(ČB 6/2016) „Tobě se to, Chano, zpívá! Teď máš syna a jsi šťastná. Ale podívej se na mě. Vždyť já nikoho nemám. Osamělí to mají vždycky těžší. To ty vůbec nemůžeš pochopit, nevíš, o čem mluvíš. Jakápak radost, když jsem sama. A na mě teď vůbec nemáš čas. Víš, že mě pěkně štveš, když zpíváš o radosti?! Copak to nevidíš? Kdo má dneska ještě nějakou radost?!
Poslechněte si článek:
Dnes sotva uživíš rodinu. Jak je těžké vychovat správně děti. A pak se musíš táhnout do chrámu, dlouhé řeči, nesrozumitelné obřady, ty žalmy, vždyť se to nedá zpívat, archaické je to. Žádné potěšení, nic do života. Člověk si říká, co tam vlastně ještě dělá. Tobě se to prozpěvuje, když máš takové šťastné období, když zrovna tobě všechno vyšlo. Taky bych zpívala, ale prostě nemám důvod.“
„Promiň, promiň,“ šeptá Chana. Cítí, že přítelkyně je dotčená. A vlastně ji chápe. Radost jednoho může působit druhému bolest.
Ale pak se potichu se skloněnou hlavou rozhovoří: „Přemýšlím nad tím už dlouho. Tak si to prosím nech vysvětlit. Psala jsem ten text pro nás. Pro nás, co s sebou nosíme různá traumata, starosti a ponížení. Pro nás, co nás trápí hlad srdce a různá neplodnost myšlenek. Pro nás, co jsme na sobě zažili ústrky a tlaky od nejbližších a v práci pohrdání od šéfů. Pro nás, co denně padáme na ústa, pro nás nestatečné a smutné. Pro ty, kdo jsou na dně a vědí to. Pro ty, kdo v chrámě nemají slov a tak jen beze slov šeptají.
Ale tam někde jsem to objevila. Poznala jsem tam na dně Boha jinak. Poznala jsem ho jako mateřskou náruč, kde se můžeš schoulit a nikdo tě nevyhodí. Kde můžeš všechno říct, kde snesou všechnu tvoji nedokonalost. Kde jsi před Boží tváří, a přesto tě nesežehne jeho svatost. A tam někde, myslím, ta radost začíná. Protože u něj se už nemusíš prát s tisíci otázek a pochybností, protože už nemusíš bojovat za sebe, aby ses obhájila. S tím vším jsi před Bohem a on je tam s tebou. Víš, myslím, že to jednou někdo ukáže všem lidem ještě líp a zřetelněji než já. Totiž že se Boha nemusíme bát ani mu nic dokazovat. Že jsme jeho děti. Že stačí prostě být a všechno mu svěřit. A pak, myslím, se často otevřou nové obzory. Člověk uvidí to, co dřív neviděl. Možná mi to nebudeš věřit, ale tenkrát, když jsem odcházela z chrámu, nevěděla jsem nic o svém budoucím dítěti. A přesto jsem si nesla v srdci radost. V té chvíli jsem si totiž byla jista, že Bůh chce bojovat za mě, dát mi sílu, bránit mě a ukázat mi nový výhled. Pak víš, že všichni nepřátelé jsou nic a ti všichni ponižovaní budou vládnout královstvím, o kterých se vládcům tohoto světa ani nesnilo. Pak už ani ty nebudeš sama.“
Přítelkyně pláče. Chana se odmlčí. Po chvíli však ještě dodá: „Myslím, že se o tu radost nemusíš nějak bláznivě snažit nebo ji ze sebe dolovat. Že to ani není v lidských silách. Ale netrap se, Bůh je nablízku. Dodá našim životům to, co jim tak zoufale chybí.“
Ženy se objímají, pak si uvaří čaj, povídají si. A Chana v jednu chvíli řekne: „Myslím, že radost má druhé jméno Naděje.“
Marta Sedláčková
(1Sam 2,1–10)