(ČB 12/2018) K domu, ve kterém Ježíš káže, přichází jeho matka a bratři. „Přišli, aby se ho zmocnili, říkali totiž, že se pomátl.“ (Mk 3,21) Ježíš se rozhlédne po zástupu, který mu naslouchá a řekne: „Hle, moje matka a moji bratři. Kdo činí vůli Boží, to je můj bratr, má sestra i matka.“(Mk 3,34)
Poslechněte si článek:
Toto vyprávění není, jak mu rozumím, o rodině a Ježíšovu vztahu k ní. Je to především evangelijní svědectví o církvi jako rodině bratří a sester Kristových a o tom, jak tato rodina vzniká a co ji drží. Především je tu přítomen Pán Ježíš.
Bez něho by církev nebyla církví, ale pouhým spolkem. Identita církve, i té naší, ČCE, je v Ježíši Kristu. Jiný základ nemá. Platí, že teprve tam, kde je Pán Ježíš, může církev být. Obráceně to neplatí. Evangelium Kristovo na církvi, ani na té naší, závislé není, my na něm ano. Právě o to vedla zápas česká reformace, když nad církví zdůraznila Kristovu svrchovanost. Ježíš Kristus, soudce nejmilostivější, ke kterému se odvolal proti všem autoritám světským i církevním Jan Hus, je vždycky nad církví. I když i o ČCE věříme, že je tělo Kristovo, zůstává Kristus stále její hlavou jako první a poslední kritická autorita. Však si to také připomínáme na našich konventech a synodech: „Aby církev ve všem rostla v toho, který je hlavou, totiž v Krista.“
Když pohlédneme do kruhu bratří a sester Kristových v našem textu, není se tam institučně o co opřít. Podle Markova evangelia jde o zástup (ochlos) nejrůznějších lidí, který uniká naší přesné evidenci. Církev je tak ze své podstaty společenství průchodné, otevřené a stále nově se tvořící. Tvoří je ti, kdo sedí jako žáci v kruhu kolem Pána Ježíše, naslouchají jeho slovům, pod jejich vlivem hledají aktuální Boží vůli a touží podle ní žít. Tak jako všichni ti celníci a hříšníci, kteří přicházeli do Ježíšovy blízkosti, „aby ho slyšeli“. (Lk 15,1) Naslouchající společenství rodiny Boží, které se nechce evangelia zmocňovat, přizpůsobovat si je podle svého, ale naslouchá mu jako slovu života. Otevřené společenství, které nestaví žádné hranice a zátarasy, ale vždycky znovu se tvoří v kruhu kolem Pána Ježíše. To je církev.
Jsme vděčni za naši Českobratrskou církev evangelickou. Našli jsme v ní duchovní domov a zázemí. Jsme vděčni za předávanou víru rodičů a prarodičů, ale zároveň víme, že není vůbec samozřejmá. Jsme také vděčni za zásadní otevřenost a prostupnost naší církve a za to, že její hranice jsou v pohybu. Veďme si evidenci členů, ale nepřikládejme jí více důležitosti, než jí naleží. Naslouchejme společně Kristovu evangeliu a nebuďme s tím nikdy hotovi. Jsme lidé se svými selháními i s touhou, abychom byli Kristu nablízku. A když takoví, jací jsme, společně nasloucháme evangeliu a vztahujeme ruce po Kristových darech u stolu Páně, smíme věřit, že právě tak se stáváme společenstvím bratří a sester Kristových, otevřenou rodinou Boží.
Petr Firbas, farář