(ČB 6/2016) Jedna známá paní pracovala jako pokladní ve velkém obchodě. Jednou po příchodu domů si ulevila: Tak už nemusím držet tu hubu pořád ohnutou nahoru. Rozuměj: 12 hodin se musela usmívat na zákazníka, jak to mají pokladní v popisu práce.
Já jako zákazník jsem ale ráda, když mne prodavačka obsluhuje s úsměvem. Asi není jednoduché se usmívat,
Poslechněte si článek:
když je všechno celý den stejné, tváře za hromadami zboží unavené, navíc mám svoje starosti, myslím na nemocné dítě, hádku s partnerem, nedostatek peněz na zaplacení účtů.
Co je to radost? Je to úsměv? Stav mysli? Stav srdce? Možná ani ne stav, spíš jde o pohyb, směřování, smysl.
Mohu si dělat radost sama? Říkáme to: udělala jsem si radost – dortem, vycházkou, koupí nového kousku oblečení. Nebo také setkáním s někým milým, tichem, hudbou, přestávkou (tím, že něco vynechám, získám čas pro sebe).
V knize Přísloví čteme: Radost mají ti, kdo radí ku pokoji (Př 12,20). Jsou pomocníci pokoje, radost jim přináší práce pro druhého, práce ku pokoji. Nemusí to být jen nějací oficiální mírotvůrci (peacemakeři, příslušníci mírových sborů). Možná je to i můj obyčejný úsměv, pozdrav. Nabídka pomoci, zájem o člověka. Modlitba za smíření, pokoj. Radou ku pokoji bude také polknutí pomluv. Nepošlu je dál.
Byli jsme na koncertě slezské zpěvačky Beaty Bocek. Líbilo se mi, jak hrála a zpívala. Ale asi ještě víc mne fascinovala její radost. Vyzařovala z ní. Jako by byla radosti tak plná, že se všechna dovnitř nevešla. Nejspíš nemá radost v popisu práce, dává ji sama od sebe. A její radost je nakažlivá.
Vybavuji si z dětství, jak se v kostele četly v ohláškách výzvy k nějakým celocírkevním sbírkám. Zůstala mi v paměti věta: Radostného dárce miluje Bůh. (2 Kor 9,7) Každý ať dává, jak se rozhodl. Ve svobodě. Zdá se, že radost přichází, když odhlédnu od sebe. Že bych si mohla udělat radost tím, že dělám radost někomu jinému?
Jako podmínky nebo cesty k radosti mne napadají dvě slova: smíření a svoboda. Smíření se svou situací, životem i s tím, že věci jsou jinak, než jsem si představovala. Smíření se sebou, s druhými lidmi, s Bohem. Usmíření i s tím, kdo mi ublížil. A svoboda. Nemám úsměv v popisu práce, ale ráno vstanu s vděčností. Peníze do sbírky dát nemusím, ale s jistou dávkou hrdosti, že i já mohu být užitečná, je dát smím. Smířena a ve svobodě mohu také peníze, pomoc, dar s radostí přijmout.
Ještě jednou ke zpěvačce Beatě Bocek. V jedné písni zpívá (polsky) o paní, která „lubila žycie“ Mít rád život je někdy hodně těžké. Chci se o to snažit. A tak prosím o smíření a svobodu. Abych mohla s radostí „lubit žycie“.
Lenka Ridzoňová, kresba Petra Fischerová
odkaz na polský text: w którym żyła jedna pani, a ta lubiła życie.