(ČB 1/2019) Ke křesťanství se mám bez patosu přiznávat. Je ale třeba víc svědčit životem a méně idejemi, víc prací a méně radami, víc naslouchat a méně mluvit, víc zkoumat sebe a méně kádrovat jiné, víc odpouštět a méně obviňovat, víc se zabývat sousedem a méně záchranou světa, víc přemýšlet o kořenech a méně o pokroku. Jako řadový evangelík se mohu angažovat vlastně v čemkoliv. Pokud jsem ale v církvi někam zvolen, svobodný prostor pro slova se mi zmenšuje jaksi v nepřímé úměře s výškou postavení.
Poslechněte si článek:
Zvolením jsem nijak nezmoudřel, neměl bych tedy příliš mluvit za jiné. Jestli já to všechno umím? Ne; ale snažím se. Takže už dosti slov.
Pavel Zoubek, stavební inženýr
Necítím žádný specifický úkol „jako evangelík“, byť evangelík jsem. Neskrývám v sobě různé oddělené bytosti, jsem spíš směs věřícího i občas nevěřícího, evangelíka a v něčem katolíka a žida a muslima a džinisty a… Taky nežiju „v úkolu“, spíš neúkolově, impulzivně. Oč mi pak jde? Nezahodit talent, psát, mluvit s lidmi, debatovat o dnešku, nabízet, co snad znám, především hájit svobodu (jak jí rozumím), nabízet nevíru v české „bohy“, kryt vírou v nečeského Ježíše. Ale ano, mám jeden úkol, který bych rád plnil – milovat.
Martin Fendrych, novinář
Za svůj úkol považuji zodpovědně a poctivě přistupovat ke všemu, co dělám a kde právě jsem, a být v tom dle svých sil co možná dobrý (jako zaměstnanec, jako manžel a rodič atd.). Přitom nepotřebuji, aby bylo na první pohled vidět, že jsem evangelík (ani tam, kde se mně daří, a tím spíše ne tam, kde se mně nedaří). Rád ovšem kdykoli osvětlím svoji evangelickou životní motivaci a zdroj svého přesvědčení (to zase zvlášť tváří v tvář různým nezdarům). To vše s cílem, abych společnosti něčím přispěl, ale své evangelictví nikam necpal, naopak je nenásilně prezentoval jako tu základní a úplně normální součást svého života a tím i života společnosti, v níž žiju.
Petr Gallus, vysokoškolský učitel
Nebyl jsem vychován jako křesťan, natož evangelík. Hledal jsem někoho, kdo by mi pomohl porozumět Bibli, a Bůh mé kroky před čtyřmi lety přivedl do ČCE. Lidé mnohdy vnímají křesťana jako někoho, kdo něco přikazuje, zakazuje nebo odsuzuje. Pro mne je křesťanství možnost, jak neprožít život nadarmo. Jako rodič jsem pochopil, že nejlepší výchova je vlastní příklad. Jen jsem padesát let svého života marně hledal, z čeho vlastní změnu čerpat. Víra není pro mě cíl, ale cesta, jak měnit sám sebe. A pak ukázat okolí, že není třeba se bát, naopak mít radost. Ze všeho. Z každého setkání. A aktivně pomáhat. Moje nevěřící rodina mne jako křesťana přijala, když viděla u mne kladné změny.
Dalibor Blecha, pedagog
Podle Luthera se má každý snažit v tom povolání, které vykonává, a ve stavu, ve kterém žije. Kdyby se mi podařilo nějak slušně pár lidem vykládat Bibli a doprovázet je, tak bych tím třeba mohl být k něčemu i naší společnosti. Také se za společnost a správce moci sem tam modlím. Občas se pokouším nahlas v rozhovorech pojmenovávat, kdo je asi zrovna ta utlačovaná menšina, kde vidím problém (ekologie), a něco s tím sám dělat. Chodím volit, přemýšlím nad tím, co spotřebovávám, zkouším se trochu omezovat a vychováváme čtyři děti.
Ondřej Macek, evangelický farář
Jakožto evangelík považuji za svůj úkol ve společnosti nebát se a nemít zábrany a být tím evangelíkem pořádně a svobodně, vždy a všude. Drze, kriticky, obětavě, pokorně, nadějně, ohleduplně. Žít inspirován evangeliem. Nebýt cukrem, být solí.
Pavel Pokorný, evangelický farář, člen synodní rady ČCE
Uvědomuji si, co jsem přijala od rodičů a od své církve a vím, že je to dobré pro život a že to platí všeobecně. Posílena biblickým poselstvím, připomínaným v nedělních kázáních, se zázemím sborového společenství se vydávám do „labyrintu světa“ a mám za úkol to dobré přenášet i tam. Jako českobratrská evangelička mohu zprostředkovat i něco z naší tradice a z dědictví reformace. Naše historická zkušenost spolu s poznanými hodnotami, vklady našich předchůdců i současníků mohou být přínos i obohacení pro celou společnost.
Žofie Vobrová, historik