(ČB 12/2018) Cesta k opětovnému spojení českých evangelíků, kteří se museli dle tolerančního patentu z roku 1781 hlásit buď k luterskému či reformovanému vyznání, vedla řadou desetiletí. Za jednu z předzvěstí můžeme považovat vznik Kostnické jednoty v roce 1905, který vycházel z celonárodního sjezdu českých a moravských evangelíků v září 1903, kde se přítomní hlásili k české reformaci i možnému budoucímu spojení obou konfesí.

Poslechněte si článek:

Konkrétní obrysy snahy o sjednocení dostaly v průběhu první světové války, kdy byl u příležitosti konání valné hromady Kostnické jednoty ustanoven v květnu 1917 na klimentské faře v Praze tzv. přípravný komitét (výbor) a přijato následující usnesení: „Členové českých evangelických církví obou vyznání, přítomní na důvěrné poradě v Praze dne 16. května 1917 cítí živou potřebu a touhu, aby zřízena byla samostatná česká národní církev evangelická, jdoucí ve stopách české reformace a na tomto základě, aby povstala i jednota nynějších historických církví českých.“

Velmi důležitou se v následujících měsících stala práce přípravného komitétu s jeho čtyřmi odbory (nábožensko-historický, ústavní, finanční a propagační), které měly stanovit jasné body programu a nastínit řešení situace. Tato skutečnost se setkala ve většině českých sborů s velmi kladným ohlasem, čemuž nasvědčovaly i doprovodné akce, jako byly přednášky, společné bohoslužby či sjezdy mládeže. O dění pak evangelíky zpravovalo periodikum Česká reformace. Jak je však z jeho stránek zcela jasné, hnutí za sjednocení se bohužel nevyhnula stinná stránka nacionalismu, který společnost v dané době provázel téměř na každém kroku.

Příprava sněmu
Vyhlášením samostatné Československé republiky dostaly veškeré snahy o spojení českých evangelíků zcela jiný rozměr. Dnes můžeme říci, že pro opětovné spojení nemohla nastat lepší doba. Již 30. října vyšlo na titulním listě Národních listů oznámení „Českému evangelickému lidu“ o svolání porady k připravovanému generálnímu sněmu českých evangelíků na den 5. listopadu v prostorách Husova domu v Praze. V následujících týdnech se uskutečnilo podobných schůzí několik, kdy byl také stanoven termín konání sněmu na 17. a 18. prosince 1918.

Rychlost, se kterou se následující události odehrály, si našla samozřejmě i své odpůrce. Jejich argumenty, aby se generální sněm konal raději během jarních měsíců, neboť bude více času seznámit presbytery s projednávanou tematikou i dojde k celospolečenskému uklidnění a případnému zlepšení sociální situace, měly logické opodstatnění. Československá republika se v prvních měsících své existence potýkala s mnohými problémy, které s sebou přinesla válečná léta. Špatnou sociální situaci ještě v průběhu roku 1918 zhoršila neúroda, společně s pandemií tzv. španělské chřipky, která na našem území proběhla v několika vlnách od léta 1918. Otázkou zůstává, nakolik chtěli organizátoři využít právě oné rozjitřené atmosféry, která ve společnosti po vyhlášení samostatného státu panovala.

Svolání sněmu
Před začátkem generálního sněmu byl rozeslán svolávací list, který stanovil začátek zasedání na 17. prosince v devět hodin dopoledne v prostorách Smetanova sálu Obecního domu v Praze. Pro tuto událost obdrželi hlasovací právo všichni řádně ustanovení evangeličtí faráři, diasporní kazatelé i vikáři, vykonávající samostatnou duchovní správu. Z laiků pak tolik presbyterů, kolik bylo na konkrétním sboru farářů, z filiálek vždy po jednom. K účasti byli vyzváni také i lidé bez hlasovacího práva, aby „sněm a sjezd vyzněl v mohutnou manifestaci“.

