy svého hněvu nekoordinovaně kolem sebe; nebýt násilník, hrubián.

Hněv přetavený v nenávist
Největším hříchem, hněvu se týkajícím, je však zcela jednoznačně záměrné rozněcování hněvu druhých, manipulování s druhými tak, aby svoji nespokojenost, frustraci, pocit ohrožení, prostě svůj hněv obrátili vůči druhému. Vůči menšinám, cizincům, vykonstruovaným nepřátelům, jinak věřícím, jinak vypadajícím, lidem s jinými zvyky. Je to tak starý hřích jako lidstvo samo. Vždy znovu se jej dopouštěli a dodnes dopouštějí lidé při rozněcování antisemitismu, xenofobie, při pogromech, náboženských válkách, revolucích. Je nepochopitelné, kolik lidí v současné době – včetně hlavy našeho státu – beztrestně porušuje § 356 trestního zákoníku: „Kdo veřejně podněcuje k nenávisti k některému národu, rase, etnické skupině, náboženství, třídě nebo jiné skupině osob nebo k omezování práv a svobod jejich příslušníků, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta.“

George Orwell v knize 1984 mechanismus tohoto hříchu podněcování popsal geniálně: Jeho „dvě minuty nenávisti“ byly v knize důležitým denním rituálem členů „Strany“, jakýmsi opakem modlitby. Zničení odpadlíka, či „toho jiného, než jsme my“, odpovědného za všechno zlo a všechny potíže, včetně těch našich osobních, je naše záchrana. Důležité není, kdo je k nenávisti předhozen – jednou jsou to cikáni, podruhé muslimové – důležitý je samotný akt nenávisti. A samozřejmě společný nepřítel, který stmeluje a rozvášňuje davy.

Orwell skvěle vystihl jeden z typických rysů totalitní (či k totalitě směřující) společnosti – zjednodušený pohled na skutečnost, když všechno zlo je přisouzeno nějakému jedinci či skupině a na ní je nasměrována veškerá zášť a zloba, která se ve společnosti hromadí. To je osvědčené, fungující zlo. Lidé nezvládají svobodu, nechtějí přemýšlet o množství problémů otevřeného světa, nechtějí řešit potíže v rodině či tam, kde pracují. Mají-li však virtuálního společného nepřítele, který je za všechno jejich strádání odpovědný, pak vyjdou do ulic. A potom už stačí jeden šikovný manipulátor, jeden budoucí diktátor, a rozvášněný dav za ním půjde ochotně třeba do pekla.

Celý život jsem si kladl otázku, jak bylo možné, že ve čtyřicátých letech 20. století byl klidný, celkem neutrální maloměšťák schopen stát se najednou velitelem koncentračního tábora, zplynovávat tisíce lidí a posléze se zase vrátit do úřednického života, jako by se nic nestalo. V současném českém diskurzu to začínám chápat.

Zdeněk Bárta, litoměřický farář