(ČB 1/2019) Sedmnáctého prosince uplynulo přesně sto let od okamžiku, kdy se spojily dva největší české protestantské proudy, a tím vznikla nová Českobratrská církev evangelická. Nabízí se proto prostor pro bilanci, zamyšlení nad tím, kam ve stoletém procesu svého formování dospěla a jak vypadá. Jaká je naše dnešní církev? Co se jí daří a kam by se mohla (měla?) do budoucna posunout? Takové hodnocení je samozřejmě záležitost subjektivní, dovolte mi proto být v následujících řádcích osobní. Považuji ovšem za důležité, aby stav církve procházel (sebe)reflexí, a to nejen uvnitř jí samé.

Poslechněte si článek:

Vybrat jen několik věcí, které považuji za klady (anebo naopak nedostatky) ČCE, jak ji známe dnes, je pochopitelně ošemetné: církev je dynamický, mnohovrstevnatý a komplexní celek, jenž nelze redukovat na několik přívlastků (zlé jazyky dokonce tvrdí, že kolik je evangelíků, tolik je církví). Navíc zkušenost s církví má každý svou vlastní, závisející na tom, s jakou její podobou se zrovna setkal. Přesto bych se tu odvážila nastínit několik témat, která považuji v případě ČCE za důležitá. Nekladu si přitom zcela žádné nároky na výlučnou pravdivost svého názoru či trefnost své volby, mnohem spíše se pokouším nabídnout perspektivu a inspiraci k diskusím.

Máme otevřeno

Jednak oceňuji otevřený a svědomitý přístup k ekumeně. Teprve až později jsem poznala, že to není zdaleka samozřejmost (aspoň ne v takovém měřítku). Důraz na hledání toho, co vzájemně spojuje, je mi sympatický. Kontakt se zástupci jiných denominací považuji za velmi obohacující a osvěžující, za ochranu proti uzavřenosti v bublině. Myslím, že to je jedna z cest, kterou by se měly církve ubírat, chtějí-li si do budoucna zachovat existenci. Svět se globalizuje, rozdíly se stírají, nejinak to je, zdá se mi, i v případě křesťanů (aspoň v českém prostředí). Tím nechci vůbec naznačovat, že by se měla ČCE a další církve vzdát své identity. Rozmanitost mám ráda a zdá se mi plodná. Rozdrobenost církví, kterou dnes možná vnímáme (mě nevyjímaje) jako pozitivní hodnotu, se ale možná časem ukáže jako kámen úrazu.

Na ČCE si velmi vážím její otevřenosti obecně. Není pro mne jen církví, ale též (myšlenkovou) platformou, v rámci níž se mohu svobodně rozvíjet. Umožňuje mi nejen mít na věci vlastní názor, ale především si jej utvářet: rozmýšlet, vzdělávat se, naslouchat, diskutovat. Tahle intelektuální rovina je pro mě důležitá. Více se zde také exponuje motiv hledání jako ústředního procesu křesťanského života. Je dobře, že jej ČCE nezastírá snahou předkládat zdánlivě jednoznačná řešení. Líbí se mi, že tato církev nemá tendence vecpat každého věřícího do nějaké škatulky, udělat z něho svého konformního člena. Vnímám ji jako upřímně se snažící být církví pro všechny. Nikoho nestigmatizuje, nevylučuje, neodsuzuje. To jsou základy, na kterých by ČCE měla stát vždy.

Českobratrská církev (ne)viditelná

Na druhou stranu, myslím, že v ČCE by se mohl v budoucnu hypoteticky prohloubit nebo se stát více palčivým problém s její věroučnou nejasností (jeden případ za všechny: jak vnímat večeři Páně – po luthersku, po kalvínsku, anebo snad nějak kombinovaně?). Oficiálně se hlásí ke čtyřem vyznáním, a ačkoliv se zdají být si navzájem velmi podobná, leckdy nejsou v souladu. Jistě, evangelík může namítnout: to je přece ta naše krásná pluralita, každý si může najít své! Nechci to popírat, část pravdy na tom jistě je, zároveň je ale třeba si uvědomit, že tyto situace můžou být pro lidi matoucí a vzbuzovat kontroverze.

Zároveň soudím, že by ta naše církev mohla být trošku více vidět. Aspoň tak, aby si veřejnost pamatovala, jak se vlastně jmenuje a nepletla si ji s církví husitskou. Má potenciál ukázat jinou tvář, než tu, co má dnes většina české populace zafixovánu: zpovykanou, mamonem posedlou zkostnatělou instituci, která má na kontě mnoho skandálů a zastává předpotopní názory. ČCE má potenciál přidat k této nevábné představě alternativu. Mluvit s lidmi, aby pochopili, že nejsme nějaká sekta duchařů, ale zajímáme se i o věci vnější, veřejné. Ukázat, že se s křesťanskou – a máme tu výhodu, že prostřednictvím T. G. M. obzvlášť s českou evangelickou – identitou pojí také důraz na některé „světské“, obecně lidské hodnoty, které mají význam i mimo církev: pravda, láska, tolerance. Máme potenciál věci reálně měnit a ovlivnit to, jaké prostředí kolem nás bude a jak se nám všem v něm bude žít.

Studení čumáci?

Já osobně potom v církvi postrádám větší důraz na spirituální rovinu. Zdá se mi škoda, že církev má často tolik „civilní“, střízlivý ráz a nedává více prostoru Tajemství. I liturgii jsme učinili velmi nenápadnou – možná pro tu reminiscenci katolické církve, přestože ordinárium je již starokřesťanská záležitost.

Téměř se u nás nepěstují takové „plody víry” jako duchovní cvičení (jedna z výjimek jsou exercicie v Kolínském klášteře) či modlitební setkání, nečteme díla starých křesťanských myslitelů, a tak obecně žijeme spíše nohama na zemi nežli s hlavou v oblacích (ovšem ne vždy to musí být nutně na škodu). Více té „vnější zbožnosti“ by snad mohlo život ve společenství obohatit, oživit… Vlastně mě mrzí, že za tímto typem prožitku musím utíkat ke katolíkům. Podobné věci přitom nejsou naší církvi zdaleka cizí: třeba dát více prostoru luterské liturgii, anebo oprášit protestantské mystiky… Zírat na prázdné zdi v kostele myslím hlubší náboženskou zkušenost nezaručí, jakkoliv nejsem zastánce přezdobených interiérů (nejen) kostelů. Pokora, skromnost a umírněnost ano, nadbytečná askeze ne. Někdy mi u evangelíků chybí ta „barokní“, smyslová stopa v přístupu k životu, k jeho plnosti: krása stvoření, barevný, voňavý, životem oplývající svět, radost z toho, že jsem tady a teď, že i mne Pán Bůh mezi tou vší nádherou stvořil. Není divu, že pro katolíky jsme sebemrskačští skeptici s obsedantním pocitem viny. Ano, líbí se mi zdrženlivý přístup k věcem, možná to ale někdy přerůstá až v jakési (zbytečné) opatrnictví. Možná bychom měli zkrátka méně rozvažovat a více žít.

Adéla Rozbořilová
foto Vojtěch Zikmund