Na den před tím, tedy 16. prosince, byla svolána poslední přípravná porada, konaná v Husově domě v Jungmannově ulici, po níž následovalo přátelské shromáždění. Pro zájemce zajišťoval ubytování sekretariát Spolku Husova domu a zajímavostí ze svolávacího listu je i dovětek, související s tehdejší poválečnou situací: „Potraviny jest ovšem potřebí vzíti s sebou.“

Průběh jednání – 17. prosince 1918
Generální sněm, na který se dostavilo 216 poslanců (tedy ¾ těch, kteří měli hlasovací právo), zahájila 17. prosince 1918 pobožnost, vedená kurátorem pražského seniorátu h. v. Ferdinandem Kavkou. Její stěžejní částí se stal výklad 37. kapitoly z knihy Ezechiel, ze které „údolí suchých kostí“ bylo výstižnou paralelou k tehdejší situaci českého evangelictví i obnovené samostatné české státnosti. Poté zahájil senior h. v. Josef Souček jednání. Jako hlavní cíl sněmu bylo stanoveno hlasování o základních a přechodných ustanoveních, které změna poměrů ve státě po rozpadu Rakouska-Uherska vyžadovala. Dosavadní evangelické církve byly zánikem monarchie roztrženy na několik částí, současně došlo k pominutí pravomoci vídeňské vrchní církevní rady. Z tohoto důvodu bylo nutné vytvořit novou organizaci českých evangelických církví. Následovala řada projevů, jejichž tématem bylo např. osvobození od Říma a Vídně či sjednocení na základě české reformace. Dopolední jednání zakončilo přijetí rezoluce o sjednocení evangelíků na základě české reformace, a to povstáním lidu. Následovalo hlasování o jménu církve, které bylo přijato v podobě evangelická církev Bratrská.

Jednání však nebyla u konce. V odpoledních hodinách proběhlo shromáždění u sochy mistra Jana Husa na Staroměstském náměstí s přednesením dalších projevů, po kterém se evangelíci sešli o půl páté odpoledne ve vinohradské modlitebně. Zde byla projednána otázka otevřenosti ke sjednocení i s dalšími evangelickými církvemi, které však svůj zájem neprojevily. Současně došlo na hospodářská témata, jako byl vznik ústřední pokladny, výše platu farářů a podpora Jeronýmovy jednoty.

18. prosince 1918
Druhého dne navázal sněm na předchozí jednání řešením případné odluky církve od státu. Názory nebyly jednotné, ale do budoucna bylo odsouhlaseno o odluku usilovat. Objevil se dokonce i návrh, aby byly evangelické církvi navráceny statky, odebrané nekatolíkům v době pobělohorské.

Kromě toho byly v tento den projednány jednotlivé právní body, které bychom mohli nazvat prozatímním církevním zřízením. Ty se staly podkladem pro uznání církve vládou ČSR. Přesněji šlo o výčet deseti zákonných ustanovení, která se odvolávala na stále platné církevní zřízení z roku 1891. Byla ovšem doplněna o změny, vyplývající z rozpadu rakouské monarchie a přihlášením se k české reformaci. Současně vzniklo dalších sedm článků, jejichž tématem se stalo nové vnitřní uspořádání církve, mezi které patřila i podmínka, že nové církevní zřízení bude zpracováno dle zásad presbytero-synodních a na základě rovnosti žen a mužů v církvi.

Na dobu do sestavení nového církevního zřízení byl zvolen devítičlenný synodní výbor, který nahrazoval svojí činností dosavadní vídeňskou vrchní církevní radu. Jeho členy byli: z duchovních Ferdinand Císař, Ferdinand Hrejsa, Kamil Nagy, Josef Souček a z laiků Antonín Boháč, Ferdinand Kavka, Josef Král (právník), Heřman Rüdiger a Antonín Zahálka (notář).

Z dalších projednávaných záležitostí je nutné zmínit rozhodnutí o zřízení české bohoslovecké fakulty v Praze, sestavení společného zpěvníku, či odmítnutí finanční pomoci od podpůrných spolků, jako byl Gustav-Adolfský nebo luterská Boží pokladna.

Uzákonění ČCE ze strany státu
Synodní výbor se sešel ke své první schůzi 14. ledna 1919. Nejdůležitějším úkolem se pro něj stalo právní uznání nové církve ze strany československého státu, odluka od vrchní církevní rady ve Vídni, zřízení bohoslovecké fakulty v Praze a podpora na sněmu zvolených odborů, které měly např. vytvořit nové církevní zřízení. Kromě toho musel vyřešit nečekaný zádrhel ve jménu církve. Ukázalo se, že pod stejným názvem je zapsaná i církev Ochranovská. Muselo tedy dojít ke korespondenčnímu hlasování členů generálního sněmu o změně na Českobratrská církev evangelická, jak předem navrhl synodní výbor.

Poslední událost, uzavírající historii opětovného sjednocení českých evangelíků, nastala 5. listopadu 1919. Tehdy schválila československá vláda vznik ČCE, který 22. listopadu potvrdil podpisem také prezident Tomáš Garrigue Masaryk.

Adéla Šmilauerová, vedoucí Ústředního církevního archivu