(ČB 6/2016) PhDr. Gabriela Fraňková Malinová (*1955) je v redakci Českého bratra už dvaadvacet let. Pracovala pod čtyřmi šéfredaktory a v rámci Ústřední církevní kanceláře zažila tři synodní seniory. Vystudovala Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Je podruhé vdaná a má dospělého syna. V roce 2014 při běžné preventivní prohlídce u ní odhalili vážné onkologické onemocnění, které si vyžádalo roční pracovní neschopnost. Nyní se Gabriela vrací na čtvrtinový úvazek do práce.

Měla jsi radostné dětství?
Pocházím z výtvarnické rodiny. Vyrůstali jsme spolu s bratrem o rok a půl mladším a měli jsme opravdu radostné dětství. Co si pamatuju, pořád jsme něco malovali a tvořili. Máma byla grafička na volné noze, takže s námi zůstávala doma. Nemuseli jsme tedy chodit do školky ani později do družiny. Že je matka pořád doma, nám začalo trochu vadit až v pubertě.

A co tě formovalo a přinášelo ti radost v mládí?
Nejvíc mě formovala rodina a později jarovský sbor, kam jsem chodila do mládeže. Samozřejmě evangelické lesní brigády v Aloisově, než je komunisti zakázali, a Janské lázně, kam jsme s mládeží taky jezdili. Naším farářem byl Jenda Lukáš, ten nám toho hodně předal. Občas přivedl do sdružení nějakého zajímavého hosta, třeba lidi z disentu. Četli jsme zakázané knížky – tehdy nám to připadalo normální, až později mně došlo, jak to bylo vzácné a vlastně v té době nebezpečné.

Prožili jste taky rodinnou tragédii. Jak jsi to tehdy zvládla?
To bylo těžké a tam asi začaly stresy, které se možná podepsaly na mém dnešním zdraví. Za bolševika bylo složité se dostat na školy. Bratr chodil nejdřív na Střední uměleckoprůmyslovou školu v Praze na Žižkově, pak se hlásil na UMPRUM, kam se nedostal, i když se později dozvěděl, že byl první. Po třech letech ho přijali a s nadšením studoval. Pak ale onemocněl leukemií a v sedmadvaceti letech zemřel. Úžasné bylo, že i v těžké nemoci, i na JIPce maloval, psal básně a dopisy do sboru i rodině. Abychom si vážili každé chvíle a smysluplně využívali čas. Pro rodiče to bylo hrozně těžké, pro mámu skoro k neunesení. Já jsem to měla taky složité. Máma se chovala jako by všechno skončilo a já si připadala, jako že ani nejsem.

Před dvěma lety byla na Jarově u příležitosti Noci kostelů výstava obrazů vaší rodiny. Čí to byl nápad?
To jsme vymyslely s tamější farářkou Elen Plzákovou už dříve, když zemřeli moji rodiče. Výstava byla prodejní za symbolické ceny. Členové sboru tak mají památku na naši rodinu, která žije ve svých obrazech dál.

Vraťme se ještě do mladších let. Vdala ses, narodil se Kristian. Po rozvodu jsi zůstala na výchovu a starost o dítě sama. Jak jsi tuto realitu prožívala?
Byli jsme s Kristianem spoustu let sami, ale já jsem byla zvyklá všechno zvládat bez pomoci. Kristian měl babičku a dědečka, s nimiž měl hezký vztah. Společně kreslili a hodně si vyprávěli. Asi od třinácti let kreslil komiksy do Českého bratra. Teď maluje ty ovečky a vymýšlí i zápletky k jednotlivým tématům pro letošní ročník. To ho velice těší.

Kde všude jsi pracovala? A co tě obzvlášť bavilo?
Původně jsem chtěla studovat dějiny umění, ale tento obor se otvíral jen jednou za dva roky a karty byly rozdány už dopředu. Protože jsem měla zálibu ve slovnících a knihách, rozhodla jsem se pro studium informatiky a knihovnictví. Nedostala jsem se hned napoprvé; jak se psalo v oznámení – „pro velký počet uchazečů“. Po určitých peripetiích mě vzali a studia jsem si o to více vážila. Po vysoké škole jsem začala ve výzkumném ústavu v oddělení odvětvových informací. Ale přála jsem si práci někde v redakci nebo nakladatelství. Na nakladatelské téma jsem také psala diplomku.

Jak ses ocitla tady, v redakci Českého bratra?

