(ČB 1/2019) Ústřední zápletka tohoto podobenství vypadá naivně. Král odpustí svému služebníku celý jeho dluh; šlo o mnoho tisíc hřiven. V dnešních relacích, řekněme, bilion dolarů. Jak by někdo mohl takový dluh odpustit? To je přece hloupost! Vypadá to bláhově. Na druhou stranu – co měl onen král dělat? Zpronevěřená částka je příliš vysoká. Výtečník ji nemůže nikdy splatit, i kdyby nakrásně chtěl. Každý udělený trest by byl spíše už jen msta. Co s takovými dělat? S těmi, kdo tunelují firmy i státní rozpočty, rozkládají národní hospodářství a svým nepopíratelným talentem přivádějí celé národy do bídy a zoufalství? Nejlépe je se jich zbavit,

Poslechněte si článek:

zavřít je do vězení nebo ještě lépe zapečetit do sudu na dno přehrady. Ale co když se člověk nechce mstít? Pak nezbývá než je nechat plavat…

Tím ovšem podobenství nekončí. Omilostněný služebník potká před královským palácem svého spoluslužebníka, který mu dluží sto denárů. Ani to není málo. Řekněme, že je to třeba sto tisíc korun. Nicméně je to již částka představitelná, a tudíž i vymahatelná. A tak omilostněný služebník nechává svého kolegu bez milosti vsadit do vězení.

Chce se zvolat: Tak přesně to ale chodí! Když dlužíte miliardy, zpravidla se nemáte čeho bát. Ani zlodějem vás nenazvou. Budete nejspíš vážený bankéř, významný finančník, amnestovaný kamarád prezidentů, hvězda plesu v opeře nebo dokonce ministerský předseda. Když však dlužíte pár tisíc, najdou si vás jistě. Exekutoři, celníci, všelijací vymahači dluhů. Tak to chodí. Velcí žraloci pláchnou do klidnějších moří a ještě si přitom stihnou vyšlápnout na malé rybky…

Rozumíme ovšem, že vyprávění o nemilosrdném služebníku je podobenství. Nejde v něm na prvním místě o peníze, ale o to, co dlužíme my druhým nebo oni nám. A především o výši tohoto dluhu. Svět oněch nepředstavitelných částek známe spíš z televizních zpráv a romantických příběhů o pirátech z Prahy a baronech z Karviné. Zato se však dobře orientujeme ve svém vlastním „stodenárovém“ světě. V realitě, kde jsme velmi ublížili zcela konkrétním lidem. A leckdo zase velmi bolestně ublížil nám. Nejsou to zrovna malé věci, jsou to konkrétní křivdy, křivárny, podvody, zranění. Dokážeme velice přesně vyčíslit škody, které nám tohle v životě přineslo. Ale nebývá snadné se přes to přenést nebo to dokonce zapomenout a nežádat satisfakci.

Ale pak je tu všechno, co dlužíme Bohu. Nepřestavitelně dlouhý seznam všech věcí, které jsme měli udělat, ale nějak opomněli. A těch, jež jsme dělat neměli, ale přece se jich dopustili. A těch, které jsme udělali a dodnes si myslíme, že byly správné, ale přitom vůbec nebyly. Klidně můžeme připočíst i všechno to, čím jsme se provinili proti svým bližním. A na konci seznamu, té kroniky našeho života, je pod dvojitou tlustou čarou napsáno: ODPUŠTĚNO. BŮH.

Bůh nám v Ježíši Kristu všechny naše viny odpouští. Nejen na počátku tohoto nového roku nabízí generální amnestii a s ní i možnost začít znova a nově. A nežádá za to po nás nic. Co by také mohl? Vždyť před ním jsme všichni žebráci. Jenom svým zdravým, Božím rozumem předpokládá, že tak jako on odpustil všechny dluhy nám, i my odpouštíme našim dlužníkům.

Jiří Palán, farář v Huslenkách