(ČB 1/2019) Království Boží, jak nám připomíná Ježíš v evangeliu, není z tohoto světa. Křesťané ale v tomto světě žít musí a je jenom logické, že vyjadřují zájem o dění kolem sebe, včetně věcí veřejných, politiky a různých palčivých otázek. Českobratrská církev evangelická se jako instituce i ústy svých osobností nebojí touto cestou kráčet, byť to často může být po tenkém ledě. Raná křesťanská obec, jak o ní máme svědectví v Novém zákoně, žila v eschatologickém očekávání brzkého příchodu Páně a o věci světa vezdejšího se starala pramálo – „Ježíš, ne Cézar,“ mohli bychom říci s Masarykem. Již v pastorálních epištolách ale vidíme, že se tento stav nedal udržet dlouho. Za téměř 2000 let své existence se církev se záležitosti světskými nejrůznějšími způsoby prolínala, někdy konstruktivně, někdy destruktivně.

Poslechněte si článek:

Křesťané ve službě společnosti

Je velké dědictví Českobratrské církve evangelické, že v jejích řadách vždycky byli a stále jsou lidé, kteří berou společenskou angažovanost jako formu křesťanské služby společnosti. Českobratrští evangelíci byli v nejrůznějších dobách vidět a slyšet na klíčových křižovatkách našich dějin dozajista více, než kolik by člověk mohl předpokládat pouhým pohledem do statistik o konfesním složení obyvatelstva. Zvláště patrné to bylo samozřejmě v době před rokem 1989. Ale už ta doba ukazuje, že každá mince má dvě strany a i společensko-politická angažovanost nabývá různých podob, které pak historie může zpětně nahlédnout jako chvályhodné, nebo pomýlené. V pohledu zvenčí očima historika se pole výrazných postav (pomineme-li zcela svébytného Jana Palacha, o kterém ještě později) pne od Josefa L. Hromádky a dalších teologů, kteří snad v dobré, byť možná trochu naivní víře chtěli v marxismu-leninismu hledat odlesky křesťanských hodnot, až po pronásledované disidenty, chartisty – spontánně mi vyvstávají Miloš Rejchrt, Svatopluk Karásek, ale ještě mnozí další.

Výhoda doby před rokem 1989 je v tom, že ji dnes s jistým odstupem můžeme nahlížet očima historie, jakkoli to občas může bolet. Doba současná je ovšem doba dynamická a společenská angažovanost křesťanů a konečně v poslední době i poměrně patrná angažovanost institucionální v podobě prohlášení synodní rady ČCE tento luxus odstupu nemá a musí se pohybovat v síti často velmi křehkých názorových souvislostí. Navíc společnost a média někdy církve tlačí k tomu, aby se vyjadřovaly ke kde čemu – někdy možná s ne zcela čistým úmyslem vytvářet zdání konfliktu, ať již mezi církvemi navzájem, nebo mezi církví a většinovou sekulární či konzumní společností. Volit moudře, o čem mluvit, a o čem mlčet, je stejně důležité jako hledat ta správná slova. Rasismus, otázky náboženské svobody, uprchlictví, křesťanské hodnoty a jejich politizace, Istanbulská úmluva… Výčet témat, ke kterým se ČCE prostřednictvím svého nejvyššího správního orgánu vyjádřila jen v průběhu posledních dvou let, je úctyhodný. Že někdy mohou být podobná vyjádření polarizující v církvi samotné nebo napříč ekumenou, je více než zřejmé. A souvisí to s jedním fenoménem poslední doby, který bych si troufl nazvat „nová konfesionalizace“.

Nové konfesní hranice

Kdo se někdy trochu více zabýval církevními dějinami, jistě dobře zná uzlové momenty teologických sporů a rozdělení, která v církvi panovala od počátku věků. Tyto spory byly často rámovány velkými teologickými problémy, na kterých se tříbila křesťanská dogmatika, ale zároveň také vytvářely těžko překonatelné příkopy a hranice mezi křesťany. Petr s Pavlem obtížně hledali shodu v otázce křesťanů vzešlých z „národů“, raná církev se v učení o Kristově božství vymezovala vůči ariánům, východ a západ se rozešel v pojetí vycházení Ducha svatého, různé proudy reformace přinesly spory v učení o ospravedlnění nebo o předurčení a podobně bychom mohli pokračovat dál a dál. Člověk byl zvyklý, že na základě těchto doktrinálních sporů je křesťanstvo ne-li spokojeně, tak alespoň přehledně „rozparcelováno“ do denominací s poměrně ostrými hranicemi, a to včetně ČCE.

Když se ale podíváme na poslední dvě nebo tři desetiletí, zjistíme, že tento obraz už dávno zmizel. Dílem je to v pozitivním slova smyslu zásluhou ekumenického hnutí, které dokázalo spoustě po staletí planoucím teologickým sporům otupit hrany a dojít k poznání, že ještě nedávno nesmiřitelné konfesní pozice vlastně mluví více méně o tomtéž, jenom jinými slovy.

