(ČB 1/2019) Jsou evangelíci ve společnosti vidět? Angažují se v občanské společnosti? My co se v církvi pohybujeme, si myslíme, že ano. Máme přece Diakonii s obrovským záběrem a výbornou sociální prací. Měli jsme a máme poslance v parlamentu. Jsou tu školy Evangelické akademie. Šikovní a aktivní lidé jsou v mnoha vesnicích i městech. Jak nás ale vidí lidé, kteří se v církvi nepohybují, o evangelících nevědí nic nebo jen náhodně a málo, nebo je křesťané prostě nezajímají? Když jsme na redakční radě přemítali, co by bylo dobré k tomuto tématu zpracovat, vymysleli jsme anketu, s níž oslovíme ateisty, aby napsali, co si o křesťanech potažmo evangelících a víře v Boha myslí. Zde jsou jejich odpovědi na čtyři anketní otázky:

Poslechněte si článek:

Pokračování textu →

(ČB 1/2019) Sedmnáctého prosince uplynulo přesně sto let od okamžiku, kdy se spojily dva největší české protestantské proudy, a tím vznikla nová Českobratrská církev evangelická. Nabízí se proto prostor pro bilanci, zamyšlení nad tím, kam ve stoletém procesu svého formování dospěla a jak vypadá. Jaká je naše dnešní církev? Co se jí daří a kam by se mohla (měla?) do budoucna posunout? Takové hodnocení je samozřejmě záležitost subjektivní, dovolte mi proto být v následujících řádcích osobní. Považuji ovšem za důležité, aby stav církve procházel (sebe)reflexí, a to nejen uvnitř jí samé.

Poslechněte si článek:

Pokračování textu →

(ČB 1/2019) Ke křesťanství se mám bez patosu přiznávat. Je ale třeba víc svědčit životem a méně idejemi, víc prací a méně radami, víc naslouchat a méně mluvit, víc zkoumat sebe a méně kádrovat jiné, víc odpouštět a méně obviňovat, víc se zabývat sousedem a méně záchranou světa, víc přemýšlet o kořenech a méně o pokroku. Jako řadový evangelík se mohu angažovat vlastně v čemkoliv. Pokud jsem ale v církvi někam zvolen, svobodný prostor pro slova se mi zmenšuje jaksi v nepřímé úměře s výškou postavení.

Poslechněte si článek:

Pokračování textu →