(ČB 2/2019) Celý svůj teologický život razím tezi, že uvnitř církví – a mám tu na mysli církev moji, katolickou, a církev Českobratrskou, mému srdci tak milou – jsou skutečně velká teologická rozdělení a hádky o tom, co bychom mohli v krajním zjednodušení nazvat „dogmatem“, spíše výjimečná. Nepřináší mi to kdovíjakou popularitu, ale myslím si, že příčinou vnitro i mezicírkevních rozporů bývá ponejvíce slabá, někdy dokonce mizerná míra duchovní a kulturní hygieny než teologická, věroučná a církevní diference.

Poslechněte si článek:

(ČB 2/2019) Již v dětství. Jako člověk narozený v církvi adventistů, kde bývala římskokatolická církev označována za šelmu a protestanté za falešného proroka, jsem jistou dobu považoval posuzování a následné rozdělování křesťanů na ty „správné (pravověrné, probuzené…)“ a „špatné (lidové, formální…)“ za logické a biblické. Dnes to považuji za podobně nepřijatelné a skandální, jako stále trvající rozdělení církve u stolu Páně.
Patrik Pospíšil, stavební inženýr, člen ČCE

Poslechněte si článek:

(ČB 1/2019) Ústřední zápletka tohoto podobenství vypadá naivně. Král odpustí svému služebníku celý jeho dluh; šlo o mnoho tisíc hřiven. V dnešních relacích, řekněme, bilion dolarů. Jak by někdo mohl takový dluh odpustit? To je přece hloupost! Vypadá to bláhově. Na druhou stranu – co měl onen král dělat? Zpronevěřená částka je příliš vysoká. Výtečník ji nemůže nikdy splatit, i kdyby nakrásně chtěl. Každý udělený trest by byl spíše už jen msta. Co s takovými dělat? S těmi, kdo tunelují firmy i státní rozpočty, rozkládají národní hospodářství a svým nepopíratelným talentem přivádějí celé národy do bídy a zoufalství? Nejlépe je se jich zbavit,

Poslechněte si článek:

Pokračování textu →

(ČB 1/2019) Království Boží, jak nám připomíná Ježíš v evangeliu, není z tohoto světa. Křesťané ale v tomto světě žít musí a je jenom logické, že vyjadřují zájem o dění kolem sebe, včetně věcí veřejných, politiky a různých palčivých otázek. Českobratrská církev evangelická se jako instituce i ústy svých osobností nebojí touto cestou kráčet, byť to často může být po tenkém ledě. Raná křesťanská obec, jak o ní máme svědectví v Novém zákoně, žila v eschatologickém očekávání brzkého příchodu Páně a o věci světa vezdejšího se starala pramálo – „Ježíš, ne Cézar,“ mohli bychom říci s Masarykem. Již v pastorálních epištolách ale vidíme, že se tento stav nedal udržet dlouho. Za téměř 2000 let své existence se církev se záležitosti světskými nejrůznějšími způsoby prolínala, někdy konstruktivně, někdy destruktivně.

Poslechněte si článek:

Pokračování textu →