Zároveň vyvstávají – někdy až s překvapivou rychlostí – hranice nové. Často se ale netýkají oněch „tradičních“ otázek „vysoké“ teologie, ale mnohem spíše témat v oblasti morálky, životního stylu, etiky, environmentalismu a podobně. Může to být otázka duchovní služby žen, přístup k lidem, žijícím ve stejnopohlavním partnerství, otázky počátku a konce lidského života a mnoho dalších. Na mnoha místech v církvi tyto spory, často vedené i v rámci jednoho církevního společenství, vytvořily nové hranice, stejně hluboké a bolestivé, jako bývaly ony mezikonfesní. Někdy pak tato „nová konfesionalizace“ může vést i k nečekaným přátelstvím, když si třeba takzvaně liberální evangelík nebo anglikán může najednou lépe rozumět s liberálním katolíkem než s takzvaně konzervativním příslušníkem vlastní denominace.

Potřebujeme jurodivé

Tradice církve východu zná termín „jurodivý“, neboli „blázen pro Krista“. Tímto termínem bývali a jsou označovány osobnosti, které pro Boží pravdu v té podobě, jak jim bylo dáno ji poznat, neváhají jednat výstředním, pobuřujícím, někdy i odpuzujícím způsobem. Jejich šokující a nekonvenční chování má vyburcovat onu pomyslnou mlčící většinu, dostat ji z její komfortní zóny a přivést ji třeba k obrácení nebo k tomu, aby se nově zamyslela nad věcmi, které jí dosud nepřišly na mysl.

Je to možná trochu troufalá myšlenka, ale zdá se mi, že vyhraněné aktivisty, kteří na základě svého křesťanského přesvědčení výrazně vystupují ve společenských otázkách, můžeme svého druhu také pokládat za „jurodivé“. Již zmiňovaný Palach je toho extrémní příklad – člověk, který pro svůj ideál šel až zcela do krajnosti. Střední proud potřebuje svoji avantgardu, své extremisty na obou stranách, aby mohl poznávat hranice možného a vhodného.

Vezměme případ z doby nedávné, který mimořádně zahýbal církevní i necírkevní veřejností. K otázce Istanbulské úmluvy se na jedné straně svým široce skandalizovaným kázáním vyjádřil Mons. Petr Piťha, na straně druhé pak může stát protestní akce Anety Petani, která se po vzoru ukrajinské skupiny Femen odhalila v katedrále svatého Víta během bohoslužby na protest proti tomu názorovému proudu, který s Piťhovým kázáním souzní, ba je třeba vnímá jako prorocké. Oba dva tyto známé, mediálně reflektované a v církvi diskutované případy můžeme vnímat jako do určité míry „jurodivé“ projevy dvou extrémů, vyjádření krajní polarity, která ale nemá jen černou a bílou, ale mnoho odstínů šedi mezi nimi. Nemám pochybnost o tom, na kterou stranu takto vymezené škály bude tíhnout většina čtenářů těchto řádků, ale byla by asi chyba tvářit se, že ten opačný konec škály neexistuje.

Nálepky a placky

Polarizace, někdy hodně extrémní, s sebou často nese jeden bolestivý fenomén. Je jenom logické, že pokud člověk na základě svého hlubokého křesťanského přesvědčení dochází k nějakým závěrům na poli společenském nebo politickém, považuje tyto své závěry za správné, biblicky podložené, konzistentní s poselstvím evangelia a v tom nejvlastnějším slova smyslu pravdivé. Když je pak konfrontován s někým, kdo si nárokuje tutéž víru v Krista a totéž evangelium, ale dochází k názorům často dramaticky odlišným, vyvstává pokušení se zatvrdit ve své pravdě a upřít tomu druhému nejen oprávněnost jeho vývodů, ale ve výsledku i to evangelium a víru v Krista. Pozoruji to kolem sebe často a z různých stan – jak těch takzvaně konzervativních, tak těch takzvaně liberálních. Druzí jsou najednou ne bratry ve víře, s kterými třeba v tom či onom nesouhlasím, ale klerofašisty, neomarxisty nebo jak ještě všelijak umíme nálepkovat. Kristovo: „Neboť jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni“ zde platí bez výjimky.

Snad by tady mohla platit dobrá rada – držme se raději placek, než nálepek. Hrdě nosme na klopě placku s tím, co jsme sami v nejlepším vědomí a svědomí poznali jako pravdu, ale zdržme se lepení nálepek na své bratry. A milujme i ty, s kterými nesouhlasíme. Tím se právě křesťanská angažovanost liší od té světské.

Petr Jan Vinš, starokatolický kněz a generální sekretář Ekumenické rady církví
ilustrační fotky František Plzák