Po řadě let ve výzkumáku jsem dělala konkurz do Diakonie, který jsem vyhrála a měla nastoupit. V tu dobu však odešla redaktorka z Českého bratra a za mnou přišli Marie Stolařová a tehdejší vedoucí tajemník Mirek Brož a přetáhli mě tam. To bylo to v roce 1994 a od té doby jsem v redakci. Jsem ráda, že jsem zaměstnána v církvi, prostředí je úplně jiné než ve státní instituci, vlídné, přátelské. To je další radost, už dvacet dva let.

Co všechno redaktorka vlastně dělá?
Jsem členka redakční rady Českého bratra. Teď je všechno trochu jinak, než když jsem tu začínala. Dělám korektury, dřív i sazbu, občas jsem psala reportáže nebo rozhovory, fejetony, články, každoročně sestavovala rejstříky. Nyní připravuji k tisku Sbírky kázání, koordinuji vydávání Cesty církve, dělám její sazbu a korektury.

Práci zničehonic přerušila nepříjemná diagnóza. Musela jsi na operaci, pak na chemoterapii a radioterapii. Byl to šok?
To tedy byl. Celá léta jsem skoro nebyla nemocná. Pořád jsem pracovala, v nedávné době se starala o rodiče, máma byla pět let upoutána na lůžko. Pak když rodiče zemřeli, musela jsem vystěhovat jejich byt, ve kterém pětatřicet let bydleli. Kristian ještě studoval a velký byt bychom nezaplatili. Rodiče celý život umělecky tvořili. Likvidovat byt a později i ateliér bylo vyčerpávající fyzicky i psychicky. A když jsem tohle všechno měla za sebou, při běžné preventivní prohlídce se najednou lékařům něco nezdálo a odebrali vzorky. Následovalo velmi nepříjemné čekání na verdikt, který jsem se dozvěděla v roce 2014 těsně před Vánocemi.

Jak ti tu diagnózu sdělili?
Byl to hodně nepříjemný zážitek, jako pro každého. Přišla jsem si pro výsledky na oddělení chirurgie, kde mi ani nenabídli židli a lékařka mi řekla: Máme pro vás špatnou zprávu, máte rakovinu. Bylo mi do breku a ta lékařka mi podala tvrdý zelený papírový ručník se slovy „na slzičky“. Pak jsem se vypotácela ven, kde na mě čekal manžel. Ještě že mám v něm velkou oporu. Dlouho jsem nebyla schopna o diagnóze mluvit. Věděli to jen nejbližší, nechtělo se mi nic říkat ani v práci, ani širšímu příbuzenstvu. Pak mi kamarádka řekla: Musíš o tom mluvit, jinak to neuneseš. Navštívila jsem tedy bývalou kolegyni, nyní ředitelku Aliance žen s rakovinou prsu, která mi domluvila schůzku se skvělou psychoterapeutkou a pak s předsedkyní sdružení žen s touto diagnózou Alen. Všude mě moc hezky přivítali a popovídali si se mnou. Ty ženy si dříve prošly tím, co já teď, tak umějí pomoci, poradit, potěšit.

Hospitalizaci jsi prožila dobře?
Nástup do nemocnice nebyl moc příjemný, pro nedostatek postelí se čekalo dlouho na chodbě a už v noční košili. O operaci samotné nic nevím, byla v anestezii. Probuzení s hadičkami, naštěstí jen na jedné straně, i když na pravé. Jak to šlo, hned jsem pomocí telefonu začala skypovat s kamarádkou z práce. Je dobré, že dnes už může být člověk v nemocnici prostřednictvím telefonu pořád v kontaktu se svými blízkými, návštěvy mohou do nemocnice denně. Propuštění z nemocnice bylo trochu dramatické. Měli mě pustit čtvrtý den, ale třetí den nás vzbudili již v pět ráno, převlékli pyžama a postele a pak za hodinu přišli, že jdu domů, že si musím hned sbalit a jít čekat na chodbu. Po návratu domů jsem si pořídila notebook, mohla jsem si tedy i z postele s lidmi psát. Dost brzy jsem začala z postele i trochu pracovat. Kontakt s redakcí i přáteli mi pomáhal; zapomínala jsem na bolest a nemoc.

Když se člověk dozví, že má rakovinu, prožívá několik fází, alespoň tak se to v literatuře uvádí – nejprve šok, pak odmítání, pak fázi agrese, smlouvání a nakonec smíření. Můžeš to potvrdit?
Nemůžu, tyhle fáze jsem neprožila. Nikdy jsem si neříkala, proč zrovna já. Měla jsem dojem, že se na mé nemoci podepsaly všechny ty nepříjemné věci, které mě v životě potkaly. Vlastně jsem pohřbila bratra a oba rodiče. Asi toho na mě bylo moc. Vždycky jsem měla pocit, že musím všechno zvládnout a o všechno se postarat. Ten mám ostatně pořád. Bylo a je těžké zpomalit tempo a přijmout, že spoustu činností nemohu kvůli operaci uzlin na pravé ruce už napořád vykonávat. Svůj úděl jsem ale nějak přijala už od začátku. Nejhorší jsou probdělé noci a chvíle samoty, to pak nemoc doléhá a ulevuji si nahlas nějakým jadrným výrazem.

Co a kdo ti byl oporou?
Syn Kristian a manžel Pepa stáli pořád při mně, podporovali mě. Chemoterapie není nic příjemného, člověku je špatně od žaludku, nemůže nic pozřít, o jídle ani slyšet, nic cítit, je slabý jako moucha. Po dávce mi trvalo deset dní, než jsem se trochu zotavila, pak deset dní normálních a pak další dávka chemoterapie a jde to zase dokola. Všechno mi chutnalo asi jako papír nebo dřevo. Chutě se změní nadlouho. Přestala jsem jíst sladké a začala jíst maso. Tak jsem strávila jaro 2015. V létě jsem dva měsíce denně dojížděla na ozařování. Zrovna byla ta pětatřicetistupňová vedra; naštěstí mě Pepa vozil do nemocnice autem. Přístup personálu mě trochu zklamal, připadala jsme si v té mašinérii jako kus, a ne jako člověk. Myslela jsem si, že k onkologickým pacientům vládne ohleduplnější přístup, lepší servis informací a tak.

Někdy nastává také krize víry.
Tím prošla moje máma, když zemřel bratr. Ale u sebe to nepozoruju. Prostě jsem tu nemoc jaksi přijala. Sama se divím.

Je při takovéto diagnóze ještě prostor pro radost?

Kupodivu ano. Hodně energie mě dodal rozhovor s psychoterapeutkou paní doktorkou Peterovou. Ta mi toho hodně řekla, věnovala mi knížku Proč pláčeš, duše?. Jsou to příběhy z její praxe a vlastní zkušenosti. To mi hodně pomohlo. Taky máme „adoptivní“ babičku Věru z jarovského sboru a ta vždycky mezi chemoterapiemi, když mně bylo líp, pozvala k sobě domů její a moji rodinu na oběd. Byl to pro mě takový mejdan, z kterého jsem měla radost. Další radost mi dělaly návštěvy přátel z kanceláře a z redakční rady.

V čem je jiný život před nemocí a po nemoci?
Došlo mi, že tady nemusím být tak dlouho, jak jsem si představovala, když moji rodiče se dožili téměř devadesátky a já byla minimálně nemocná. Začala jsem si dělat pořádek v praktických záležitostech, například v dokladech, ale i v sobě. Vidím také, že ženy ze Sdružení žen s rakovinou prsu mají tuto diagnózu za sebou třeba dvacet let, jsou aktivní a veselé. To mi dodává naději a radost. Také jsem se začala zapojovat do aktivit spolku Alen.

V létě jsi oslavila šedesátiny. Konala se nějaká oslava?
Rozhodla jsem se, že narozeniny oslavím a – jako již od dětství – na chatě. Vedro nevedro, ať mi je špatně, nebo ne. Rodina mi pomohla, připravili jsme zahradní oslavu a pozvali přátele. Vlastně to byli skoro všechno evangelíci, jak ze sboru, tak z práce. Bylo to moc hezké, vzpomínám na to a dělá mi to radost do dneška. Neměla jsem sice vlasy, nebylo mi dobře, unavená jsem pak byla moc, ale ta radost vítězí.

Doufejme, že nemoc je poražena, i když ve sledování budeš jistě ještě řadu let. Co bys vzkázala čtenářům Českého bratra?
Nekazte si život malichernostmi, radujte se z každé hezké chvíle a setkání. S rodinou a přáteli si telefonujte a navštěvujte se. Někdy by to člověk nemusel stihnout a bylo by mu to líto.

ptala se Daniela Ženatá